KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Semjon Byčkov ve stylovém klasicismu  english

„Slyšet s moderním orchestrem Haydna je vzácné.“

„Monolog dlouhé kadence, který navazuje bez přerušení na pomalou větu, vyzněl jako dlouhá osobní promluva.“

„Pročištěné a zářivé provedení…“

Česká filharmonie se 19. února dala do služeb programu, který pro ni není zrovna typický. A to je dobře. Pod taktovkou svého šéfdirigenta Semjona Byčkova hrála Haydnovu Symfonii č. 44, Beethovenovu Symfonii č. 2 a mezi nimi Šostakovičův Violoncellový koncert č. 1 se sólistou Shekuem Kanneh-Masonem. Klasicismus a neoklasicismus se k sobě hodí…

Ve velmi komorním obsazení začal ve středu abonentní koncert, který po delší přestávce dirigoval s plnou energií Semjon Byčkov. Haydnova Symfonie č. 44 je netypicky v mollové tónině a mívá podtitul „Smuteční“. Není to ale žádná tryzna, jen menuet, netypicky zařazený na místo druhé věty, má nezvykle vážný ráz i zajímavé polyfonní zpracování. Pomalá třetí věta pak vyznívá neobyčejně měkce a jemně lyricky, zatímco obě krajní jsou velmi brilantně komponované. Slyšet s moderním orchestrem Haydna je vzácné a je dobře, že se občas objevuje, je to základ pro každý symfonický repertoár. Haydn si navíc dával záležet, aby do každé další symfonie vložil nějaký výrazný nápad, kterým by svůj tehdejší orchestr hraběte Esterházyho zaujal. Zrovna tato symfonie má nevšední part lesního rohu, který krásně hrál Jan Vobořil, ale stejná radost byla sledovat smyčce v elegantním dialogu a tichých dynamikách.

Následoval Violoncellový koncert č. 1 Es dur Dmitrije Šostakoviče, což je skladba, která vznikla v roce 1959 na přání Mstislava Rostropoviče. A zřejmě i na skladatelovo přání, protože slavný violoncellista ji okamžitě vyvezl do světa. Po moskevské premiéře ji hned v roce 1960 uvedl s Českou filharmonií a Kirilem Kondrašinem na Pražském jaru. Český rozhlas disponuje touto nahrávku české premiéry, stejně jako českou premiérou houslového koncertu s Davidem Oistrachem. Jsou to vzácné snímky velké vnitřní naléhavosti, zejména v rozsáhlých kadencích – ve violoncellovém koncertu na místě třetí věty.

Také provedení na abonentním koncertu tohoto týdne stálo za pozornost, hrál mladý sólista britské národnosti a tmavé pleti Sheku Kanneh-Mason. Pětadvacetiletý violoncellista se už v roce 2016 stal laureátem ceny BBC Young Musician a pochází ze zajímavé hudební rodiny, ve které sedm sourozenců hraje na nějaký nástroj… Šostakoviče pojal bezprostředně a živelně, čtyřtónové téma první části je virtuózně zpracované a prochází celou větou, druhá věta naopak zaujala neokázalým romantickým cítěním. Monolog dlouhé kadence, který navazuje bez přerušení na pomalou větu, vyzněl jako dlouhá osobní promluva, ve které se stupňuje naléhavost i napětí. Technická suverenita pak kralovala v závěrečné větě, která je koncipována jako mírně zběsilý úprk, pro Šostakoviče typický. Publikum bylo nadšené, takže následoval romanticky laděný přídavek. Uznání zaslouží i precizní výkon orchestru a opět rozsáhlá sóla lesního rohu, Jan Vobořil tentokrát nalezl ostrý a ironický rejstřík.

Také Beethovenova Druhá zazněla v klasicizující a velmi pročištěné podobě. Jen jsem měl pocit, že by Semjon Byčkov mohl dát větší prostor zklidněným pasážím a že orchestr žene pořád dopředu. Hráči si ale dávali záležet na artikulaci, ani pomalou větu příliš neromantizovali a vibratem šetřili. Skladba vyznívá tak radostně a energicky, že by člověka jen tak nenapadlo, že vznikala ve stejné době jako první vážné dopisy přátelům o ztrácejícím se sluchu a vedle známé Heiligenstadské závěti, což je ojedinělý dokument o Beethovenových vnitřních trápeních. Velkorysé mladistvé dílo o pár let později překonal Eroicou a dalšími heroickými díly, ale dravě a energicky vyznívá už tato symfonie premiérovaná v roce 1803. Byl jsem rád za tak čisté a zářivé provedení, které kromě lesního rohu zdobil i hoboj Jany Brožkové, flétna Andrey Rysové nebo klarinet Lukáše Dittricha. A pro koncertního mistra Jana Fišera to mohl být sympatický návrat do hudebního světa Pražské komorní filharmonie, kde působil jako koncertní mistr – koncert jako by nevybočoval z její abonentní řady. Kupodivu se nenahrával, tím víc potěšila jeho úroveň a atmosféra. 

…………….

Foto: Ivan Malý / Česká filharmonie

Jindřich Bálek

Jindřich Bálek

Hudební publicista

V letech 2005 – 2020 byl redaktorem stanice ČRo Vltava nejprve v redakci kulturní publicistiky, později v redakci vážné hudby. Po maturitě na teplickém gymnáziu studoval Institut základů vzdělanosti UK a pak filosofii na FF UK v Praze. Je dlouholetým spolupracovníkem časopisu Harmonie a dalších médií a stálým spolupracovníkem stanice ČRo D dur.



Příspěvky od Jindřich Bálek



Více z této rubriky