„Úkolem šéfdirigenta BBC Symphony Orchestra je poznávat hudbu, která se hraje málo, a hledat kombinace, v nichž může zaznít novým způsobem.“

„Mahler mluví jazykem židovské kultury v Čechách, jazykem Rakušana mezi Židy a Evropana mezi Američany.“

„Pojem svoboda znamená především svobodu pohybu, možnost cestovat a žít bez omezení, bez ohledu na kultury či území.“

Finský dirigent Sakari Oramo patří k nejvýraznějším hudebním osobnostem dnešní Evropy. Již dvanáctou sezónu stojí v čele BBC Symphony Orchestra, s nímž s neúnavnou zvídavostí objevuje méně známé skladatelské hlasy i nové partitury, aniž by přitom ztrácel kontakt s klasickým repertoárem. V minulosti vedl City of Birmingham Symphony Orchestra, Finskou rozhlasovou filharmonii či Královskou filharmonii ve Stockholmu a opakovaně hostoval u Berlínských či Newyorských filharmoniků. Oramo má na kontě desítky světových premiér a je jednou z ústředních osobností legendárního festivalu BBC Proms. Do Prahy se vrací, aby s Českou filharmonií 16. a 17. listopadu uvedl Mahlerovu Druhou symfonii na koncertu Pro svobodu a demokracii.

Jako uznávaného finského dirigenta vás každý automaticky považuje za specialistu na Sibelia, jímž ostatně jste, nicméně, není to určitý stereotyp? Čeští dirigenti bývají také automaticky považování za specialisty na Dvořáka, případně Zelenku. Jak to vnímáte vy? Vadí vám to?

Ne, vůbec ne. Jsem Fin, a tak jsem v Sibeliově hudbě vlastně vyrůstal. V naší rodině se jeho skladby hrály a poslouchaly odjakživa – jeho hudební jazyk se mi stal přirozeným, skoro mateřským. Myslím, že Sibeliovi rozumím možná snáz než třeba Schubertovi nebo Debussymu. I jejich hudbu samozřejmě diriguju rád, ale právě délka a intenzita setkávání s určitou hudbou hraje velkou roli; čím déle ji člověk nasává, tím hlouběji ji chápe.

Zároveň je pro mě nesmírně zajímavé vstřebávat i jiné hudební kultury. Žiju v Evropě, pracuju v Británii už téměř pětadvacet let, a Elgar nebo Britten jsou mi dnes blízcí skoro stejně jako Sibelius. Kdybych delší čas působil v Česku, věřím, že bych se podobně sžil třeba s Janáčkem nebo Dvořákem. Blízkost prostředí má prostě vliv na to, kam se naše hudební priority obracejí.

Když se řekne „finská hudba“, většině lidí se vybaví právě Sibelius – ale ten přece není jediný finský skladatel, který si zaslouží mezinárodní pozornost. Které další autory nebo díla byste doporučil těm, kdo chtějí finskou hudbu poznat hlouběji?

Pokud začneme v současnosti, nelze opomenout významnou skladatelku Kaiju Saariaho, která žila většinu života v Paříži, a jejíž hudba v sobě spojuje severskou hloubku s francouzskou jemností. Velmi významným skladatelem je také Magnus Lindberg, s nímž jsem dlouho spolupracoval. Když se ohlédneme o něco zpět, nesmírně důležitou postavou z období po druhé světové válce je Aulis Sallinen. A z generace Sibeliových současníků bych připomněl Einojuhani Rautavaaru, jehož dílo krásně rozvíjí to, co Sibelius otevřel.

Když ještě chvíli zůstaneme u finské hudby jako takové, tak pro širší veřejnost bývá často jejím synonymem heavy metal, který je ve vaší zemi neobyčejně populární. Vnímáte nějaké hudební či kulturní spojení mezi klasickými skladateli a umělci z metalové scény? Nechci sklouznout ke klišé, ale myslíte, že existuje jakýsi specifický otisk finské krajiny a kultury, který se do hudby promítá – ať už ta hudba má jakoukoli podobu?

Myslím, že ta „metalová fáze“ ve Finsku už z velké části odezněla. Samozřejmě, stále existují okruhy, kde je heavy metal živý, ale jeho vliv i přítomnost v běžné kultuře v posledních letech znatelně slábne. V oblasti klasické hudby máme skladatele, kteří se touto energií nechali ovlivnit, ale nejsou příliš známí za hranicemi. Já sám patřím ke generaci, pro kterou heavy metal vlastně nikdy nic zásadního neznamenal.
Finská hudební scéna je přesto nesmírně bohatá a na tak malou zemi až překvapivě rozmanitá. V posledních letech se objevují i nové hlasy, jiného typu než dřív. Možná méně temné, méně melancholické, ale stále zakořeněné v té naší severské citlivosti.

