„Pianissima smyčcové sekce nedala příležitost k pochybám, jaké že těleso právě hraje: v tomto ohledu je zvuk Wiener Philharmoniker jedinečný a podle mého názoru takřka nepřekonatelný.“

„Klavírista Kyung-ki Joo následně Asmik Grigorian objal a pronesl výrok večera: ‚Dělej a zpívej, co chceš, hlavně zůstaň sama sebou.‘“

„Mám za to, že polský tenorista aspiruje na jednoho z nejinspirativnějších představitelů Andrey Chéniera novodobé interpretační historie.“

Salcburský letní festival vyvrcholil ve dnech 24. a 25. srpna trojicí koncertů s vynikajícím obsazením i zajímavým programem. Dirigent Yannick Nézet-Séguin provedl s Vídeňskými filharmoniky a trojicí sólistů první dějství z Wagnerovy Valkýry, jedna z čelných tváří festivalu, sopranistka Asmik Grigorian, vystoupila na originálním sólovém recitálu s názvem A Diva is Born, a tenorista Piotr Beczala debutoval v očekávaném koncertním provedení opery Umberta Giordana Andrea Chénier. Poslední, třetí díl minisérie pojednává o posledně zmíněném vystoupení.

Pokud si někdo nedopřeje ten luxus, že by na salcburském festivalu strávil alespoň čtrnáct dní, během nichž by navštěvoval koncerty a divadelní představení od rána do noci, jen těžko může tvrdit, že si o tom kterém ročníku udělal komplexní představu. Ostatně, posuďte sami. Jen letos se během Salzburger Festspiele ve dnech 18. července až 31. srpna odehrálo v řadě repríz sedm operních inscenací, pět koncertních provedení oper, pět činoherních produkcí (včetně kultovního Hofmannsthalova Jedermanna (Kohokoli) na náměstí před salcburským Dómem) a bezpočet uměleckých vystoupení ve třinácti koncertních řadách… Jak si z celé té bohaté nabídky vybrat vše, co byste opravdu rádi viděli, třeba jen během dvoudenního pobytu ve městě? Odpověď je jednoduchá – nijak. Ale občas lze něco té opravdu nejatraktivnější nabídky najít vedle sebe (respektive za sebou, protože mnoho událostí se časově překrývá) doslova v řádu hodin. Mám za to, že mně se to tentokrát podařilo krátce před závěrem festivalu ve dnech 24. a 25. srpna 2025.

(3)

V pondělí 25. srpna nabízel festival kupodivu jen dvě události ze svého programu. Ve velkém sále Mozartea vystoupili houslistka Patricia Kopatschinskaja a klavírista Joonas Ahonen s výběrem skladeb od Beethovena až po Schönberga. A pokud vynecháme promítání na Kapitelplatzu (toho večera se dávala Monteverdiho Korunovace Poppey z roku 2018), směřovala veškerá pozornost k dalšímu napjatě očekávanému koncertu v Grosses Festspielhaus. Jak už jsem zmínil v úvodu, kromě scénicky zpracovaných operních titulů se ve festivalové nabídce objevilo i patero koncertních uvedení oper. Ve dvou případech šlo o klasická díla dávné historie (Rameauův Castor a Pollux, Mozartův Mitridates, král pontský), v dalších dvou o díla soudobých autorů (Jarellova Kassandra a Sciarrinův Macbeth) a jedno zůstalo stylově a co do období vzniku poněkud stranou. Zato se ale z uvedeného výběru jednalo o operu zdaleka nejznámější a posluchačsky nejoblíbenější. A právě ta byla na programu onoho pondělního večera: Andrea Chénier skladatele Umberta Giordana z roku 1896. 

