„Zásadním rozhodnutím bylo propojit hudební čísla ze Zaidy s čísly z dalších Mozartových skladeb.“

„‚Nový‘ děj je spíš nezáživný a málo dramatický, k čemž přispívá i retrospektivní forma vyprávění, navíc je až příliš neurčitý.“

„Některé výkony byly pěkné, ale že by to měly být oslnivé, tvárné mozartovské hlasy na úrovni Salcburského festivalu, tak to tedy nebyly.“

Salcburský festival uvedl letos Mozartovu operu Zaide, dílo plné krásné hudby, které ovšem zůstalo torzem. Každá inscenace proto obnáší i rozhodnutí, jakým způsobem Zaidu hrát, s čím ji propojit nebo co k ní přidat. V Salcburku se vydali cestou podle mne nepříliš šťastnou. Koncept je z dílny Francouze Raphaëla Pichona, který produkci také dirigoval.

Na singspielu Zaide Mozart pracoval roku 1781, ale nedokončil ho, místo něj zkomponoval Únos ze serailu, který ostatně Zaidu v mnoha ohledech připomíná. I Zaide se odehrává kdesi v Orientu, i tady se despotický vládce zamiluje do evropské otrokyně, která ale své srdce věnovala někomu jinému, i tady se milenci pokusí o útěk. Marně, jsou opět chyceni a sultán zuří. Konec však neznáme. Chybí mimo jiné mluvené dialogy, které v každém singspielu posouvají a utvářejí děj. Ze zmínky v jednom Mozartově dopisu, který cituje i tištěný program inscenace, však lze odhadovat, že původní podoba díla vyznívala celkově příliš vážně až tragicky, což by se ve Vídni nelíbilo… (a proto Mozart raději zkomponoval úsměvný Únos ze serailu).

Na této možnosti také založili svou koncepci francouzský dirigent Raphaël Pichon, scénograf Bertrand Couderc a libanonsko-kanadský spisovatel a divadelník Wajdi Mouawad, který dopsal vlastní texty. Zásadním rozhodnutím bylo propojit hudební čísla ze Zaidy s čísly z dalších Mozartových skladeb, především z kantáty Davide penitente, pro niž Mozart využil částečně hudbu ze své, rovněž nedokončené Mše c moll.

Vzniklo tak pasticcio, které se pokouší o vlastní, celistvý děj. Jakési neurčité vězení v jakési neurčité despotické zemi přestalo sloužit původnímu hrůznému účelu a nyní je z něj muzeum. Hlídá ho bývalý vězeňský strážce, který na začátku představení myje podlahu ve Felsenreitschule. Přichází k němu mladá žena Persada, která pátrá po osudu svých rodičů, jimiž byli Zaide a Gomatz. Sultán Soliman je nechal zavraždit, Zaide ale ještě předtím stihla porodit dítě (když ho ještě má v břiše, zpívá mu slavnou árii Ruhe sanft), které sice krvežíznivý tyran chce napřed také usmrtit, ale po prosbách Allazima ho nechá žít. To všechno nyní Allazim vypráví Persadě, která pak odchází vstříc novému životu, rozhodnuta upustit od pomsty a ukončit tak nekonečný kruh násilí. Dle tvůrců projektu to odpovídá osvícenským myšlenkám Mozartovy doby, které vyznával i on sám a na něž ostatně odkazuje i název pasticcia Zaide aneb Cesta světla.

S inscenací, kterou jsem zhlédla 22. srpna, jsem ovšem měla hned několik problémů. Jednak „nově“ vymyšlený děj je spíš nezáživný a málo dramatický, k čemž přispívá i retrospektivní forma jeho vyprávění, navíc je až příliš neurčitý – není zřejmé, kde se příběh odehrává, respektive odehrál, všichni mají současné kostýmy. Inscenace je označená za poloscénickou, ale to je taky problém – vymyslíme „novou“ operu, ale uvedeme ji jen poloscénicky? Tak buď koncertně, nebo s celou výpravou, což – pravda – dnes tak jako tak většinou znamená šedivý současný civil.

Dalším a ještě větším problémem je míchání různých čísel z různých Mozartových děl. Kromě původních čísel ze Zaidy byly využity, jak zmíněno, především úryvky z kantáty Davide penitente, konkrétně sborová čísla, která mají plnit funkci jakéhosi komentujícího chóru. Ale to ještě víc děj znehybňuje, navíc hudební řeč, kterou Mozart používá pro každé své jevištní drama a pro duchovní účely je odlišná. Z dalších Mozartových děl jsou vypůjčeny ještě části ze scénické hudby ke hře Thamos, král egyptský, z koncertní árie Ah, lo previdi a také Adagio C dur pro skleněnou harmoniku, které představení otvírá i zakončuje.

Jakkoli je autor týž, celek hudebně působí jako nůše plná příslovečně smíchaných jablek, hrušek i dalšího ovoce. Což sice dokládá Mozartovu genialitu ve smyslu schopnosti nalézt individualizovaný výraz pro každou konkrétní příležitost, a to i v případě přebírání vlastní hudby, ale stvořit z toho všeho „nového“ Mozarta je obtížné, ne-li nemožné. Každopádně by to vyžadovalo mnohem větší citlivost a divadelní fantazii (vybavuje se mi pasticcio Ombra felice, které roku 1994 v Salcburku inscenovali Karl-Ernst a Ursel Herrmannovi).

Divadelní účinek byl minimální, snad jen kamenné stěny Felsenreitschule mohly sugerovat představu vězení. Příliš jsem si ale neužívala ani interpretaci. Hudební složku obstaral francouzský orchestr dobových nástrojů a sbor Pygmalion, jehož dirigent Raphaël Pichon jakoby hudebníky i zpěváky neustále hnal kupředu a s překypující energií, která mi ale spíš vadila, skutečný dramatický efekt jsem necítila, spíš permanentní robustnost, která jakoby nečinila rozdíl mezi jímavými čísly typu Ruhe sanft a vyhroceně dramatickými jako Tiger! wetze nur die Klauen.

Což ale byl i problém zpěváků. Některé výkony, především ty, které podaly sopranistky Sabine Devieilhe (Zaide) a Lea Desandre (Persada), byly pěkné, ale že by to měly být oslnivé, tvárné mozartovské hlasy na úrovni Salcburského festivalu, jaké si pamatuju třeba ještě z devadesátých let, tak to tedy nebyly. Tenorista Julian Prégardien (Gomatz) měl s partem dokonce i technické problémy, nebyl jistý ve výškách. Vyrovnanější hlas předvedl tenorista Daniel Behle (Soliman) a solidní výkon podal i barytonista Johannes Martin Kränzle (Allazim). Celková souhra byla navíc limitována tím, že orchestr seděl na jevišti vlevo a vpravo se odehrávala inscenace.

Zaide bude zkrátka vždy nejen uměleckou, ale i dramaturgickou výzvou. Od Salcburského festivalu bych právě proto čekala promyšlenější projekt.

Foto/zdroj: SF/Marco Borrelli