„Salomon Rossi znal téma, které souznělo s jeho vírou i tvořivým muzikantstvím.“

„Tato Frohbergerova prostá stupnice, rozvedená do variací v podání Ondřeje Múčky, sklidila velký potlesk.“

„‚Pohlédni aspoň ke mně, jak umírám‘, znělo v temném úvodu s výraznými vstupy mužských hlasů.“

V neděli 26. října se v brněnském Konventu Milosrdných bratří uskutečnil druhý koncert 14. sezóny cyklu Bacha na Mozarta. Na programu byla trojice italských skladatelů jménem Rossi a jejich madrigaly. Zpívalo pět sólistů The Quintet, odnože Silentium ensemble, s uměleckou vedoucí Terezou Válkovou. Sama s nimi zpívá alt, spolu s ostatními, sopranistkou Lenkou Cafourkovou Ďuricovou, altistou Martinem Ptáčkem, tenoristou Jakubem Kubínem a basistou Jiřím Miroslavem Procházkou. Neodmyslitelnou součástí a stálým průvodcem napříč všemi madrigaly bylo cembalo varhaníka a cembalisty Ondřeje Múčky.

Již tradičně nemohl chybět Johann Sebastian Bach v podání Luďka Randára, ani Wolfgang Amadeus Mozart zosobněný Radovanem Králem. Johann Sebastian Bach tentokrát vstoupil na pódium rozladěn. „Jak můžete být rozladěn s tolika pěvci absolutního sluchu?“ podivil se Mozart. „Jak mohu být nerozladěn, když vidím zpívat v altu i sopránu ženy? Ještě že je tam aspoň jeden altista!“ Podivností bylo ještě víc, ale po první písni se oba zaposlouchali a začali italský text dokonce překládat.

Je zvláštní, že madrigaly o smyslné lásce mohl psát věřící hebrejec Šlomo. Salomon Rossi znal ovšem téma, které souznělo s jeho vírou a duší i s tvořivým muzikantstvím. Cítil se být přímo povolán svým jménem Šalomoun pro tlumočení nejstarší milostné poezie, Šalomounovy Písně písní, slavné שיר השירים – Šir ha širim, i k tvorbě písní vlastních. Pro odlišení je nazval prostě Písně, které jsou od Šloma, tedy השירים אשר לשלמה – Ha širim ašer le Šlomo. Jsou to dnešní madrigaly a toho večera zazněly z jeho 1., 2. a 4. knihy. Sfogava con le stelle, dnes známá v mnoha podobách, zazněla jako první. Měla poněkud silný, až příliš důrazný začátek, pak se ale hlasy srovnaly s akustikou sálu do lahodného souzvuku. Dále od zmíněného autora zazněla sólově bolestná Tu parti, ahi lasso, e il core s Lenkou Cafourkovou Ďuricovou a cembalem Ondřeje Múčky. Vysoký, až průrazný soprán střídala s pěknou, sopránově barvenou hloubkou.

Další madrigal, od Michelangela Rossiho, z jeho 1. knihy a se slovy Credetel voi zazněl v ženském dvojhlase s příjemným sonorním altem Terezy Válkové. Čtvrtý madrigal se navrací k Šalamounovu Rimanti in pace, o srdci probodnutém nejmilostivějším mečem. Pátý byl od Luigiho Rossiho. Oslovil přímo největšího lukostřelce lásky: Amor senti. V něm exceloval alt Martina Ptáčka v prosbě o zmírnění soudu. Další se navrátil k madrigalu Michelangela Rossiho Per non mi dir (Nemilovat tě znamená zemřít). Vynikl v něm opět výrazný soprán Lenky Cafourkové Ďuricové nad ostatními velmi příjemně sladěnými hlasy. Sedmý madrigal byl od Šalomouna pro všech pět hlasů, úpěnlivý až naléhavý Che non fai? Che non pensi (Ty máš kus mého srdce, které chřadne) – bylo to silné vyjádření citově a exponované hlasově. Vystřídal ho madrigal Luigiho Rossiho, sólový rozhovor s láskou, zřetelný, důrazný až strhující, v podání Jiřího Miroslava Procházky. 

V čase přestávky byl zařazen příjemný dramaturgický předěl, cembalové sólo Fantasia sopra Ut, Re, Mi, Fa, Sol, La od Johanna Jacoba Frohbergera. Tato prostá stupnice rozvedená do variací v podání Ondřeje Múčky, sklidila velký potlesk. 

Madrigaly se opět vrátily k Michelangelu Rossimu a jeho Occhi, un tempo mia vita – Pohlédni aspoň ke mně, jak umírám, znělo v temném úvodu s výraznými vstupy mužských hlasů, dominantně s Jiřím Miroslavem Procházkou, sladěným s barevným altem Martina Ptáčka a tenorem Jakuba Kubína. Předposlední madrigal, Dormite begli occhi, o očích, jež více bolest způsobují, než léčí, lahodil výrazným sopránem, hladícími alty i tenorem. Zbývalo už jen Mio ben teco il toromento od Luigiho Rossi s vyrovnanou pěticí všech krásných hlasů.

Před očekávaným přídavkem vstoupili naléhavě Mozart i Bach, aby obecenstvo pozvali na Buxtehudeho. Pak teprve mohl zaznít už tradiční přídavek, Umírající labuť od Jacoba Arcadelta s dominací všech mužských hlasů, tedy včetně krásného altu. 

A Buxtehude? Bude. A proto neodjíždějte z Brna aspoň do 13. listopadu! To nám říkal Bach!

Foto: Matěj Okleštěk