Myslím, že přibližovat zde historii, děj či hudební strukturu díla, které jen v posledních desetiletích prošlo jevišti většiny českých i moravských operních domů, je v podstatě zbytečné. Možná stačí připomenout, že opera, založená na příběhu milostného trojúhelníku, který se odehrává v letech 1789–1794 v revoluční Paříži, je jedním z typických představitelů veristického hudebního stylu. Ve světovém repertoáru ho dodnes reprezentují především opery Giacoma Pucciniho, ale své místo na slunci si vydobylo i několik děl dalších tvůrců, byť bychom je asi dokázali sečíst na prstech jedné ruky. Počítejte se mnou: Mascagniho Sedlák kavalír, Leoncavallovi Komedianti, Cileova Adriana Lecouvreur a dva Giordanovy opusy, Andrea Chénier a Fedora. Všechny jmenované tituly se vyznačují technicky náročnými, nicméně pro pěvce vděčnými a posluchačsky oblíbenými tenorovými party. Slavné árie z každé z nich (plus ze sedmi oper Giacoma Pucciniho) nahrál před pěti lety polský tenorista Piotr Beczała. Vydal je na CD společnosti Pentatone pod všeříkajícím názvem Vinceró! a vyjádřil přání se postupně převtělit do všech tenorových hrdinů z nahrávky i na jevišti. A ke splnění tohoto předsevzetí se Beczała skutečně cílevědomě přibližuje. Po ztvárnění Rudolfa v Bohémě a Cavaradossiho v Tosce pěvec v posledních letech debutoval i v rolích Mořice Saského v Adrianě Lecouvreur a Lorise Ipanova ve Fedoře. Léto 2025 a salcburský festival si pak tenorista zvolil jako čas a místo svého vstupu do další veristické role, a to právě nešťastného revolučního básníka Andrey Chéniera.

Přestože se jednalo pouze o koncertní provedení, šlo nakonec o doslova plnokrevný hudební zážitek. Odpovědnost za něj nese v první řadě zkušený italský dirigent Marco Armiliato, který už je mnoho let oporou nejdůležitějších světových operních institucí včetně newyorské MET, kde do dnešního dne dirigoval více než pět set představení (což ho staví historicky na druhou příčku za někdejším šéfdirigentem Jamesem Levinem). Speciálně veristické opery jsou Armiliatovou srdeční záležitostí, stvrzenou i cenou Grammy, kterou v roce 2009 obdržel za opravdu výjimečné album sopranistky Renée Fleming s názvem Verismo. V Salcburku se dirigent postaral o strhující zážitek: Giordanovu operu dirigoval zpaměti, s viditelným osobním nasazením a dopracoval se oslnivého „zvukového designu“ jak v dynamice, tak ve výrazu. Celkově vznikl homogenní, emocionálně vyvážený celkový obraz dramatické opery, jaký se v případě Giordanovy partitury slýchá jen vzácně. Oporou Armiliatově koncepci byl spolehlivý Mozarteum Orchester Salzburg (který se na provádění koncertních verzí oper na festivalu už řadu let specializuje) a v rámci celkové koncepce znamenitě fungoval i sbor Konzertvereinigung Wiener Staatsoper za řízení sbormistra Alana Woodbridge, který měl nezastupitelnou roli v dotváření atmosféry revoluční Paříže ve druhém a třetím dějství.

Piotr Beczała si pro svůj debut v titulní roli patrně nemohl vybrat lepší okamžik. Ve své více než tři desetiletí pečlivě budované kariéře dospěl do okamžiku, kdy je dramaticky vypjatá a zároveň romanticky laděná úloha básníka Chéniera pro jeho hlas takřka ideální. Jeho hlas si stále zachovává své specificky lyrické zabarvení a plasticitu, a zároveň v průběhu let získal na objemu a průraznosti. Ve slavném Improvviso v prvním dějství, velkých scénách s Roucherem a Maddalenou ve druhém, árií Si, fui soldato ve třetím aktu a árií Come un bel di di maggio a závěrečným duetem ve čtvrtém Beczała obří sál Grosses Festspielhaus vysloveně rozsvítil a reakce publika byly výstup od výstupu bouřlivější a spontánnější. Mám za to, že polský tenorista aspiruje na jednoho z nejinspirativnějších představitelů Andrey Chéniera novodobé interpretační historie. Nezbývá než závidět Metropolitní opeře, kde Piotr Beczała ztvární svou roli v plnohodnotné inscenaci už koncem listopadu, a než litovat, že v pražském Národním divadle (kde Beczała v minulosti vystoupil několikrát jako Princ v Rusalce) už produkce Andrey Chéniera z roku 2016 zmizela z repertoáru…

