„Hrstka sólistů s neustále se spokojeně usmívajícím šéfdirigentem zahrála Mahlera jako úžasně zajímavou skladbu.“

„Berlínští prokázali, že jsou na světové špičce. Nejen interpretačně, ale i dramaturgií a způsobem sebeprezentace.“

„Pražský večer s nezaviněně podivnou atmosférou osamělého hraní a zpívání bez reakce druhé strany.“

Symfonické a orchestrální koncerty nejsou zatím v naší nenormální karanténní době možné, a tak se malé i velké instituce soustřeďují už po řadu týdnů při benefičních a dalších koncertních streamech ke komorní hudbě. Nejdál teď zašli Berlínští filharmonikové, když při svém třicátém prvomájovém koncertě zahráli v pátek v přímém televizním přenosu v méně než patnácti lidech Mahlerovu Čtvrtou symfonii.

Nebyl to ale žádný nesmysl, ani extravagance nebo kuriozita. Autorem regulérního aranžmá pro smyčcové kvinteto, dřevěné dechové nástroje, dva klavíry, harmonium a bicí (a v poslední větě samozřejmě se sopránovým sólem) je Erwin Stein, všestranný hudebník o pětadvacet let mladší než Mahler, blízký spolupracovník Arnolda Schönberga. Právě pro jeho vídeňský Spolek pro soukromé provozování hudby Mahlerovu partituru v roce 1921 upravil. Stein prokázal i při zásadní redukci hlasů a radikálním omezení velikosti zvuku velkou schopnost zachovat ducha předlohy, výraz a barvy. A Berlínští filharmonikové s Kirillem Petrenkem, hrstka sólistů s neustále se spokojeně usmívajícím šéfdirigentem, citlivě a nenápadně ukazujícím, zahráli skladbu jako úžasně zajímavou. Ani chvíli nezaznívalo nic naprázdno, detaily i celek a souzvuk byly dokonale tvarované, měly obsah a smysl. Samozřejmě že si chvílemi posluchač mohl bezděky vzpomenout na Schubertova Pstruha a chvílemi naopak na meziválečnou modernu, ale Mahler neustále převažoval. Odstíny nebyly tak bohaté a kontrasty tak propastné, jak je dovede vytvořit velký orchestr, ale přítomny stále byly. Christiane Karg v závěrečné větě přidala poezii slov a hudba po posledních zpívaných tónech ještě dlouho pomalu doznívala v kouzelném, dokonale prožitém a zahraném ztišení.

Berlínští ten večer Ligetiho, Pärtovou a Barberovou hudbou a pak téměř omračujícím způsobem i tímto nezvykle, ale přesně vybraným Mahlerem prokázali, že jsou na světové špičce. Nejen interpretačně, ale i dramaturgií a způsobem sebeprezentace. Každoroční narozeninový koncert, z nichž ten úplně první se konal v roce 1991 v Praze, měli tentokrát hrát v Tel Avivu. Nikam se nejelo. Ale i v omezeních zavedených kvůli pandemii našli nakonec zajímavé, důstojné, jedinečné a elegantní náhradní řešení. Zůstali doma v Berlíně, objevili repertoár přesně padnoucí možnostem a světově ho zahráli. Rozhodně to nebyla „z nouze ctnost“. V paměti zůstane nejen hudba sama a absurdní rozestupy hráčů na pódiu, ale i Petrenkova milá, neokázalá a samozřejmá úklona směrem k prázdnému auditoriu po doznění skladby. Nic teatrálního.

Když pražské Národní divadlo uspořádalo před pár dny ve Státní opeře pěvecký koncert svých sólistů a hostů, muselo sáhnout ke klavírnímu doprovodu. Pohromadě smělo být jen pár lidí… V orchestřišti zůstaly rozestavěné opuštěné nástroje, na jevišti se střídali s různými pěvci různí korepetitoři, kteří tam z hygienických důvodů měli tři různé klavíry. Koncert byl zajímavě svícený, zezadu z jeviště směřovaly nahoru do posledních řad na balkoně ostré úzké paprsky. Dramaturgicky šlo o sled známějších operních čísel (Don Giovanni, Prodaná nevěsta, Rusalka, Tosca…), mezi nimi se objevila píseň Vítězslavy Kaprálové a vlastenecký výstup z Weinbergerovy opery Švanda dudák, o jejíž premiéru jsme v turbulencích letošního jara přišli. Pak dvě modlitby, totiž Ave Maria a árie Bohové věční. Na dvojzpěv z Jakobína, k němuž odkazoval název koncertu „Ve zpěvu hledejme úlevu“, kupodivu nedošlo. Trochu pozvánka na příští sezonu (snad už bude normální), trochu z nouze ctnost; ale hlavně večer s nezaviněně podivnou atmosférou osamělého hraní a zpívání bez reakce druhé strany, jakoby „do zdi“, nechtěně zpřítomňující dříve nepředstavitelnou absurditu těchto týdnů. Bez úsměvu, bez úklony.

Česká filharmonie, respektive její vybrané členstvo, v prázdném setmělém Rudolfinu také hrála komorní hudbu. Při druhé benefici přizvala i Václava Lukse a Collgium 1704. Zněla krásná hudba. Palčivě dojemné, až bolestné připomenutí toho, jak moc nám všem právě ona chybí. Komorní program pod hlavičkou filharmonie… Z nouze ctnost? Vůbec ne, také se přičítá charitativní stránka věci. Ale přece jen nejde o normální koncerty, o normální situace. I tady chyběla obvyklá světla a především chybělo publikum, jeho šum a ohlas. Strašně moc při těchto přenosech chybí potlesk. A něco je naopak navíc. Alespoň v Praze: roušky, které nechtěně činí ze setmělé hudební produkce jakýsi až strašidelný obřad. V Berlíně je muzikanti vůbec neměli. A zpěváci v pražské Státní opeře naštěstí, ale jen během zpěvu, také ne.

Doufejme, že jsou náhradní programy před prázdnými hledišti přechodnou záležitostí: že na podzim nebo za rok nevypukne další epidemiologická hysterie a že ekonomika i kultura tu letošní pandemii nějak přežijí. Až se jednou bude někdo s odstupem času dívat na audiovizuální záznamy z tohoto jara, asi bude nad českými dirigenty a instrumentalisty se zakrytými obličeji, a zejména nad hráči na dechové nástroje s rouškami na ústech a na korpusech, kroutit hlavami. Silný dokument vykloubené doby… Berlínský koncert také. Bez roušek ale lidštější a vznešenější.

Foto: Fb Berlínských filharmoniků, Fb Národního divadla Praha, Fb České filharmonie