„Brexit? Jako kdyby si obyvatelé Pompejí odhlasovali výbuch Vesuvu v domnění, že je dobrý nápad zjistit, co se bude dít.“

„Když mu bylo devět, pořídil si svou úplně první gramofonovou desku. A na ní byl Dvořákův Zlatý kolovrat s Českou filharmonií.“

„Píseň o zemi a Zlatý kolovrat si nejsou zas až tak vzdáleny. Není rozmar, že jsem program takto sestavil.“

Když byl minulý týden v Praze Sir Simon Rattle, pojal svůj pobyt spojený s dirigentským debutem u České filharmonie také hodně soukromě. Mimo jiné prý byl s dětmi v zoologické zahradě. Volného času tedy zbylo ještě méně než jindy, poskytl proto českým médiím jediný rozhovor. Byl to ten, který vysílala stanice Vltava. Zaujal v něm vedle úvah o Mahlerově hudbě také jednoznačně kritický postoj k Brexitu.

„Jsme jako obyvatelé Pompejí, kteří si odhlasovali výbuch Vesuvu v domnění, že je dobrý nápad zjistit, co se bude dít,“ prohlásil Angličan pracující a žijící v posledních bezmála dvou desetiletích v Berlíně a střídající v souvislosti se svou mezinárodní kariérou další a další země. Je přesvědčen, že myšlenku opuštění Evropské unie nemohl v Británii podpořit nikdo z hudebníků, kteří cestují.

Sir Simon loni skončil svou éru u Berlínských filharmoniků a teď je šéfem Londýnského symfonického orchestru. Ale podle dostupných informací budou nadále s manželkou Magdalenou Koženou žít převážně v Berlíně. „Pro Británii je to těžká doba… V tuto chvíli nikdo nemá tušení, co se bude dít. Samozřejmě to zasáhne životy nás všech. Neumím si představit jiný výsledek, než že životy všech v Británii žijících lidí budou o něco horší,“ řekl teď v Praze na adresu Brexitu.

Poukázal na konkrétní praktické problémy, které s odchodem Británie z EU nastanou Londýnskému symfonickému orchestru. „Jsme mezinárodní těleso, složené z muzikantů snad dvaceti různých národností. Vždycky to byl evropský orchestr – a takovým zůstane. Právě teď spěcháme s vyřizováním trvalých pobytů u lidí, z nichž někteří v Londýně žijí i třicet let,“ povzdechl si. Celé je to podle něj směšné: Vždyť Češka Magdalena to bude mít podle jeho slov s cestováním mezi Londýnem a Berlínem paradoxně snazší než on…

V rozhovoru však vedle politikou vyvolaných, otevřeně formulovaných názorů zaujaly i pasáže týkající se České filharmonie. Slyšet je bylo mnohem radostnější. Na úvahy, jak pro svůj první koncert s Českou filharmonií přišel na spojení Dvořákova Zlatého kolovratu a Mahlerovy Písně o zemi, dal přehlednou odpověď: Když přesvědčil rodiče, aby mu přestali kupovat komiksy a místo toho mu dávali kapesné, které by si mohl šetřit, začal si kupovat nahrávky. Mohl si ovšem dovolit jedině desky ze Supraphonu, ostatní labely byly drahé. Takže když mu bylo devět, pořídil si svou úplně první gramofonovou desku. A na ní byl Dvořákův Zlatý kolovrat s Českou filharmonií a dirigentem Zdeňkem Chalabalou… Možná si ji tehdy vybral pro její nádherný modrozelený obal – ale zaujaly ho i příběhy za symfonickými básněmi. Dvořákův Zlatý kolovrat znal nazpaměť už v jedenácti. Však také skladbu (jak jsme psali v článku Simon Rattle poprvé s Českou filharmonií) i teď na pražském koncertě dirigoval zpaměti!

Pro Sira Simona je vztah k České filharmonii něco, co jde až hluboko do dětství. Její zvuk už jako kluk v Liverpoolu v šedesátých letech důvěrně znal. Vždycky měl dojem specifické zvukové kvality. A když teď Českou filharmonii ve čtyřiašedesáti poprvé dirigoval, byl to pro něj hodně silný zážitek: Je přesvědčen, že si tento orchestr podržel dvou tradici. A že zní jako skutečný Mahlerův orchestr. „Tady se line tolik barev, které jsou schopné naplnit ještě neslyšenou představu. Je to fascinující,“ prohlásil v Rudolfinu. A pak s poukazem na Mahlerovo rodiště, Kaliště na Vysočině, poznamenal: „A krom toho, samozřejmě, Gustav Mahler pocházel odtud, ať si Vídeňané říkají, co chtějí.“

Když jsem měl sám možnost zaznamenat rozhovor se Simonem Rattlem k Roku české hudby 2014, domníval se tehdy, že by někteří lidé v České republice mohli považovat Mahlera málem za českého skladatele. V jeho hudbě je podle něj rozhodně přítomna řada charakteristik, které k české hudbě odkazují, v nichž je české hudbě blízký. „Nejsem proto překvapen, že například Rafael Kubelík byl tak dobrý mahlerovský interpret. A stejně tak, když poslouchám Českou filharmonii, cítím, jak blízko je Mahlerovi naladěna,“ říkal tehdy.  

Když nyní na stanici Vltava Českého rozhlasu hovořil o České filharmonii, o Dvořákovi a o Mahlerovi, který některá česká díla uváděl, pověděl Sir Simon zajímavou věc – a bylo to pokračování odpovědi na úvahy, jak pro svůj první koncert s Českou filharmonií přišel na spojení obou děl: Píseň o zemi a Zlatý kolovrat si nejsou zas až tak vzdáleny. Mahler sice nikdy Zlatý kolovrat nedirigoval, ale ve Vídni měl možnost ho po roce 1900 slyšet. Ostatně, časově tyto skladby dělí jen třináct let a obě jsou pozdními díly svých autorů. „Dvořák se tady už trochu stává Janáčkem, Mahler také míří k novému jazyku, nové estetice, hodně tehdy dirigoval Debussyho… Není to tedy nějaký rozmar, že jsem program takto sestavil,“ poznamenal.

Jeho vazba s Magdalenou Koženou má silné hudební momenty. Když mu bylo sedmnáct, setkal se poprvé s Janáčkovou operou Příhody lišky Bystroušky. Byla z toho podle jeho slov láska na celý život. Když s českou mezzosopranistkou, brněnskou rodačkou, o mnoho a mnoho let později chodili u Brna po lese, kde se ten příběh měl odehrávat, začal věřit na osud… Patrně hlavně díky tomu jsme byli letos únoru přítomni mimořádně vydařenému koncertu, při němž se Česká filharmonie s touto světovou dirigentskou hvězdou přece jen konečně sešla.

Je zajímavé vzpomenout, jak to Simon Rattle viděl v roce 2014: Až za čtyři roky ukončí svůj berlínský kontrakt, tak snad bude mít víc času na hostování. „Považoval bych za velké privilegium, kdybych mohl navštívit Českou filharmonii a pracovat s jejím jedinečným zvukem a barvami,“ řekl s tím, že to prý slibuje už dlouho. Na otázku, jestli by přijel dirigovat něco z české hudby, odpověděl tehdy: „Byl bych divný, kdyby to bylo jinak.“ Ať už termín na únor 2019 v té chvíli měl, ale nemohl o něm ještě mluvit, či ať ho dojednal až později, dopadlo to nakonec správně. České vazby dirigentů Mahlera a Rattlea se protnuly moc pěkně.

Foto: Petra Hajská, Kulturzentrum Toblach,Národní divadlo Brno, Petr Veber