„Scarlattiho barokní muzika vyzněla v Sekerově podání jako živý organismus, do jehož předepsaného základu lze vnést osobní zaujetí, lehkost, ale i vtip.“

„Svou hypotézu o vzniku Beethovenovy sonáty jako by pak pianista promítl do interpretace udivující suverenitou ve velkolepě pojatých pasážích i vybroušenou čistotou nejintimněji znějících tónů.“

„V Sibeliovi Sekera objevil novou studnici.“

Interpretační kurzy v Litomyšli jsou v plném proudu a podle plánu pokračuje rovněž festival večerních vystoupení předních českých umělců, kteří se přes den věnují mladým talentům. Zastoupen je každý vyučovaný obor. V pátek 11. července přišel na řadu klavír, jehož lektorem je zde už čtvrtým rokem Miroslav Sekera. Šlo o příjemné setkání v přátelském a uvolněném duchu, při kterém se však zároveň naplno projevila sólistova profesionalita. 

Pro svůj recitál v „laminátové“ Zámecké jízdárně vybavené klavírem Ant. Petrof s jeho typicky kulatým zvukem zvolil Miroslav Sekera skladby čtyř autorů – od baroka přes klasicismus až po pozdní romantismus. A protože tyto litomyšlské koncerty, určené účastníkům kurzů i široké veřejnosti, nikterak nezastírají ani svůj edukativní charakter, interpret k nástroji usedl až po malé talk show, moderované tentokrát šarmantním Petrem Kadlecem. Je namístě podotknout, že takové představení sólisty nepochybně má svůj význam; člověk se může dozvědět spoustu nových informací a nahlédnout interpretovi „pod kůži“ a seznámit se třeba i s motivy a důvody, které ho vedly k rozšiřování či prohlubování repertoáru. Miroslav Sekera upozornil také na několik zajímavých detailů, jichž by posluchač během vnímání jeho hry možná ani nepovšiml, a přidal řadu podnětných, byť, jak sám upozornil, velmi osobních myšlenkových vývodů, jež mu při interpretaci pomáhají pochopit tvůrčí postupy daného skladatele.

Z 555 klavírních sonát, jež jsou největším hudebním odkazem Domenica Scarlattiho, vybral Sekera na úvod večera šest: E dur K. 531, h moll K. 27, G dur K. 523, c moll K. 11, d moll K. 9 a D dur K. 33. Jak klavírista uvedl, má je rád pro jejich pestrost, umožňující mu libovolně sestavovat krátké svity, založené na střídání tempa či tónin. A i když byla tato dílka původně skládána pro cembalo, jejich klavírní provedení mnohé autorovy nápady a postupy dokáže zvýraznit. Že jde o kousky virtuózní, Sekera prokázal během necelé čtvrthodinky několikrát – a nešlo pouze o pověstné překládání rukou, jež interpretace vyžaduje. Barokní muzika vyzněla jako živý organismus, do jehož předepsaného základu lze vnést osobní zaujetí, lehkost, ale i vtip. 

Jak se zcela oddat autorovi a zároveň přemýšlet o jeho záměrech, ukázal sólista v další části programu. Následovala totiž Sonáta C dur op. 2: č. 3 Ludwiga van Beethovena. Miroslav Sekera o jejím vzniku zauvažoval v souvislosti s dalšími opusy tvůrce, které měl v té době rozpracovány. A došel k závěru, že „autor si určitě myslel na koncert pro klavír a orchestr“, jenže na něj zkrátka z nějakých důvodů nedošlo. Svou hypotézu jako by pak pianista promítl do interpretace udivující suverenitou ve velkolepě pojatých pasážích i vybroušenou čistotou nejintimněji znějících tónů. Beethovenova sonáta vyžaduje od hráče pokoru a předpokládá nejvyšší možné zvládnutí techniky – ani o jednom nelze u daného interpreta pochybovat. Ale také vítá invenční entuziasmus, až pak se poslech stává radostným prožitkem. Dlouhý a věru uznalý potlesk publika byl důkazem, že všechny požadavky a předpoklady byly naplněny.

K některým autorům se interpret dostává nečekaným způsobem. Miroslav Sekera v Litomyšli přiznal, že Jean Sibelius mu byl v podstatě „nařízen“. A rozhovořil se s úsměvem o tom, jak jej před časem požádal Jiří Partyka, aby z díla finského skladatele nastudoval něco pro Lednicko-valtický hudební festival, jinak že na něm nebude moci vystoupit. Dnes je za to Sekera rád, neboť objevil novou studnici, z níž je možno čerpat. V Česku se komorní Sibeliova hudba pohříchu moc neprovozuje, a tak je v tomto směru jejím nadšeným propagátorem. Že přitom je co poslouchat, dokázal stylově vybroušeným provedením výběru z 10 kusů, op. 24, konkrétně částmi Romance č. 4, Valse č. 5 a Andantino č. 7. Sibeliův romantismus je okouzlující, jemný a někdy i omamující; valčíková melodie nepopírá své zřejmé dobové vzory, ale dodává k nim snad ještě více perlivé elegance, než bývalo zvykem ve Vídni či v Paříži. 

S gustem poctivého profesionála a duší romantika se nakonec Miroslav Sekera pustil do dvou skladeb Fryderyka Chopina. Party se pod jeho rukama opět změnily v živou hudební krásu – a to se zdálo, že si s klávesami jen tak lehce pohrává. Ve Valčíku As dur, op. 34 každopádně, ten se sálem nesl ve své nadýchané podobě. Polonéza As dur, op. 53 vyžaduje občasnou razantnost, hráč ji však dovede projevit svým tělem a gesty tak nenápadně, že posluchače v dotyčném místě vlastně mile překvapí. Ano, i tak se dá Chopin hrát, jako by chtěl interpret sdělit svým žákům a všem ostatním. 

Publikum si vyžádalo tři přídavky a ani pak nehodlalo Miroslava Sekeru pustit z pódia. On sám to opět okomentoval s nadsázkou, vtipem a skromností. Koncert tak vedle vlastního hudebního zážitku dal přítomným možnost blíže poznat pozoruhodnou lidskou stránku sólistovy osobnosti.

Foto: Josef Dočekal