„Mým největším snem je, aby se rutina nikdy nestala součástí budovy Rudolfina.“

„Čajkovskij samozřejmě nebyl žádný anděl, nikdo není. Ale v podstatě byl stejně ušlechtilý jako jeho hudba.“

„Jsme ve službách tvorby. Tvůrci jsou bohové, my jsme služebníci.“

Česká filharmonie vstupuje v těchto dnech do jubilejní 130. sezony. První koncerty ve dnech 25. a 26. září povede, přirozeně, šéfdirigent orchestru Semjon Byčkov. Na zahajovacím koncertě se spolu s filharmoniky vrátí k hudbě Petra Iljiče Čajkovského, konkrétně k Symfonii č. 5; tu pak těleso poveze i na svoje podzimní turné po Asii. Právě o Čajkovském Semjon Byčkov nejvíc mluví v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz. Z dirigentových slov o tomto autorovi je přitom ještě více než jindy cítit hluboký obdiv a pokora – a také láska.

Setkáváme se na začátku nové sezóny. Jak se cítíte zpět u svého orchestru?

Je to tak úžasný pocit, že to ani nedokážu popsat. Neslyšel jsem je od začátku června, skoro čtyři měsíce. Můj sluch je tedy velmi čerstvý a připraven vnímat zvuk orchestru, jeho muzikálnost a také akustiku Rudolfina. Mám opravdovou radost. Zajímavé je to i tím, že zkoušíme Čajkovského Pátou symfonii – tu jsme neuváděli od roku 2019, kdy jsme ji nahráli. Všichni tedy znají noty, což je ale teprve začátek. Opět je to tak, že hudba zůstala stejná, změnili jsme se pouze my. Právě proto bylo neuvěřitelně dojemné slyšet tento kus s novými nápady, které jsme v době nahrávání ještě neměli.

To byla vlastně moje další otázka. Jaké je to s filharmoniky znovu pracovat na Čajkovského hudbě?

Je to skvělé. Představte si, že se na něco soustředíte, vkládáte do toho opravdu všechno, co máte, a pak to odložíte, odejdete a děláte cosi jiného. Kdykoliv se k však k takové záležitosti rozhodnete vrátit, budete začínat už na celkem jiné úrovni než předtím. Můžete se vyvíjet, posouvat se dál. Přínosem je také skutečnost, že tuto hudbu nehrajeme pořád, náš nervový systém ji přijímá s větší svěžestí. 

Nestalo se to rutinou, že?

Vůbec ne. Víte, mým největším snem je, aby se rutina nikdy nestala součástí budovy Rudolfina. Ať už jde o Čajkovského nebo o Dvořáka, Smetanu, Mahlera nebo jakoukoli jinou hudbu, která se hraje často. Nikdy by to neměla být rutina.

Právě na Čajkovského bych se vás ráda zeptala víc. Vím, že jste se jím samotným i jeho hudbou dost zabýval. Do jaké míry využíváte tyto, řekněme, teoretické znalosti a kdy se spíše řídíte svou intuicí a instinkty? 

Narodil jsem se s Čajkovského hudbou v krvi, jako každý člověk, který dostal do vínku toto hudební dědictví. To však ještě nic nezaručuje. Domnívám se nicméně, že moje znalosti nejsou přímo teoretické, jelikož jsem neprováděl muzikologický výzkum. Zajímal mě člověk a jeho život. V případě skladatelů považuju za podstatné historické materiály. Některé z nich napsali lidé, kteří umělce znali, popisují, jaký ten člověk byl a jak byla jeho hudba přijímána. Pro mě ale existuje jeden ještě důležitější zdroj informací: dopisy. Totiž, když někoho dobře známe, můžeme k němu být zcela otevření, důvěřujeme mu. Vždy ale zůstane trocha zdrženlivosti, trocha váhání, když přijde na řeč něco velmi hlubokého. Když však takto blízké osobě píšeme dopis, zdrženlivost se vytrácí. Proto jsou dopisy tak cenné: ukazují skutečný obraz daného člověka. Když jsem četl Čajkovského dopisy – a že jich je mnoho – řekl jsem si, že tento člověk a jeho hudba jsou jedno a totéž. To není vždy samozřejmost. Když posloucháte hudbu Wagnera, která patří k těm nejvýjimečnějším, a pak si přečtete, co řekl o Židech, musíte se zamyslet nad tím, jak za tím může stát ta stejná osoba. Nutně se ptáte: jak mohl mít ty nejskvělejší charakteristiky a zároveň ty nejodpornější? Čajkovskij samozřejmě nebyl žádný anděl, nikdo není. Ale v podstatě byl stejně ušlechtilý jako jeho hudba: nebo spíše, jeho hudba byla stejně ušlechtilá jako on sám. Ušlechtilá a zároveň velmi zranitelná; uvědomme si, co v té době znamenalo být homosexuálem… Jakmile začnete toto vše vnímat, najdete to i v samotné hudbě.

