„Česká spořitelna se k blížícímu se padesátému výročí svého vzniku rozhodla vybudovat nový koncertní sál.“

„Od začátku bylo do velkého sálu počítáno se stavbou varhan.“

„Byla zvolena německá varhanářská firma Wilhelm Sauer z Frankfurtu nad Odrou.“

Pro rozvoj kultury v druhé polovině 19. století bylo rozhodnutí České spořitelny vybudovat v Praze reprezentativní budovu s koncertním sálem velice přínosné. Po dostavění byla sličná budova od roku 1885 na vltavském nábřeží centrem pražského hudebního dění. Po habsburském korunním princi byla nazvána Rudolfinum. Součástí nového sálu bylo také postavení nových varhan. Po vzniku Československa bylo Rudolfinum přeměněno na nový parlament a varhany odvezeny do Brna. Po vzniku Protektorátu byl sál navrácen zpět ke koncertním účelům a postaveny nové varhany, které byly ještě roku 1957 rozšiřovány. Až v sedmdesátých letech minulého století bylo rozhodnuto o stavbě dalšího – už třetího – nástroje, který by odpovídal současným požadavkům na stavbu varhan. Tento nástroj stojí a slouží dodnes.

Rozvíjející se Praha v první polovině 19. století využívala dva sály menšího rozměru – Konvikt a Žofín. Ve druhé polovině století ovšem kapacitou zdaleka nestačily. Tehdy Česká spořitelna, založená roku 1825, uvažovala k blížícímu se padesátému výročí svého vzniku o stavbě reprezentační budovy, která by významně obohatila rychle rostoucí hlavní město Českého království. Padlo rozhodnutí vybudovat nový koncertní sál v kombinaci s výstavním prostorem v horních patrech budovy. Vypracováním návrhu byli pověření architekti Josef Zítek a Josef Schulz, kteří zvolili její novorenesanční podobu na nábřeží na staroměstské straně Vltavy. Stavělo se v letech 1876–1881 a roku 1884 byla stavba hotova. V roce 1885 byla koncertní síň 7. února slavnostně otevřena a na počest rakouského korunního prince Rudolfa nazvaná Rudolfinum.

Od začátku bylo do velkého sálu počítáno se stavbou varhan a v komisi zasedl ředitel konzervatoře Josef Krejčí a ředitel Pražské varhanické školy František Zdeněk Skuherský. Skuherský byl při svých četných cestách po Evropě o stavbě varhan velmi dobře informován a doporučoval významného francouzského varhanáře Aristida Cavaillé-Colla, ale neuspěl a i z finančních důvodů byla zvolena německá varhanářská firma Wilhelm Sauer z Frankfurtu nad Odrou. Do varhanního prospektu navrženého Josefem Zítkem postavila třímanuálový nástroj romantické dispozice a pneumatické traktury s 50 rejstříky, s dvěma jazýčkovými rejstříky na I. manuálu, jedním na III. manuálu a dvěma v pedálu. Kolaudoval je známý varhaník a skladatel Anton Bruckner z Vídně.

Z českých varhaníků se hned od počátku uplatňoval tehdy třicetiletý Josef Klička, první český varhanní virtuóz, který seznamoval obecenstvo především se skladbami tehdejších soudobých autorů – Franzem Lisztem, Alexandrem Guilmantem a Charles-Maria Widorem. O čistě varhanní koncerty se nejednalo, spíš o jednotlivá čísla vložená do orchestrálních nebo sborových programů. Mezi nimi 11. 4. 1886 zazněl poprvé v pražském sále varhanní koncert s orchestrem – Koncert g moll Josefa Gabriela Rheinbergera. O varhaníkově výkonu poznamenal hudební časopis Dalibor, že Klička „obtíže všeho druhu až zpupně nahromaděné nejen bez nejmenšího úrazu, nýbrž i s úplnou jistotou a elegancí překonal.“ 17. a 18. dubna 1888 hrál Klička na koncertě zpěváckého spolku „Hlahol“ Bachovu Fantasii a fugu g moll BWV 542 a svoji Fantasii fis moll, 23. dubna Bachovu Passacaglii BWV 582 a 18. 3. 1895 Guilmantovu I. symfonii za doprovodu orchestru konzervatoře za řízení Antonína Benewitze.

Koncerty s varhanními čísly přerušila I. světová válka. Po ní se z Rudolfina stal nový československý parlament a Sauerovy varhany se stěhovaly do Brna a instalovány byly v sále Stadion. Je známou skutečností, že varhany znějí nejlépe v prostoru, pro který byly určeny a intonovány, a v jiné akustice utrpí vždy na zvukové kvalitě. V roce 1925 byly upravovány kutnohorskou firmou Melzer a v roce 1930 přestavěny firmou Rieger z Krnova. Tyto úpravy nebyly šťastné. Varhany stojí v sále Stadionu dodnes, ale ztratily svůj původní zvukový charakter. Jsou málo využívány k hudebním produkcím, právě tak jako celý Stadion.

