„Nejstarší barokní varhany v Praze se shodou příznivých okolností zachovaly v unikátním nezměněném stavu ze 17. století.“

„Dá se předpokládat, že už v době gotiky stály v Týnském chrámu varhany, ale doložen je až renesanční nástroj z roku 1574.“

„Pro hudební Prahu 18. století bylo neobyčejně přínosné 41leté působení na týnském kůru Josefa Segera, skladatele a významného pedagoga.“

Týnské varhany jsou nejkrásnějším barokním nástrojem v Praze a pozoruhodným příkladem úrovně varhanářského umění 17. století. Jsou jedním ze tří nástrojů spolu s varhanami ve františkánském kostele ve Vídni a blízkém Klosterneuburgu (oba byly dostavěny roku 1642), které se zachovaly do dnešní doby v původním stavu. Týnské varhany se stylově řadí k varhanářství jihoněmeckému s krátkou oktávou v pedálu a rozsahem do malého a. Jsou vhodné především k interpretaci jihoněmecké barokní školy, italských barokních skladatelů a rakouských a českých mistrů 18. století. Máme málo tak zvukově kvalitních nástrojů a neumíme je využít k většímu počtu nahrávek i koncertů. Tak varhany Hanse Heinricha Mundta tiše čekají jako spící Šípková Růženka, až je někdo probudí a budou moci prokázat své vynikající zvukové kvality, které jsou při výhradně liturgickém provozu jen velmi málo využity.

Na pražském Starém Městě stál na místě dnešního chrámu Matky Boží před Týnem jeho románský předchůdce už v polovině 12. století. V době Karla IV. byla budována za přispění mistrů katedrální hutě Matyáše z Arrasu a Petra Parléře gotická bazilika, jejíž dokončení se protáhlo až do 16. století. Týnský chrám byl od 14. století jedním ze čtyř staroměstských farních kostelů s bohatými farníky, soustředěnými okolo Staroměstského náměstí. V době pohusitské byl střediskem podobojí, farářem byl tehdy Jan Rokycana, a katolickým se stal znovu až roku 1621.

Dá se předpokládat, že už v době gotiky stály v kostele varhany. Zprávy máme ale až o renesančním nástroji Albrechta Rudnera, postaveném roku 1574, který sloužil téměř 100 let. V roce 1670 byla vybudována na západní straně kostela nová kruchta, kterou navrhl Giovanni Domenico Orsi, a bylo rozhodnuto o postavení nových varhan. Jejich vytvoření bylo zadáno Hansi Heinrichu Mundtovi, rodákovi z Kolína nad Rýnem, který v mládí přišel do Prahy a vyučil se umění varhanářskému u Hieronyma Artmanna. Usadil se v Čechách a postavil nástroje v Praze u sv. Tomáše a sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, ve Vyšším Brodě, Plasích (dnes v Kralovicích), Štolmíři nebo Velvarech. Málo z jeho prací se zachovalo, další byly později přestavěny.

Jedinou výjimkou jsou varhany v Týně, zachované shodou příznivých okolností do dnešní doby. Dostavěny byly v roce 1673. Jejich dva manuály byly rozděleny do dvou částí – hlavní stroj a pedál do středu kruchty, zadní positiv na zábradlí kůru. Tehdejší kolaudační komisi se zvuk varhan zdál poněkud slabý a doporučila přidat do hlavního stroje 16stopový rejstřík, v pedálu změnit kvintu 3´ na 6´ a přidat jazýčkový osmistopový hlas. Vznikly tak velké dvoumanuálové varhany s 29 rejstříky. Naprostá spokojenost byla vyslovena s prospektem varhan, který velmi stylově koresponduje s architekturou hlavního oltáře z roku 1749. Píšťaly byly zhotoveny v manuálech z dubového dřeva a kovové z nejlepšího cínu až z 83 %, kombinovaného s olovem a mědí. Velmi kvalitní materiál způsobil, že píšťaly se uchovaly přes 300 let ve znamenitém stavu. V roce 1679 vznikl v chrámu požár, Mundt již v Praze nebyl a nutná oprava poškozených varhan byla objednána u jiného varhanáře. Za tři roky se ale Hans Heinrich Mundt opět v Praze objevil a oprava mu byla svěřena jako „perfectimirovanému varhanáři a těchto varhan mistru.“

