„Duchovní díla obou završitelů barokní hudební éry budí úctu a úžas, těší nás a přesvědčují… a toho, kdo chce, vedou blíž k víře.“

„Na Händela je opravdu potřeba dávat pozor. Není totiž o nic menší než Bach.“

„Jejich hudba je odlišná, třebaže oba patří baroku.“

Mozart a Salieri tvoří hudební dvojici, které přidaly na věhlasu společnou rukou literatura, divadlo a film. Začal s tím básník Alexander Sergejevič Puškin a na něj navázal skladatel Nikolaj Rimskij-Korsakov, o století později téma oživil dramatik a scenárista Peter Shaffer a pár let po něm filmový režisér Miloš Forman. Podobné zajímavé hudební dvojice by mohli tvořit Smetana s Dvořákem nebo Prokofjev se Šostakovičem… Bach s Händelem také, jen s tím rozdílem, že oni dva se zřejmě nikdy nepotkali.

Letošní 335. narozeniny Georga Friedricha Händela, připadající na uplynulou neděli, a stejné narozeniny Johanna Sebastiana Bacha, které se budou připomínat za měsíc, mohou být podnětem pro hypotetické i reálnější úvahy právě na toto téma. A ještě spíše než o tom, jestli o sobě věděli a jestli se někdy setkali, to mohou být úvahy o tom, co mají společného. Co dalšího mají společného vedle toho, že jsou z významné části autory duchovní hudby, autory křesťanskými, „nedělními“.

Händel se narodil 23. února roku 1685 v saském Halle an der Saale, Hall in Sachsen, dnes Halle (Saale) – největším městě spolkové země Sasko-Anhaltsko. Tedy v německém prostředí s rodinným a kulturním zázemím v luterské evangelické církvi a v městské hudbě. Umělecké zkušenosti sbíral v mládí v katolické Itálii, v prostředí šlechticů a kardinálů, kteří k reprezentaci využívali operu a oratorium. Největší a podstatnou část života strávil pak na britských ostrovech, v Anglii, kulturně usměrňované vlivem královského dvora a anglikánské reformační zbožnosti. Skutečný Evropan!

Bach se narodil 21. března 1685 v durynském Eisenachu, pod hradem Wartburgem, v dodnes nevelkém, ale historicky zajímavém městě. Německojazyčný prostor neopustil. Byl postupně zaměstnán jako varhaník v Arnstadtu a pak v kostele v Mühlhausenu, jako varhaník a posléze koncertní mistr u kapely na dvoře uměnímilovného vévody ve Výmaru, jako dvorní kapelník v Köthenu a v posledních třech desetiletích života pak v Lipsku jako kantor Tomášské školy, církevního zařízení při luterském kostele Thomaskirche. I on měl ale rozhled po evropské hudební kultuře, přinejmenším italské a francouzské.

Bach pocházel z rozvětvené muzikantské rodiny, jejíž jméno dál neslo v těsném spojení s hudbou několik z jeho synů. Händel ne, jeho otec hudbě nepřál a on sám zůstal bezdětný. Byl cestovatel a kosmopolita, hudební podnikatel pohybující se ve světském prostředí, už za života slavný. Je pohřben v kostele, kde se konají korunovace britských panovníků. Mnoho tvůrčí i organizační energie věnoval záchraně londýnského provozování italské opery. Pak pochopil nové možnosti, které se pro dramatickou tvorbu a pro úspěch u publika skrývají v žánru koncertního oratoria na anglické texty, a náležitě je využil.

Bach, pracující pro svou církev, nenapsal žádnou operu, ani oratorium podle starozákonního příběhu. Händel naopak nepsal kantáty pro pravidelný chrámový liturgický provoz. Oba ale udivovali svou hrou na varhany a na cembalo. Oba měli široký tvůrčí záběr. Oba ve stáří oslepli. A podobají se navzájem ve svých největších duchovní dílech, ve zbožnosti upřímných, kompozičně dokonalých a nadčasových. Mše h moll, Matoušovy a Janovy pašije, Vánoční oratorium… A vedle nich Mesiáš, Izrael v Egyptě, Saul… Duchovní díla obou završitelů barokní hudební éry budí úctu a úžas, těší náš a přesvědčují… a toho, kdo chce, vedou blíž k víře.

A pak jsou tu Braniborské koncerty a vedle nich Vodní hudba, varhanní preludia a fugy a vedle nich varhanní koncerty, Kantáta o kávě a proti ní korunovační anthemy… Titulek „Bacha na Händela“ je nezakrytě inspirován brněnským koncertním cyklem „Bacha na Mozarta“, ale nic to nemění na tom, že na Händela je opravdu potřeba dávat pozor. Není totiž o nic menší než Bach.

Lipský kantor je mezinárodně vnímanou ikonickou postavou, celebritou, živoucím pomníkem. Géniem. Jednou z hlavních postav evropské kultury. I když tomu tak za jeho života nebylo. Obdivujeme jeho kontrapunktické mistrovství, kompoziční vynalézavost, řád… i způsob, jakým uměl tlumočit novozákonní evangelium. Bachovy narozeniny slavíme v Evropě každý rok jako Den staré hudby. Händelovy narozeniny sice nijak zvlášť neslavíme, přesto nás jeho dílo také fascinuje. Händel je autorem řady hitů, ať už jde o sbor Hallelujah, nebo o některé operní árie. Obdivujeme jeho svěží invenci a šarm i slavnostní ráz jeho hudby. Je neméně důležitou osobností evropské hudby.

Bach a Händel mají ve své hudbě mnoho společného. Virtuozitu a um i psychologickou výstižnost a niternost, nadčasovost a definitivnost. Podle všeho se nikdy nesetkali, i když o sobě věděli. Divadlo této dvojici také přidalo na věhlasu, i když určitě méně výrazně a méně masově než film Amadeus Mozartovi a Salierimu. Německý publicista a dramatik Paul Barz napsal hru Mögliche Begegnung, Možné setkání, která se u nás hrála pod názvem Mohla to být hvězdná chvíle. Dala především pocítit, co oba muži a skladatelé mohli mít odlišného a rozdílného. V povaze, v zázemí, ve zkušenostech. Odlišná je ale i jejich hudba, třebaže oba patří baroku. Tvrdím, že je odlišná na první poslech.

Foto: Händel-Haus Halle, Händel-Festspiele, Bach-Archiv, Bachfest Leipzig, Petr Našic, Východočeské divadlo Pardubice, Petr Veber