Výtečnou partnerku získal Beczała v ruské sopranistce Eleně Stikhině v roli básníkovy osudové lásky Maddaleny dei Coigni. Renomovaná pěvkyně dokáže svůj projev dostatečně dynamicky a barevně odstínit, aby ani na okamžik nezůstala ve stínu svého hlasově výjimečně disponovaného kolegy, a zároveň je schopna působivého ztišení a následné dramatické gradace ve slavné árii La mamma morta ve třetím dějství. Na rozdíl od obou zmíněných interpretů, kteří svůj výkon během koncertu jistili pohledem do not, se „ten třetí“ spoléhal jen na svou detailní znalost role. Aby ne – italský barytonista Luca Salsi ztvárnil roli revolučního vůdce Carla Gérarda na mnoha světových scénách včetně milánské Scaly, kde v této roli dokonce otevíral novou sezonu v roce 2017. Gérard je rozhodně nejkomplikovanější postavou opery, jeho vztah k ústřední dvojici prochází v průběhu děje hned několika proměnami. Salsi se proto snažil dát své postavě maximum i po herecké stránce, takže byl po vizuální stránce nejvýraznějším protagonistou jinak vcelku statického provedení (pokud necháme bez povšimnutí působivý taneční výkon Maestra Armiliata na dirigentském stupínku). Pěvec ale rozhodně ve svém pojetí role rozhodně nezaostával ani vokálně: svým typicky italsky zabarveným barytonem značného volumenu pomohl vytvořit poněkud zemitou, ale lidsky pochopitelnou postavu. Parádní sólové číslo Nemico della patria zazpíval vášnivě, nicméně s obdivuhodnou kontrolou v dynamice frázování. Jak se dalo očekávat, ovace publika byly ohlušující…

Giordanův Andrea Chénier vznikl na základě populárního libretisty své doby Luigiho Illicy. Znalci vědí, že se jednalo o spoluautora libret pro Pucciniho opery Bohéma, Tosca a Madama Butterfly, a ještě větší znalci vědí, proč bylo třeba tohoto vášnivého milovníka dějových odboček a tvůrce figur a figurek bez podstatného vztahu k ději korigovat rozumným dramatikem Giuseppe Giacosou… Chénier je tak možná nejslavnější operou, na níž pracoval Illica po textové stránce samostatně (mezi další patří například Catalaniho La Wally nebo Mascagniho Iris), a rozhodně je to znát. Kromě tří hlavních hrdinů je příběh zabydlen ještě dalšími dvanácti postavami, z nichž většina nepobude na scéně více než několik minut. V salcburském provedení však tento zástup obsadili minulými i aktuálními absolventy letního kurzu Young Singers Project, jehož účastníky jsou vesměs mladí členové operních studií z celého světa. A někteří z nich dokázali využít svůj prostor v koncertním provedení způsobem, že stálo za to si jejich jména zapamatovat. Představitelka Maddaleniny důvěrnice Bersi, turecká mezzosopranistka Seraiy Pinar, zaujala vyzrálým a diferenciovaným hlasovým projevem i atraktivním zevnějškem. Izraelská altistka Noa Beinart vytěžila maximum z role osudem těžce zkoušené, a přesto hrdé „matky revoluce“ Madelon.  Průrazný tenor předvedl Chorvat Tomislav Lukič jako policejní špeh Incroyable, podmanivý baryton britsko-srílanský pěvec Armand Rabot jako Chénierův přítel Roucher (nedivil bych se, kdybychom se ho v budoucnu dočkali v roli Gerarda) a impozantní basbaryton Američan Christopher Humbert coby veřejný žalobce Fouquier-Tinville.

Symfonický koncert, pěvecký recitál, koncertní verze opery. Více jsem toho v srpnovém Salcburku opravdu nestihl, ale i tak se jednalo o zážitek, za který jsem jako každoročně nesmírně vděčný. Atmosféra historického města na březích řeky Salzach se totiž jen tak neomrzí, a s jedinečným programem, který každoročně nabízejí Salzburger Festspiele, žádná „nuda v Solnohradu“ návštěvníkovi opravdu nehrozí. Ze srdce přeji tuto osobní zkušenost se Salcburským letním festivalem i vám.

……………

První díl minisérie Salcburské finále čtěte ZDE.

Druhý díl minisérie Salcburské finále čtěte ZDE.

Foto: SF / Marco Borrelli