„Prokofjev v životě hrál svou vlastní ruletu i v přeneseném slova smyslu.“

„Hned při prvních taktech se v prostoru Felsenreitschule rozsvítí a roztočí shora visící objekty připomínající na první pohled létající talíře.“

„Violeta Urmana si roli užila i herecky a stvořila bizarní starou dámu, která oč hůře chodí, o to je tvrdošíjnější.“

Hned dvě opery na námět Fjodora Michajloviče Dostojevského uvádí letošní Salcburský festival. Vedle problematického Idiota od Mieczysława Weinberga na mne Prokofjevův Hráč zapůsobil bezprostředněji, ovšem spíš zásluhou Sergeje Prokofjeva.

Tato jeho opera vykresluje – dnešní terminologií řečeno – jednu svéráznou „bublinu“. Děj je totiž situován mezi skupinku lidí, převážně Rusů, usazených ve fiktivním německém městě Roulettenburg (pod nímž se skrývá Wiesbaden, v té době známý jako centrum hazardu) a zcela propadlých hráčské vášni. Tu něco vyhrají, tu prohrají celé jmění, kdekomu dluží peníze, okolní svět k nim ani moc nedoléhá a v podstatě nejsou schopni normálních vztahů. O tomto prostředí věděli své Dostojevskij i Prokofjev, který operu zkomponoval během první světové války. Premiéra se už ovšem neuskutečnila kvůli revolučním událostem v Rusku roku 1917.

Prokofjev v životě hrál svou vlastní ruletu i v přeneseném slova smyslu. Po letech strávených v cizině, kde se mu jako skladateli nedařilo prosadit, se vrátil do stalinského Ruska v naději na lepší přijetí své hudby. Otázka je, nakolik si uvědomoval, do jaké hry se s krutým režimem pouští. Každopádně se jeho naděje vyplnily jen částečně, například zrovna Hráče v Rusku nikdy neviděl.

Opera Hráč má čtyři dějství, nicméně není příliš dlouhá, trvá něco málo přes dvě hodiny a v Salcburku ji uvádějí v jednom kuse bez pauzy. Hudba se odvíjí v rychlém deklamačním stylu, je velmi proměnlivá a na rozdíl od Weinbergova Idiota podstatně živější a plnokrevnější. Prostě už na tomto raném dramatickém díle je znát, že Prokofjev byl co do talentu někde jinde než Weinberg. Scéna v kasinu, v níž hlavní hrdina Alexej ke konci opery vyhraje závratnou sumu, je hudebně hypnotizující.

V Salcburku operu nastudoval s Vídeňskými filharmoniky mladý ruský dirigent Timur Zangiev, který na festivalu debutoval. Rychlé střihy, které dělá Prokofjev, aby dosáhl efektu plnokrevné konverzační opery, působily velmi provázaně a plynule, rozhodně nijak kostrbatě, takže hudba přirozeně pulsovala a přitom neztrácela na kousavosti.

Co na to či ono dílo ušije režisér Peter Sellars, je vždy tak trochu (ruská) ruleta. Dodnes třeba vzpomínám na jeho salcburskou inscenaci Messiaenova Svatého Františka z Assisi (1998), líbila se mi jeho salcburská inscenace opery L’amour de loin (Láska na dálku) od Kaiji Saariaho (2000), stejně jako inscenace Adamsova Nixona v Číně, kterou odvysílala do kin Metropolitní opera. Na druhou stranu to, co třeba roku 2017 v Salcburku provedl Mozartovu Titovi, pro mě bylo nepřijatelné.

Díla moderní, respektive z pomezí mainstreamového repertoáru dokázal v minulosti očividně přiblížit více než klasiky minulých století. Teoreticky tedy mohlo fungovat i jeho spojení s Hráčem. A zpočátku to tak i vypadá. Hned při prvních taktech se v prostoru Felsenreitschule rozsvítí a roztočí shora visící objekty připomínající na první pohled létající talíře. Po pár vteřinách je ale jasné, že jde o stylizované ruletní stoly. Je to nápaditý efekt, který se v souladu s hudbou vystupňuje ve vrcholné scéně hráčské posedlosti.

Ovšem je to také jediný skutečný scénický efekt večera. Jinak se místo telegramů posílají emaily, místo bankovek se převádějí sumy mezi mobily, ale to opravdu nelze považovat za zásadní inscenační vklad. Ani zrcadlové plochy v arkádách, zřejmě jakoby nastavené snobskému publiku. Klišé, nic než klišé…

Hlavní postavy, domácího učitele Alexeje a Polinu, nevlastní dceru jeho zaměstnavatele-generála, Sellars pojímá jako současné aktivisty, které zjevně zajímají nejen peníze, ale i otázky klimatu. Na důkaz toho Alexej dokonce pomaluje jednoho ze vznešených hostů kasina oranžovou barvou. Jak to souvisí s námětem opery, těžko říct, Prokofjev ani Dostojevskij otázky klimatu neřešili…

Sólisté ovšem nedělali dojem, že by je režisér důkladně vedl a snažil se je převtělit do rolí. Všechny figurky mají navíc soudobý, víceméně nenápadný civil, což k jejich charakterizaci nepomáhá. U Alexeje a Poliny je to civil dost ošuntělý. Kostýmy určitě mohly být nápaditější, třeba i směrem k extravagantnosti.

Ze sólistů mi v paměti nejvíc utkvěla Violeta Urmana, litevská pěvkyně, která během své kariéry oscilovala mezi mezzosopránem a dramatickým sopránem. V Hráči ztvárnila postavu „Babulenky“, od níž se čeká, že brzo umře a zanechá dědictví, což nejenže nesplní, ale navíc vše prohraje. Urmana má už asi roky největší slávy za sebou, ale pořád si drží úroveň, hlas ji stále poslouchá, má dostatečný objem a průraznost ve všech polohách. A roli si takříkajíc užila i herecky a stvořila bizarní starou dámu, která oč hůře chodí, o to je tvrdošíjnější.

Americký tenorista původem ze Srí Lanky Sean Panikkar v roli Alexeje podal slibný výkon, prozatím má nosný a barevný hlas, v němž je síla a vášnivý výraz, který dokáže stupňovat. Sopranistka Asmik Grigorian coby Polina vypadala v ošoupaných džínách a tričku tak nenápadně, až se ztrácela. Je s podivem, že pro pěvkyni s docela výrazným zjevem režisér nenašel stejně výraznou jevištní podobu. Její hlas sice stále má bohatý zvuk a atraktivní barvu, ale zdá se mi, že se do něj začíná nenápadně vkrádat drsnost, což by nebylo divu, po rolích, jako je Turandot či Salome… 

Vokálně spíš matný mi připadal americký basista Peixin Chen coby generál a Alexejův zaměstnavatel; jakoby jednotvárně „houkal“ víc doširoka než dopředu. Citlivěji deklamovali argentinský tenorista Juan Francisco Gatell jako pochybný Markýz a barytonista původem z Madagaskaru Michael Arivony jako britský boháč Mr. Astley. Slušný výkon podala i ukrajinská mezzosopranistka Nicole Chirka jako Blanche, dáma z polosvěta.

Z představení 20. srpna jsem sice neodcházela vyloženě znuděná ani naštvaná, ale přesto jsem si odnesla pocit, že s touto operou, která vlastně líčí i mentalitu Rusů pohybujících se v cizině (změnilo se toho tolik?), by se dalo udělat mnohem víc.

Foto: SF / Ruth Walz