Vznikem Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 skončilo Rudolfinum jako parlament a nacistické vedení v Praze rozhodlo o navrácení budovy zpět jako koncertního sálu. V přilehlých prostorách zřídilo Německou hudební akademii a Německý filharmonický orchestr s dirigentem Josephem Keilberthem, který vystupoval v Rudolfinu až do konce II. světové války. (Jejich poslední koncert se uskutečnil 1. května 1945. Hráči orchestru byli jako Němci většinou odsunuti do bavorského Bamberku, kde založili symfonický orchestr, který tam úspěšně působí dodnes a jehož současným šéfdirigentem je Jakub Hrůša.) Stavební úpravy budovy Rudolfina byly svěřeny architektům Antonínu Engelovi a Bohumíru Kozákovi. Slavnostního znovuotevření sálu 16. října 1941 se zúčastnil i tehdejší zastupující říšský protektor, generál policie Reinhard Heydrich, který pocházel z hudební rodiny a sám byl schopným houslistou. Jeho otec byl operním sólistou a později ředitelem konzervatoře v Halle nad Sálou.

Součástí obnovy sálu bylo postavení nových varhan v roce 1941 firmou Rieger (výrobní číslo 2980). Měly elektropneumatickou trakturu, 4 manuály a 55 rejstříků. V této podobě přečkaly konec II. světové války a roku 1957 byly rozšířeny na 4 manuály s 70 rejstříky (č. 3228) stejnou, původně německou firmou Rieger, která byla roku 1945 znárodněna a převedena po odsunu Němců do českých rukou. Jejich hrací stůl byl postaven dole na pravém kraji podia.

Od konce války sídlí v Rudolfinu Česká filharmonie a tehdy byla v budově zároveň umístěna hudební fakulta nově zřízené Akademie múzických umění a varhanní oddělení Pražské konzervatoře. Studenti varhan (a mezi nimi i já) využívali této šťastné symbiózy a možnosti vniknout v poledních pauzách mezi zkouškami orchestru do sálu, a aniž je kdokoliv kontroloval, vytáhnout roletu u hracího stolu a odcvičit skladby na koncertní nástroj v odpovídající akustice.

Tento, pro studenty ideální stav trval až do postavení zcela nových varhan, v pořadí už třetích, na začátku sedmdesátých let minulého století. Zvolena byla opět firma Rieger-Kloss, národní podnik. Požadavkem byl univerzální nástroj, na kterém by bylo možno interpretovat varhanní literaturu všech stylových období. Návrh jejich dispozice vypracoval profesor AMU Jiří Reinberger, který si jako poradce a konzultanta vybral a prosadil vynikajícího odborníka Rudolfa von Beckeratha z Hamburku.

Nástroj byl dokončen v roce 1974 (č. 3437). Má 4 manuály a 63 rejstříků. Rozsah manuálů je C–a´´´, pedálu C–f´. Zvolena byla mechanická traktura, nejspolehlivější a nejpřesnější. Proto je hrací stůl přímo na galerii u varhan, rejstříky jsou ovládány elektricky. Jazýčkových rejstříků je 12. Varhany mají 5 050 píšťal, z toho 4 267 kovových, 153 dřevěných a 630 jazykových. Zvláštností jsou takzvané španělské trompety na IV. manuálu, jejichž píšťaly se stavějí v horizontální poloze, a znějí proto přímo do prostoru. Vzhledem k památkově chráněnému prospektu varhan, ze kterého nemůže žádná píšťala vystupovat, byla zvolena anglická verze, kdy píšťala je uvnitř ohnuta do horizontální polohy až v horní polovině své délky.

Jiří Reinberger se velmi iniciativně účastnil jak přípravných prací, tak závěrečné intonace píšťal v sále a podařilo se mu neúnavným úsilím pracovníky krnovského závodu, leckdy pokračující v zaběhnutých pracovních postupech, přivést k optimálnímu výkonu, takže můžeme tento nástroj řadit k nejlepším, které byly v sedmdesátých letech u nás postaveny. Jsou vyvrcholením dlouholeté odborné organologické práce profesora Reinbergera, který nedlouho po jejich dokončení předčasně zemřel. Bohužel se tehdy nepodařilo prosadit větší počet pamětních kombinací, které pomáhají a urychlují interpretovi zvukové změny. 8 kombinací + 2 pedálové bylo pro nástroj takového rozsahu méně než málo. Tento stav se ovšem v poslední době podstatně vylepšil. Od loňského roku je nainstalováno 40 000 kombinací a nově přidány manuálové subspojky.

Současné varhany v Dvořákově sále Rudolfina jsou majetkem České filharmonie, která je brzy po jejich vzniku uplatnila jako sólový nástroj v cyklu koncertů „Varhanní pondělky“ za účasti významných interpretů zahraničních i domácích, občas kombinovaných i se sborem nebo dalšími instrumentalisty. Varhanní koncerty se však po sametové revoluci přesunuly do kostelů, čemuž předtím vytrvale bránilo komunistické vedení, ale mnohdy na nástroje, které se kvalitou rudolfinským vůbec nerovnají. V současné době jsou varhany využívány pouze jako nástroj do orchestru při koncertech ČF, což je pro takový nástroj velmi málo. Ve stejné situaci byly i koncertní varhany ve Smetanově síni Obecního domu, ale orchestr FOK už zahájil každoroční cyklus několika sobotních varhanních matiné. Nechtěla by se dramaturgie ČF také v Rudolfinu připojit?

Foto: Česká filharmonie, Wikipedia