Vaše koncertní programy často propojují klasický repertoár s hudbou, kterou publikum vůbec nezná. Jak poznáte, že se daná skladba do dramaturgie hodí? Co je pro vás nejdůležitější – kontrast, dialog nebo osobní fascinace?

Přesně to je úkolem šéfdirigenta BBC Symphony Orchestra – poznávat hudbu, která se hraje málo, a hledat kombinace, v nichž může zaznít novým způsobem. Vždycky mě zajímá, jak spolu jednotlivé skladby komunikují: někdy vytvářejí kontrast, jindy mezi nimi probíhá tichý dialog. Nejde mi jen o to, aby byl program pestrý. Spíš hledám hudbu, která si zaslouží pozornost, která má co říct, i když dosud zůstávala stranou. A zároveň chci publiku nabídnout možnost rozpoznat, že i velmi odlišné skladby mohou mít něco společného: způsob, jak nakládají s melodií, s harmonií, s emocí. Hudba je vlastně neustálé hledání těchto neviditelných souvislostí.

Který skladatel nebo dílo si podle vás zasluhuje znovuobjevení?

To by byl opravdu hodně dlouhý seznam… Hudby, která zůstává nepoznaná, je tolik, že je prakticky nemožné vytvořit úplný seznam. Pokud však smím jmenovat jen jednoho, rád bych zmínil jméno britského skladatele Samuela Coleridge-Taylora, jehož hudbu jsem nedávno uváděl a který na konci 19. století skládal variace na africká témata. Ani ve Velké Británii není známý a jeho skladby se prakticky nikdy nehrály na koncertech. A o to právě jde–uvádět hudbu pro živé publikum, protože to má úplně jiný účinek než poslech z nahrávky. Živý okamžik dokáže odhalit, co hudba skutečně obsahuje, a propojit ji s posluchačem způsobem, který žádná nahrávka nenahradí.

Stalo se vám někdy, že jste se do skladby zamiloval až při zkouškách, a ne při studiu partitury doma?

To se mi stává pořád. Hudba se mi postupně odkrývá, čím hlouběji ji poznávám, tím více si ji dokážu vážit. Během zkoušek, když slyším orchestr, jak dává do skladby vše, si najednou uvědomím: Teď to chápu, teď vím, co skladatel říká. Překvapivě to nikdy nefunguje obráceně: nikdy se mi nestalo, že bych se zamiloval do skladby při studiu partitury a po jejím poslechu u orchestru k ní ztratil cit.

Když stojíte před orchestrem, který danou skladbu zná „téměř příliš dobře“, jak prolomíte rutinu? Máte na to nějakou vyzkoušenou metodu?

Vždy se vracím k textu; k tomu, co je napsáno v partituře. Rutina často znamená dobré návyky, jak skladba funguje, ale zároveň i špatné návyky a zažitou perspektivu. Orchestr sice skladbu zná velmi dobře, ale když ji hraje po mnoho let, drobnosti mohou uniknout – téměř pravidelně se vyvíjejí menší nedostatky. Ty mohou pramenit jak od skladatele, který není úplně přesný v partituře, tak od samotného souboru. Mnozí dirigenti se spoléhají jen na nahrávky a partitury nečtou pořádně – a právě tehdy rutinní hraní vzniká. Každá interpretace vyžaduje, aby dirigent do skladby vložil své osobní znalosti, zkušenosti a inteligenci.

S BBC mám to štěstí, že orchestr díky svému širokému a pestrému repertoáru nemá vlastně ani možnost do nějaké rutiny spadnout. Dirigent má možnost každou interpretaci znovu formovat, jak je potřeba, a tak by to mělo vždy být. Jsem proti normám, které nemají hudební opodstatnění. Na začátku každého koncertu by měl být nepopsaný list. 

V Praze budete dirigovat Mahlerovu Druhou symfonii, která nese obrovské duchovní a existenční napětí – od kolapsu světa až po naději na zmrtvýchvstání. Když ji dirigujete, je to pro vás spíš osobní meditace, nebo architektonická stavba, kterou před publikem vytváříte?

