„Pianissima smyčcové sekce nedala příležitost k pochybám, jaké že těleso právě hraje: v tomto ohledu je zvuk Wiener Philharmoniker jedinečný a podle mého názoru takřka nepřekonatelný.“

„Klavírista Kyung-ki Joo následně Asmik Grigorian objal a pronesl výrok večera: ‚Dělej a zpívej, co chceš, hlavně zůstaň sama sebou.‘“

„Mám za to, že polský tenorista aspiruje na jednoho z nejinspirativnějších představitelů Andrey Chéniera novodobé interpretační historie.“

Salcburský letní festival vyvrcholil ve dnech 24. a 25. srpna trojicí koncertů s vynikajícím obsazením i zajímavým programem. Dirigent Yannick Nézet-Séguin provedl s Vídeňskými filharmoniky a trojicí sólistů první dějství z Wagnerovy Valkýry, jedna z čelných tváří festivalu, sopranistka Asmik Grigorian, vystoupila na originálním sólovém recitálu s názvem A Diva is Born, a tenorista Piotr Beczała debutoval v očekávaném koncertním provedení opery Umberta Giordana Andrea Chénier. První díl třídílné minisérie pojednává o wagnerovském pořadu pod taktovkou zmíněného kanadského dirigenta.

Pokud si někdo nedopřeje ten luxus, že by na salcburském festivalu strávil alespoň čtrnáct dní, během nichž by navštěvoval koncerty a divadelní představení od rána do noci, jen těžko může tvrdit, že si o tom kterém ročníku udělal komplexní představu. Ostatně, posuďte sami. Jen letos se během Salzburger Festspiele ve dnech 18. července až 31. srpna odehrálo v řadě repríz sedm operních inscenací, pět koncertních provedení oper, pět činoherních produkcí (včetně kultovního Hofmannsthalova Jedermanna (Kohokoli) na náměstí před salcburským Dómem) a bezpočet uměleckých vystoupení ve třinácti koncertních řadách… Jak si z celé té bohaté nabídky vybrat vše, co byste opravdu rádi viděli, třeba jen během dvoudenního pobytu ve městě? Odpověď je jednoduchá – nijak. Ale občas lze něco té opravdu nejatraktivnější nabídky najít vedle sebe (respektive za sebou, protože mnoho událostí se časově překrývá) doslova v řádu hodin. Mám za to, že mně se to tentokrát podařilo krátce před závěrem festivalu ve dnech 24. a 25. srpna 2025.

(1)

Koncertní řada s prostým názvem Wiener Philharmoniker lákala k návštěvám vystoupení rezidenčního tělesa festivalu ve Velkém festivalovém domě. Schubertova, Brucknerova či Šostakovičova stěžejní díla tu zazněla pod taktovkou Lorenza Viottiho, Andrise Nelsonse, Riccarda Mutiho a Franze Welsera-Mösta. Došlo ale i na program, který Salcburk alespoň pomyslně přiblížil téměř čtyři sta kilometrů vzdálenému Bayreuthu. Stalo se tak zásluhou dalšího hvězdného dirigenta, Kanaďana Yannicka Nézeta-Séguina, momentálně hudebního ředitele newyorské MET a symfonických orchestrů ve Filadelfii a Montrealu. Ten sestavil svůj festivalový hudební program výhradně z děl Richarda Wagnera. Siegfriedova idyla E dur a první dějství opery Valkýra se vedle sebe v letním Salcburku a v rukou Vídeňských filharmoniků rozhodně neobjevily poprvé, za památné považuji například provedení za řízení Lorina Maazela a s úctyhodným pěveckým triem z Valkýry ve složení Eva-Maria Westbroek, Peter Seiffert a Matti Salminen z roku 2013.

Jakkoli může působit kombinace nikterak rozsáhlé příležitostné skladby a více než hodinového operního fragmentu poněkud překvapivě, je toto spojení ve skutečnosti vlastně docela logické. Premiéry obou tak rozdílných děl se totiž konaly jen krátce po sobě. Valkýra, stejně jako předchozí část v té době nedokončené niebelungovské tetralogie Zlato Rýna, zazněla poprvé v červnu 1870 v Mnichově na přání skladatelova obdivovatele Ludvíka II. Bavorského, zatímco jakási pastorální ukolébavka jménem Siegfried-Idyll se stala v témže roce vánočním dárkem pro Wagnerovu ženu Cosimu a jejich synka Siegfrieda. Z uvedeného je patrné, že obě prvá uvedení jsou také symbolem pro Richarda Wagnera po všech stránkách šťastného období, charakteristického mimo jiné také nadějemi, jež upínal ke svému brzkému stěhování do zaslíbeného Bayreuthu.

