„Zpívat barokní repertoár se ode mě očekávalo.“

„Existuje jevištní Samuel, který je sebevědomý, extravagantní a jistý si sám sebou. Ale doma se stanu tím druhým Samuelem, plachým člověkem.“

„Doufám, že alespoň jednou budeme ve společnosti respektovat svoje odlišnosti.“

Venezuelský sopranista Samuel Mariño, který je i přes svůj nízký věk, pouhých třicet let, vyhledávaným interpretem operního a koncertního repertoáru, vystoupí 3. srpna na festivalu Hudební léto Kuks. Jeho unikátní hlas i rozvinutá pěvecká technika mu umožňujíe ztvárňovat ty nejobtížnější role a party (zvláště) barokního repertoáru. Kromě toho je znám i bořením starých pořádků a extravagancí zjevu a projevu při svých vystoupeních.

Mariño, který nyní žije v Berlíně, započal svou uměleckou kariéru baletem. V dospívání mu však hlas neklesl do běžné mužské polohy a on se této situace, která značně znesnadňovala jeho životní cestu, rozhodl využít ve svůj prospěch. Odstěhoval se tedy do Francie, kde vystudoval pařížskou konzervatoř a následně byl výrazně ovlivněn lekcemi u renomované americké sopranistky Barbary Bonney. Dnes je neustále na cestách, absolvuje světová turné od Evropy přes Austrálii, Japonsko a Čínu až po Kanadu a Spojené státy americké, vídáme ho na nejslavnějších festivalech, v prestižních koncertních sálech, na známých operních jevištích i s renomovanými soubory (např. Glyndebourne Festival s Orchestra of the Age of Enlightenment s Václavem Luksem či na Händelově festivalu v Göttingenu; spolupráce s L’Orchestre de l’Opéra Royal de Versailles, Tafelmusic Baroque Orchestra v Torontu, Camerata Pacifica v Los Angeles; účinkování v berlínském Konzerthausu, Pablo Casals Symphony Hall v Puerto Ricu ad.). Na kontě má také dvě sólová CD, Sopranista a Care pupille.

Za několik dní vás čeká koncert v Kuksu. Byl jste už vlastně někdy v Čechách?

Zpívám tu poprvé, ale byl jsem tu (říkám tu, protože jsem právě v Praze, kde mě čekají zkoušky s Musicou Floreou) už na dovolené. Vlastně jsem sem jel na Šípkovou Růženku. Víte, já pořád chodím na balet. Miluju tanec! Dokáže mě rozbrečet. Doufám, že někdy do Prahy zajedu i na operu. Třeba na Dona Giovanniho v místě jeho premiéry. Z Berlína to není takový problém, jen čtyři hodiny cesty. Snad se mi to brzy podaří.

Jaký repertoár představíte v Kuksu?

Jde o tvorbu, kterou mám rád; směs známého i neznámého. Bude to pro mě taková oslava zakončení sezony, než si dám na měsíc volno před výrazně cestovní příští sezonou. Budu zpívat hodně Händela, jak jeho slavné árie, tak i ty méně známé. Händelovu hudbu obdivuju hlavně pro její melodičnost. Víte, já jsem na melodie. Proto mám trochu zvláštní vztah třeba s Gluckem. Vlastně ani nevím, jak se stalo, že mám Glucka na obou sólových albech, co jsem natočil. (smích) Ne, vážně, líbí se mi jeho zaujetí textem a smysl pro dramatičnost, ale krásné, zpěvné melodie mu zkrátka nejdou.

Takže Glucka pro tento koncert vynechávám. A kromě Händela se na koncertě objeví také například úryvky ze Scarlattiho oratoria Sedecia, Re di Gerusalemme. Od dramaturga festivalu Víta Havlíčka jsem navíc dostal noty skladby Mater Christi od Stephana Sailera, kterou našel v archivu v Kuksu. A tak jsem se na ni podíval. Galantní, moc a moc hezká hudba. 

Barokní a klasicistní repertoár zpíváte asi nejčastěji. Byla to vaše volba, nebo se to od vás očekávalo? 

Spíše se to ode mě očekávalo – podle norem klasické hudby. Barokní repertoár miluji, ale snažím se zpívat i jiný repertoár, romantický nebo i trochu pozdější, protože je k hlasu trochu šetrnější. Velmi totiž dbám na zdraví svého „nástroje“. Rád zpívám Händela, protože Händel pro hlas píše nádherně. Naproti tomu repertoár pro kastráty té doby bývá pro můj hlas dost drsný, protože nejsem kastrát a nemám takové školení, jako měli oni. Vždycky si v tomto ohledu beru za příklad Cecilii Bartoli, která čekala na barokní repertoár až, tuším, do svých osmatřiceti let. V jednom dokumentu vysvětluje, že barokní repertoár je tak náročný, že potřebovala, aby se její hlas nejprve stal dostatečně pevným a připravila se na něj i speciální prací s dechem a jinými aspekty. A vlastně mi to pak koresponduje i s tím, co slyšívám od svých kolegů kontratenoristů: že jejich „nástroj“ odchází dříve než ostatním. Věřím, že je to dost právě repertoárem, který zpívají. Neustálé skoky, extrémní polohy, technika…

Zmínil jste „kolegy kontratenoristy“. Jak vlastně funguje tento svět mužských sopránů, kontratenorů a sopranistek? Je mezi vámi konkurence?