Je tento soulad hudby a osobnosti nebo jakási autentičnost také důvodem, proč máte k Čajkovského hudbě tak blízký vztah? Je důvodem, proč ji tak milujete?

Ano, jeho hudba je skutečně autentická a upřímná. A je pravda, že jeho hudbu miluju, ale miluju i hudbu jiných autorů. Nechci, aby to vypadalo, že Čajkovskij je jediný, protože není. Ano, když poslouchám jeho hudbu, cítím se v tu chvíli naplněný; ale pak, třeba hned příští týden, mohu mít podobný pocit z něčeho jiného. Nicméně bych řekl, že Čajkovskij rozhodně zůstává jedním z těch, kteří jsou pro mě… ano, rodina.

Dokonce jste svůj vztah k Čajkovskému přirovnal k první lásce, protože jste se do jeho hudby zamiloval už jako dítě.

Je to jedna z mých prvních lásek. Když jsem studoval na konzervatoři, měl jsem možnost dirigovat Evžena Oněgina. Bylo mi devatenáct let a dirigoval jsem dvacet představení této opery, což byla obrovská čest. Takže pokud jde o operu, byla to skutečně jedna z mých prvních lásek. Vlastně mám takové tři: v té době byly v Petrohradě tři operní domy a na jejich repertoáru byly vždy Oněgin, La traviata a Carmen. Měl jsem možnost slyšet je vždy alespoň jednou týdně – a tak se staly mými prvními láskami. A jako všechny první lásky, zůstávají i po čase speciální, výjimečné. Čajkovskij k nim patří. 

Pro mě je Čajkovského hudba plná emocí, emocí, které jsou vyjádřeny způsobem, který byl možná přirozený v 19. století, ale který se dnes může zdát vzdálený. Jsme schopni se k těmto emocím přiblížit? Je to možné?

Nejen že je to možné, je to také nutné. Jen si představte… jaká je mise interpreta?

Sdílet?

A ještě předtím?

Řekla bych, že porozumět… a cítit.

Ano, o to nám jde. Ale dokonce ještě předtím je potřebná jedna věc: sloužit. Jsme ve službách tvorby. Tvůrci jsou bohové, my jsme služebníci. A věřím, že sloužit je privilegium. Sloužit znamená, že se musíte ztotožnit s hudebním dílem, které interpretujete. Musíte se ztotožnit s jeho duchem a představit si, co ten, kdo ho vytvořil, slyšel ve svém nitru, než hudbu zapsal. Jakmile to uděláte – nebo spíše, pokud to uděláte – pak to můžete vyjádřit a sdílet. 

Když jste zmínila upřímnost hudby a její emocionální stránku: všechna velká hudba má dvě stránky, emocionální a racionální. Tyto stránky jsou v Čajkovského hudbě velmi zajímavé. Jistě, skládá krásné melodie, díky kterým ho miluje celý svět. Ale pokud se podíváte pod povrch melodií, také uvidíte velmi bohatý svět. Není to jen melodie, je to všechno: rytmus, orchestrace, ale i tvar a forma, v níž jsou prezentovány. A tak si uvědomíte, že to není jakákoliv emoce, ale emoce, která je formována a která má určitou přísnost, řád. Mám na mysli například náhlou rytmickou přísnost. Pokud změníte rytmus, změní se charakter hudby a tím i emoce, kterou představuje. Čajkovskij měl tedy řemeslné dovednosti, díky kterým nejsou emoce od struktury odtrženy. To je důležité. Koneckonců, ne náhodou se v 19. století stal prvním skutečně profesionálním ruským skladatelem. Postavou, která vyrostla z řad takřka amatérů.

