„Těžko si představit nespokojeného fajnšmekra.“

„Provedení Pierota dali všechno. Všichni, ale zejména Patricie, jejímuž naturelu zvolené dílo jistě konvenuje.“

„Kdybychom se bavili čistě o hudební složce, nebudeme se bavit. Ta bavila…“

Rezidenční umělkyně letošního Pražského jara, houslistka a performerka Patricia Kopatchinskaja 17. května nabídla své druhé festivalové vystoupení. Posluchače nešetřilo. Celkovým vyzněním až klubový program z děl tvůrců začátku minulého století stál na výkonech šesti interpretů. Ty byly v pražském Rudolfinu inspirované a zdařilé.

Stravinskij, Milhaud, Bartók a Schönberg. Jejich kusy naplnily dvouhodinový (včetně pauzy) pořad ve Dvořákově síni a těžko si tedy představit nespokojeného fajnšmekra, když navíc interpretují umělci mezinárodního renomé s kladným vztahem k současné či obecněji novější hudbě. Dramaturgicky pevně scelený pořad ve všech čtyřech číslech do nějaké míry počítá s mimohudebním obsahem… Konceptuálně z hlediska celku dobře promyšlené a logické.

První polovinu inspirovanou jazzem a lidovou hudbou vyplnila suita ze Stravinského baletu Příběh vojáka, Milhaudovo Jeu pro housle a klarinet ze Suity, op. 157b a Bartókovy Kontrasty a spolu Patricií Kopatchinskou vystoupili klavírista Joonas Ahonen a klarinetista Reto Bieri, který měl zásadní podíl na úspěchu provedení. Zejména Milhaudova dvouminutová hříčka musela zaujmout nejen pro suverénní hudební podání, ale především pro, řekněme, pohybovou choreografii dvojice umělců. Svůj part oba naplnili významem, pod kterým si každý divák mohl představit to svoje. Tato „prskavka“ by skvěle sedla na závěr koncertního pořadu, tady tvořila spíše most mezi dvěma cyklickými díly, což je druhou funkční variantou.

Jednou z mnoha zajímavostí večera byl princip skordatury, pozměnění stálého ladění strunného nástroje, v daném případě houslí tradičně zuté Patricie, která však neladila v reálném čase, nýbrž přinesla si druhý nástroj s poupravenou intonací. Bylo uspokojivé pozorovat samozřejmost, se kterou umělkyně ovládá svůj nástroj – je jen jakýmsi prodloužením jejího těla. Čistě zvukově bych si jen asi místy přál poněkud výraznější proznění instrumentu, aby si divák užil i samotný tón.

Pierrot lunaire, op. 21 „Třikrát sedm básní z díla Alberta Girauda ‚Pierrot lunaire‘“ – takový je celý název volně atonálního cyklu Arnolda Schönberga (daného večera paradoxně nejdříve narozeného komponisty), jehož název bývá do češtiny překládán jako Náměsíčný pierot či Měsíční pierot. A Pierrot lunaire byl i název celého pražskojarního programu v Rudolfinu, který v druhé polovině večera našel své těžiště, kdy k trojici předchozích muzikantů se přidali tři další Meesun Hong Coleman (housle), Júlia Gállego (flétna) a Thomas Kaufmann (violoncello). Ikonické, přelomové, symbolistní dílo nemá lineární příběh, jde spíš o vnitřní drama, sled snových obrazů, kde se pierot, archetyp smutného klauna, mění z tragikomické postavičky v zrcadlo lidské duše – rozervané, směšné i zoufalé. Skladatel si od recitátora přál zvláštní typ deklamace, který nazval Sprechgesang – nemá jít o zpívaný tón, nýbrž „melodii s pečlivým zřetelem k tónovým výškám“. Interpret nemá upadnout do zpěvavé mluvy, autor požadoval, aby si byl přesně vědom rozdílu mezi zpívaným a mluveným tónem. Rozdíl definoval tak, že zpívaný tón zachovává tónovou výšku beze změny; mluvní tón ji sice udá, hned ji však zase opouští v klesání nebo stoupání… je zřejmé, že pro hlavní interpretku dílo představuje nelehký, nestandardní úkol. Navíc, málokdy se s hudebním opusem pojí termín „expresionismus“, tady však tane na mysl. 

Umělci svému vystoupení dali naprosto všechno, co měli. Všichni, ale zejména Patricie, jejímuž naturelu zvolené dílo jistě konvenuje. Na divadelně předpřipraveném, jaksi zaneřáděném pódiu Rudolfina si na housle zahrála intro a poté už se věnovala recitaci, ale zdaleka ne jen té. Svůj výkon doprovodila scénickou akcí, za kterou by se nestyděl profesionální herec, u samotné vokální složky jsem ale kladl otazník. Přemýšlel jsem, zda specializací houslistka (i když s pěveckou zkušeností) má dostatečně vypracovaný fond na zdolání vysoce specifické hlasové úlohy, co obnáší spoustu různých fines nad obvyklý rámec. Ty jsou dle mého na rozsáhlé, více než půlhodinové ploše jednadvaceti básní nutné pro udržení divákovy pozornosti. Zároveň je nutné ohlídat – což je ošemetné – aby směrem k závěru hlas „neodešel“… K pódiové akci se přidali na mnoha místech i instrumentalisté, decentní svícení efektivně a nenásilně posilovalo vjem, sympatické byly některé zjevně improvizované momenty podtrhující samozřejmé umění účinkujících, samotná hra ansámblu splňovala ta nejpřísnější kritéria, ale přesto, o strhující vystoupení se nejednalo. Samotný hlasový témbr recitátorky nelze označit za podmanivý. Nedokázal jsem se zároveň ubránit pocitu drobného přehrávání moldavsko-rakousko-švýcarské umělkyně. Poznamenat je také nutné to, že v případě, kdy se herec (v daném případě přiléhavé označení) pouští do výraznější pódiové akce, jeho potřeba používat noty (tedy místy se k nim cíleně vracet) výkon nutně limituje a do nějaké míry rozptyluje jak interpreta, tak diváka. Pochopitelně, vyžadovat od protagonistky „namemorování“ je mimo mísu vzhledem k intenzivnímu a objemnému programu její festivalové rezidence…

Navzdory zmíněnému byli návštěvníci Dvořákovy síně neoddiskutovatelně svědky obdivuhodných výkonů. Kdybychom se bavili čistě o hudební složce, nebudeme se bavit. Ta bavila a těžko ji zvednout výš, ansámbl dýchal jako jeden muž a patrná byla vzájemná „chemie“ a radost ze společného tvoření. Výsledek ale publikum rozpoltil možná podobně jako při světové premiéře – málokdy se v Rudolfinu vidí odcházející zástupy ve dveřích společně s těmi naopak soustředeně, úpěnlivě vstoje aplaudujícími. Možná byl problém v očekávání, jiné ale není horší.

Foto: Pražské jaro / Petra Hajská