„Příběhy hudebníků, kteří najednou nemají co dělat a proč cvičit.“

„Budou se množit alternativní způsoby koncertování.“

„Muzikanti, kteří přišli o práci, propady ve svých financích už těžko kdy dohoní.“

Čelíme celosvětově se šířící nemoci, ale také problémům, které z toho vyplývají. Přicházíme o práci, o jistoty, o plány, také o podněty z živé hudby, na které jsme zvyklí. Máme dostatečnou odolnost? Přečkáme?

Pandemie způsobená takzvaným novým typem koronaviru má už nyní vedle těch zdravotních i důsledky ekonomické a existenční. Ve všech odvětvích, tedy i v kultuře. Média samozřejmě zaznamenávají ze zrušených nebo odložených událostí hlavně takové, kterých si všímají miliony lidí po celém světě: ztráty vznikající filmovým producentům oslabením asijského trhu, mezery po neuskutečněných veletrzích nebo koncertních megaturné rockových kapel, případně smutek z nutnosti čekat na nového Jamese Bonda až do podzimu. Málokoho dojmou zprávy ze světa klasické hudby. Nemají globální rozměr, jsou to jen příběhy hudebníků, kteří najednou nemají co dělat a proč cvičit.

Sociální sítě dávají nahlédnout pod povrch. Objevují se vážné návrhy, například podpořit své divadlo tak, že nebudu požadovat vrácení vstupného. Objevují se vtipy a černý humor. Jeden dirigent například nabízí vyhotovení aranžmá, když odpadá obvyklá práce. Jiný žertuje také, ale současně bere do ruky štětec a barvy a sdílí své nové obrazy. Instrumentalisté vytahují kola a objevují venku jaro… Jak dlouho jim to ale vydrží?

Asi se budou množit alternativní způsoby koncertování. Tak jako se školáci scházejí s učiteli přes internet, bude častějším jevem živá hudba na internetu. Filharmonie budou některé programy alespoň streamovat, dokud jim nezakáží scházet se na pódiu. Známý houslista nabízí na příští týden, že dá nahlédnout domů do obýváku. Bude hrát pro všechny, kdo se připojí… Jak dlouho nám ale tohle vydrží?

Filmoví producenti a pořadatelé rockových koncertů o své zisky asi nepřijdou. Pokud současná pandemie nebude donekonečna eskalovat a neskončí jako katastrofické filmy, tak se po nějaké době věci znormalizují a fanouškové se dočkají jak svých kapel, tak nové bondovky. Kupní síla se celosvětově sníží, ale finanční zisky nějaké přijdou, i když se zpožděním.

V klasice to bude horší. Chystané operní premiéry se asi uskuteční později, v řádu měsíců, některé koncerty se odehrají třeba až o rok později. Některé hudební projekty však nové termíny ve stejné umělecké a tvůrčí konstelaci už nenajdou. Nestanou se mezníky, nebudou součástí naší paměti, nepodnítí něco dalšího. A muzikanti na volné noze, kteří přišli o práci, propady ve svých financích už těžko kdy dohoní. Až zase půjde hrát, všechny ušlé koncerty stejně nenahradí, pokud budou chtít vymýšlet a realizovat nějaké další.

A tak s virem přinášejícím nemoc, na kterou nemůžeme mít protilátky, protože je neznámá, úplně nová, přichází také „virus“ udivené bezradnosti a nejistoty, pak nenaloženosti a nakonec naštvanosti. Čelíme situaci, proti které nemáme v psychice protilátky. Uhelné prázdniny, které jsme prožívali kdysi v lednu na konci sedmdesátých let, tehdy bezprecedentní, jsou totiž proti současným problémům, omezením a očekávaným následkům hodny pouhého pousmání.

Foto: archiv KlasikyPlus