U České filharmonie jsem debutoval ještě před pandemií a nedávno jsem s tímto orchestrem dělal Brahmsovo Requiem. Nyní nás čeká třetí spolupráce a já se na ni neobyčejně těším. V Mahlerovi Druhé symfonii je, stručně řečeno, úplně všechno. Je to etické vyznání víry a zpověď v hudební podobě.

Mám na tuto skladbu nádherné vzpomínky. Například naposledy jsem ji dělal na jaře se studenty v Helsinkách, hráči i sboristy, a většina z nich ji prováděla úplně poprvé. Toto úžasné dílo jsem uváděl mnohokrát v Londýně, Helsinkách i jinde. Každé provedení je jedinečné – vždy jde o kombinaci hluboké osobní zkušenosti a živé stavby hudby před publikem.

Jakým jazykem k vám promlouvá hudba Gustava Mahlera?

Mahler mluví jazykem židovské kultury v Čechách, jazykem Rakušana mezi Židy a Evropana mezi Američany. Ze svého židovského původu nikdy nedělal příliš velkou vědu, a přesto je v jeho hudbě přítomen. Jeho dílo zároveň odráží jazyk a ducha Rakouska-Uherska, lidí z různých kultur a národností, kteří se v tomto státě potkávali. V dnešní době je těžké pochopit koláž jazyků a kultur Rakouska-Uherska, ale právě odsud Mahlerova hudba vychází.

Nesmíme zapomínat, že Mahler ve své době nebyl primárně skladatelem, ale vynikajícím dirigentem. Byl velmi zaneprázdněn a svou hudbu psal jen během letních prázdnin, zhruba jeden měsíc v roce. Během sezón musel dirigovat a zároveň vést orchestr jako generální ředitel, na komponování by mu nezbyl čas. Navíc tenkrát jeden hráč orchestru na jeho adresu pronesl, že je skvělý dirigent, ale mizerný skladatel. Dnes se zdá neuvěřitelné, že byl ve své době takto chápán.

Koncert, na němž budete dirigovat, nese podtitul „Pro svobodu a demokracii“. Co pro vás osobně tato slova znamenají?

To je opravdu dobrá otázka. Vyrůstal jsem ve Finsku, které je demokratickou zemí, i když mám za to, že plné hloubky demokracie – zejména v mentálním aspektu – jsme dosáhli až po pádu Sovětského svazu. Sám jsem velký liberál, a proto pro mě pojem svoboda znamená především svobodu pohybu, možnost cestovat a žít bez omezení, bez ohledu na kultury či území.

Demokracie zase znamená, že každý může mít svůj hlas, ale zároveň jsou tu lidé, kteří nesou odpovědnost. Je to šance volit ty, kdo vás skutečně zastupují. Pro mě tedy tato slova znamenají možností žít svobodně a podílet se na rozhodování o světě, který sdílíme.

Jelikož míříte do Prahy, musím se zeptat: Jak vnímáte českou hudbu?

Dvořák je úžasný – během let jsem jeho hudbu dirigoval často a mám ji opravdu rád. Jeho hudba je krásně přístupná, ale přitom hluboká. Janáček je pro mě ještě více fascinující, protože jeho hudba je složitá, vyžaduje soustředění, ale právě v té složitosti se skrývá její síla. Práce s Janáčkem přináší velké výzvy, ale zároveň i výraznější výsledky. Byl to pozdní talent, a to je na jeho hudbě cítit. Dirigoval jsem finskou premiéru Sukovy smuteční symfonie Asrael a rád bych tuto silnou skladbu znovu zařadil do programu. Nezapomínejte, že můj předchůdce u BBC byl Jiří Bělohlávek – jeho působeni je v orchestru stále cítit.

Jste rád, že jste se stal dirigentem? Chtěl jste někdy dělat v životě něco jiného?

Býval jsem houslistou a byl jsem tak spokojený, ale nakonec si mě našlo dirigování. Ano, jsem šťastný. Možnost stát před orchestrem, interpretovat hudbu, přinášet ji lidem, a dokonce za to být placen – to je přece nádhera.

Kdybyste mohl pozvat jakoukoliv skladatelku či skladatele na sklenku vína, koho byste vybral a o čem byste chtěl mluvit?

Nebyl by to Sibelius, jak byste to možná očekával. Vybral bych Edwarda Elgara, skvělého anglického romantického skladatele, který byl zároveň neobyčejně inovativní. Zajímalo by mě, jak přišel na své specifické propojení barev v orchestru. A samozřejmě bychom si dali spíš sherry nebo whisky, kterým dával přednost.

foto: Benjamin Ealovega, Petra Hajská