Mnoho lidí má při zmínce o Čajkovském představu o jemné, spíše křehké osobě. Ale byl to velmi silný muž se silnými myšlenkami a přesvědčením. A je také pravda, že byl velmi neurotický a nejistý. Kolikrát ve svých dopisech psal, že cítí, že v sobě už nemá žádnou kreativitu! Myslím, že ho tyto konflikty poháněly a že se odráží i v jeho hudbě. 

V dramaturgii zahajovacího koncertu bude Čajkovského hudba kombinována s Ravelovým Klavírním koncertem G dur. Jak koncert doplňuje Čajkovského Pátou symfonii? Existuje mezi těmito skladbami nějaká souvislost?

Samozřejmě neexistuje žádný přímý vztah, bylo by příliš intelektualizující to tvrdit. Nicméně spojení mezi Francií a Ruskem je zajímavé a historicky bylo velmi silné, navzdory napoleonským válkám. Ruská šlechta mluvila francouzsky a francouzský jazyk, kultura, literatura nebo filozofie měly v té době obrovský vliv na ruskou inteligenci a šlechtu. Uvědomme si také, že se Ravel rozhodl zorchestrovat Musorgského Obrázky z výstavy – to také o něčem vypovídá. Řekl bych, že mezi Čajkovským a Ravelem existuje určitá spřízněnost, i když je jejich hudba zcela odlišná.

Mluvili jsme o jednotě Čajkovského hudby a osobnosti. Jak je tomu u Ravela?

Ravelovy orchestrální úpravy jsou tak moderní a barevné, že svým způsobem předběhly svou dobu. Na druhou stranu byl tento muž nesmírně uzavřený a rezervovaný. Nedávno jsem viděl nový film o Ravelovi s názvem Bolero a líbil se mi, protože je to seriózní portrét tohoto muže a toho jaký byl – a že byl docela tajemný. Ale ta hudba… naprosto mimořádná. Opravdu se těším, až ji budu hrát se Seong-Jin Choem, protože nahrál celé Ravelovo klavírní dílo a tato hudba pro něj hodně znamená. Myslím, že to bude velmi zajímavá kombinace.

Jednou jste zmínil, že Čajkovského hudba není jen o krásných tónech. Musím se tedy zeptat: O čem jiném kromě krásy by podle vás měla hudba, nejen ta Čajkovského, být?

Stejně jako všechna velká umění, i hudba je o životě, o světě a o tom, jak je vidí tvůrci. Hudba je ale obzvláště zajímavá, protože je záhadou, jak se uvnitř člověka ty zvuky z ticha zrodí. Doufám, že nikdy nepochopíme, jak je někdo schopen představit si zvuky a proměnit je v hudbu, kterou milujeme. Pro mě každopádně hudba a veškeré umění představují život a vždy budou proto relevantní i pro nás a naši dobu. Lidský život a lidská přirozenost se totiž nemění. Díky tomu můžeme poslouchat Beethovena nebo Bacha a říkat si: Bože, oni stvořili celý vesmír – vesmír, ve kterém sníme o životě. A totéž platí pro Čajkovského a jeho krásu.

Ano, je to krásné. Nicméně, různí lidé chápou krásu různě. A také je v hudbě mnohem více než jen krása. Nejsem si jistý, zda toto „více“ dokážu formulovat, ale řekl bych to spíš celá pestrá kytice než jen samostatná oddělená květina. Může to tak mít více významů, může to být bolestivé, i když je to krásné… možná čím je to krásnější, tím to může být bolestivější.