V létech 1821–23 pražský varhanář Josef Gartner přesadil hlavní varhanní skříň kvůli získání většího prostoru na kůru pro účinkující hudebníky o 2,40 m dozadu a přeladil nástroj o dva půltóny níž. Určitým atakem mohla být změna vkusu v 19. století, kdy tehdejší varhaníci v osmdesátých letech a znovu roku 1903 navrhovali změny rejstříkové dispozice, ke kterým naštěstí z finančních důvodů nedošlo. Další nebezpečí hrozilo za I. světové války, kdy rekvírování kovových píšťal k válečným účelům na výrobu děl poškodilo mnohé varhany. Totéž se opakovalo za II. světové války.

Týnské varhany prošly oběma obdobími bez úhony, jen jejich technické zařízení, traktura, jevilo známky značného opotřebení a volalo po opravě. Proto byla na konci devadesátých let minulého století naplánována generální oprava varhan, financovaná Spolkovou republikou Německo, provedená firmou Johannes Klais z Bonnu a jejím oddělením restaurování historických varhan za vedení Dr. Hanse-Wolfganga Theobalda. V roce 1998 byly celé varhany odvezeny do Bonnu. Všechny píšťaly, které byly jinak v mimořádně dobrém stavu, byly prohlédnuty a očištěny, technické komponenty a jejich funkce prošly obnovou. Na kůru týnského kostela zůstal pouze prázdný varhanní prospekt, restaurovaný našimi odborníky a financovaný českou stranou. V roce 2000 byly Mundtovy varhany, ponechané ve verzi Josefa Gartnera z roku 1823, znovu nainstalovány na kůru. Do provozu je v září toho roku slavnostně uvedla série koncertů a mezinárodní symposium.

Význam hudební tradice týnského kůru a jeho varhaníků byl v renesanci i baroku nepopiratelný. O jejich činnosti máme řadu písemných podkladů. Víme, že na tomto prestižním místě byli varhaníci lépe placení než v ostatních farnostech a měli mnohdy univerzitní vzdělání. Ke kuriozitám patří zpráva, že roku 1608 byl uměleckými závistníky utopen týnský varhaník Jan. V téže době působil v Týnském kostele i známý skladatel Valerius Otto, který patrně doprovázel německé luteránské bohoslužby. Od roku 1691 po dlouhých 50 let působil na nových varhanách Tomáš Baltazar Janovka, autor prvního hudebního slovníku 18. století vydaného roku 1701 – „Clavis ad thesaurum magnae artis musicae“ (Klíč k pokladu velkého umění hudebního). Jeho nástupcem byl Josef Ferdinand Norbert Seger, vynikající varhaník, jeden z nejvýznamnějších skladatelů 18. století působících v Praze, pedagog, jehož školou prošlo mnoho pozdějších skladatelů a varhaníků – Josef Mysliveček, Václav Pichl, Jan Evangelista Koželuh, Karel Blažej Kopřiva, Jiří Ignác Linek nebo Jan Křtitel Kuchař.

Když se v roce 2000 uvedly Mundtovy varhany znovu do provozu, Společnost pro duchovní hudbu začala v rámci každoročního Svatováclavského festivalu pořádat v září skromné polední půlhodinové varhanní koncerty se stylovými programy, které ale po několika letech bez náhrady skončily. Také Mezinárodní hudební festival Pražské jaro využil jejich zvuku při uspořádání koncertů specialistů na barokní hudbu. Harald Vogel a Luigi Ferdinando Tagliavini rozezněli varhany a využili všech jejich zvukových možností. Od té doby už nějaký čas uplynul a Mundtův nástroj čeká na další využití. Dočká se?

Foto: Wikipedie (Andrew Shiva – CC BY-SA 4.0) Wikipedie (Francesco Gasparetti  – CC BY 2.0), Milan Kincl, Jana Marie Knotová