Nézet-Seguin ovšem zařadil na samý začátek ještě skladbu o celé dvě desítky let starší: předehru k opeře Lohengrin. Byl to každopádně úvod hodný pověsti orchestru i dirigenta. Společně provedli toto preludium naprosto soustředěně, a přitom v nádherně snové atmosféře. Pianissima smyčcové sekce nedala příležitost k pochybám, jaké že těleso právě hraje: v tomto ohledu je zvuk Wiener Philharmoniker jedinečný a podle mého názoru takřka nepřekonatelný. Dynamika skladby svědčila o skutečně precizní přípravě, takže koncert mohl mít jen těžko přesvědčivější entrée. Také následující Siegfriedova idyla (redukovaná na smyčcovou sekci a skromně obsazené dechy) byla hrána s důrazem na zvukovou krásu a něhu zejména v pomalých tempech. Po této bravurně provedené úvodní části následovala přestávka a po ní už nastal čas na doplnění Wiener Philharmoniker do plně symfonického obsazení pro první akt Valkýry.

Hned zkraje je třeba uvést, že zmíněná pasáž z Prstenu Nibelungova je jako samostatný koncertní kus posluchačsky nesmírně vděčná. Po dějové stránce nepředstavuje případná neznalost předchozích událostí Rýnského zlata problém a coby „jednoaktovka“ pak příběh tajemného běžence Siegmunda (tenor), který v domě, vystavěném okolo prastarého jasanu, nalezne nejen magický meč Nothung, ale i svou sestru a osudovou lásku Sieglindu (soprán) a jejího zákeřného manžela Hundinga (bas), bez potíží obstojí. U nás jsme měli letos možnost slyšet Valkýru celou (loni v březnu ji koncertně v pražské Státní opeře uvedl dirigent Kent Nagano v rámci evropského projektu The Wagner Cycles – reflexe ZDE), ale nejméně jednou došlo v minulosti samostatně jen na první dějství. To bylo součástí zdařilého pražskojarního wagnerovského koncertu orchestru FOK v roce 1999, kdy se za řízení Jiřího Kouta představili v Obecním domě v sólových partech Linda Watson, Poul Elming a Viðar Gunnarsson. Ve světě je jinak uvádění prvního aktu Valkýry zejména symfonickými orchestry poměrně běžné a bohatá je i jeho diskografie. Za povšimnutí stojí, že z kompletního uvedení Valkýry ve Vídeňské státní opeře v roce 2007 vyšel o šest let později na CD firmy Orfeo pouze záznam prvního dějství, a to s Ninou Stemme, Johanem Bothou, Ainem Angerem a s Franzem Welser-Möstem za dirigentským pultem.

Yannicku Nézetu-Seguinovi poskytl úvod k Valkýře možnost předvést se salcburskému publiku v úloze zkušeného operní dirigenta se smyslem pro dramatický účinek. Od zlověstně znějících tónů předehry až po závěrečný extatický duet Siegelindy a Segfrieda vybudoval spolu s filharmoniky působivý dějový oblouk, plný téměř symfonické orchestrální krásy. Výhrady snad lze mít jen k faktu, že se občas onen instrumentální hodokvas konal na úkor zpěváků a znatelně je přehlušoval. Na druhou stranu však za tuto skutečnost nelze klást vinu jen dirigentovi. Francouzsko-polský tenorista Stanislas de Barbeyrac má s rolí Siegmunda řadu jevištních zkušeností, nicméně festivalový koncert ho patrně nezastihl v nejlepší kondici. Jeho hlas zněl po celou dobu poněkud zastřeně, takže zářivému hrdinovi, jehož měl představovat, zůstal po vokální stránce mnoho dlužen. Pěvcova němčina také není právě vzorová a posluchači – vesměs z německy hovořících jazykových oblastí – se tak nedočkali autentického prožitku ani po narativní stránce příběhu. Soprán jihoafrické představitelky Siegelindy Elzy van den Heever jako by ve srovnání s jejím mužským protějškem dorazil do Grosses Festspielhaus z jiného vesmíru. Pěvkyně disponuje silným a ve všech polohách vyrovnaným hlasem, díky jasné dikci a propracovanému využití vokálních barev a emocí dokázala postavu oživit věrohodným a mnohostranným způsobem. Kanadský basista John Relyea ztvárnil Hundinga jako jednostranně hřmotného a drsného bojovníka. I když barva jeho hlasu nevynikala krásou, tato interpretace se k roli hrubého a žárlivého muže dokonale hodila.

Po skončení koncertu odměnilo publikum zcela zaplněného Velkého festivalového domu jeho protagonisty dlouhotrvajícími ovacemi. Podle mého názoru si je na prvním místě zasloužili členové orchestru, který má pro tento repertoár výjimečné pochopení a umělecké dispozice. Wagnerovské nahrávky Wiener Philharmoniker s dirigenty Georgem Soltim či Claudiem Abbadem patří konec konců dodnes k tomu nejlepšímu, co v daném žánru vzniklo. Čas od času je tak více než příjemné přesvědčit se, že některé hodnoty a kvality zůstávají více méně neměnné…

Foto: SF / Marco Borrelli, Robert Rytina