Vlastně se moc nesetkáváme, protože v operách pro nás bývá často jen jedno místo. Ale co se týká konkurence, tak například i já v některých rolích preferuji sopranistky před kontratenory nebo mužskými soprány. Dost záleží na roli. Ale co se mi opravdu nelíbí, je soutěživost v tomto hudebním světě: kdo se umí dostat výš, kdo níž, kdo má nejdelší dech… Všechny tyto aspekty mi přijdou působivé a obdivuhodné, ale tím to končí.

Že kontratenoři používají jinou pěveckou techniku než soprány, asi tušíme. Ale liší se nějak pěvecká příprava v případě mužského a ženského sopránu?

Pěvecká technika a způsob práce na ní je v podstatě srovnatelný, protože se v obou případech – na rozdíl od kontratenorů – vychází z mluvního hlasu. Hlavní rozdíl je ale v repertoáru, protože ode mě se očekává zpravidla náročnější repertoár. A co nás také odlišuje, je způsob vnímání emocí, protože i když můžeme cítit totéž, nemáme stejné prožitky. Já jsem například nikdy nepřišel o dítě, takže se do situace Médey nebo Normy neumím tolik vžít, ani si ji představit.

Na jevišti ale umíte být velice expresivní. Vlastně mě to přivádí k otázce, jak byste se popsal jako osobnost? V některém z rozhovorů jste totiž řekl, že jste doma „hodně, hodně stydlivý“, ale pobyt na jevišti si naopak dokážete velice užít. Kdo je tedy skutečný Samuel Mariño? 

To je otázka za milion, abych byl upřímný i sám k sobě. Musím říct, že skutečně máme dva Samuely Mariño. Existuje jevištní Samuel, který je sebevědomý, extravagantní a jistý si sám sebou. Ale doma se stanu tím druhým Samuelem, plachým člověkem. Moje pravé já je tak myslím kombinací obojího, protože nic není falešné. Dokonce i všechny ty lesklé věci, které na sobě rád při koncertech nosím, jsou mojí součástí. Ale na druhou stranu mám rád své soukromí. A v běžném životě mám problémy jako kdokoli jiný: chodím nakoupovat, myju nádobí, platím daně… Jsem prostě obyčejný člověk, spolu s tou druhou osobností, která se leskne. 

Pravděpodobně se někdy setkáváte s nepřijetím, zvláště v konzervativních vodách klasické hudby. Je to tak? A záleží vám na tom?

Celý svůj dosavadní život vlastně považuju za velmi extrémní; v podstatě jako v opeře, která staví na extrémních emocích. Někteří lidé mě milují a dokonce za mnou cestují – například do Kuksu přijedou mí fanoušci z Asie –, ale setkal jsem se i s lidmi, kteří si mě neváží ani jako člověka. Samozřejmě mi na tom záleží a někdy mě to hodně bolí. Často se setkávám s tím, že mě nikdo nechápe. To si pak připadám nesvobodný, protože si myslím, že být pochopen znamená být svobodný. A to je to, na co cílím. 

Ale chci říct, že všechno to, co vidíte na pódiu – moje šaty, způsob zpěvu nebo pohybu –, není o tom, že bych mínil něco změnit. Spíš chci ukázat něco jiného. Třeba představit nádherné umění lidem, kteří k němu dosud neměli přístup. Je to určitý proces.

Stejně ale asi nikdy nebude nikdo pochopen úplně všemi…

Ano, všichni neustále hledáme svobodu, ale nemůžeme nalézt pochopení. Souhlasím s vámi. A nechtěl bych být pochopen všemi. Ale doufám, že alespoň jednou budeme ve společnosti respektovat svoje odlišnosti. A nejen v opeře, ale i v reálném životě. Jsem střelec a o nich se říká, že jsou velmi optimističtí. Já o tom moc nevím, ale – i když mám za sebou hrozné věci – věřím ve společnost, v člověka, v lidskou sílu. A také věřím ve změny, buď dobré, nebo špatné; zkrátka v tento druh rovnováhy. Problém ale je, že lidé příliš dlouho zůstávají na jedné názorové straně. My, kteří jsme na straně druhé, jen počítáme dny, až se věci zvrátí.

————–

O koncertě v Kuksu čtěte podrobnosti ZDE.

Foto: Facebook Samuela Mariña, Olivier Allard, Achim Plum, Liza Miri, Harutyunyan & Gindler Foto