„Houslistu Josefa Špačka v poloze, kterou předvedl ve Vivaldiho notoricky známé hudbě, tak moc neznáme.“

„Pokud se letos zjistilo, že i komorní hudba stojí za to a že je pro ni v tuzemsku řada povolaných, bylo by pěkné, kdyby se i na to dalo navazovat.“

„Navzdory koronaviru a vládním opatřením, která dlouho vypadala jako likvidační pro letní kulturní nabídku, se v rodišti Bedřicha Smetany nakonec uskutečnil hodnotný festival komorní hudby.“

Josef Špaček a Barocco sempre giovane uzavřeli v neděli večer Smetanovu Litomyšl virtuózním, osobitým, značně neortodoxním provedením Čtvera ročních dob. Kvůli opatřením proti virové pandemii se letošní ročník konal nakonec v posunutém termínu a ve výrazně jiné podobě, bez oper a symfonických programů, bez zahraničních hostů a bez větší poloviny obvyklého publika. Nicméně uskutečnil se, a to doslova navzdory jarním zprávám o koronaviru. A paradoxně dokonce díky nim přinesl posluchačům ve své vynuceně nové podobě řadu zážitků, které by tato festivalová platforma jindy asi nenabídla.

Koncert pardubického smyčcového orchestru Barocco sempre giovane gradoval. Počasí dovolilo jeho ponechání na zámeckém nádvoří. Těm, kdo si chtěli všimnout, hudbu proto podpořilo barevné stmívání. Proti ní naopak pracovalo rostoucí chladno… Na úvod zazněl známý, populární kus: Trumpet Voluntary, jehož autorem je anglický skladatel konce 17. století Jeremiah Clarke. Marek Zvolánek s krátkou, vysoko znějící trubkou nabídl chvilku hudebního potěšení. Následoval Bachův Koncert d moll se dvěma sólisty, v němž nad houslistkou Martinou Bačovou dominoval hobojista Vilém Veverka, suverénní, hravě zdobící svůj part. Zbytek první poloviny patřil Kateřině Kněžíkové a Adamu Plachetkovi. Každý z nich zazpíval dvě Händelovy árie, on chlapsky, ona průzračně, čistě a lahodně, oba s virtuozitou, kterou neztrácejí, přestože už během posledních let dospěli a dozráli od starší hudby i k úkolům dotýkajícím se devatenáctého nebo dvacátého století.

Houslistu Josefa Špačka v poloze, kterou předvedl ve Vivaldiho notoricky známé hudbě, tak moc neznáme. Strhl orchestr na svou stranu k až kontroverzně rozkročenému pojetí Čtvera ročních dob, k hlubokým tempovým a výrazovým kontrastům, k ďábelským tempům, k náhlým ztišením, zámlkám, výrazným proměnám, k vyhrocenému, posluchačsky zajímavému a v celkovém dojmu a vyznění strhujícímu přístupu. Jako kdyby směřoval od čtveřice houslových koncertů jako od něčeho překonaného k volnější suitě či snad dokonce až k parafrázi na Čtvero ročních dob. Hudba benátského barokního mistra vyzněla s trochou historicky poučených prvků, ale mnohem víc moderně svérázně; zněla sice v celkově ukázněném rámci, ale uvnitř něj barvitě a fantazijně, velmi manýristicky.

Z letošního festivalu zůstává v paměti několik mimořádných komorních výkonů – Haasova kvarteta, Martinů Voices, Dvořákova tria, kvinteta Belfiato a Philharmonia Octetu, z druhého břehu kvarteta Epoque a z orchestrálního repertoáru Baborákovy České sinfonietty a Collegia 1704. Vybavují se sólisté – vedle Kněžíkové a Plachetky barytonista Jiří Rajniš ve vypjatě působivém Terezín Ghetto Requiem od Sylvie Bodorové, klavírista Marek Kozák, Václava Krejčí Housková, Pavel Černoch, Pavel Šporcl, Vilém Veverka, Jaroslav Tůma a Martin Bárta, Jiří Bárta nebo Jiří Vodička…

/

Zůstává vzpomínka na Pražský filharmonický sbor zpívající ve Smetanově domě něco, co obvykle neuvádí, totiž sadu operních sborů od Martinů, Janáčka, Dvořáka a Smetany. Zůstává vzpomínka na návštěvu zcela unikátně zachovaného zámeckého divadélka a v něm na vokálně odhalený raně barokní repertoár v podání mezzosopranistky Markéty Cukrové a pak třeba i na Czech Ensemble Baroque s Romanem Válkem a jejich spíše zábavný než hluboce umělecký „Znějící zeměpis“ s Telemannovou hudbou a s krásnými vokálními vstupy kvinteta Terezy Válkové.

Finále Smetanovy Litomyšle bylo dostatečně hvězdné, dostatečně populární. V intencích celého nezvykle vytvarovaného komorního festivalu. V předchozích letech by ale vypadalo hodně jinak. Letos to stačilo, trvale však „národní festival“, dříve „mezinárodní operní festival“, jen s komorními koncerty nevystačí. Budeme se těšit na návrat operních inscenací, filharmonických koncertů, pěveckých galakoncertů. Budou se asi vracet velkorysé projekty na hranicích žánrů. Pokud se ale letos zjistilo, že i komorní hudba stojí za to a že je v tuzemsku řada povolaných, kteří ji dovedou zahrát, bylo by pěkné, kdyby se i na to v příštích ročnících dalo, možná o trochu víc než dosud, pamatovat a navazovat.

Na letošní ročník Smetanovy Litomyšle se bude vzpomínat jako na ten, který byl hodně v režii přírody. Několik koncertů se v plenéru uskutečnit nemohlo, několik bylo studených, zbytek měl krásnou atmosféru. Něco zlého k něčemu dobrému: na nádvoří nemohla vyrůst masivní konstrukce s pódiem, vysunovací střechou a tisícovkou míst na zvedající se tribuně. Byl to jakoby návrat ke starým časům, kdy si byli všichni víc rovni a kdy bylo všechno prostší a jednodušší… a zároveň zranitelnější. K časům, kdy nic nezakrývalo arkády a sgrafita. K časům, kdy návštěvníci festivalu seděli na nádvoří na židlích, pod nohama jim křupal štěrk a byli v kontaktu s přírodou, ale když spustil déšť, tak se přestalo hrát a šlo se domů… V tomto směru je to buď – a nebo. Buď se vzdáme přímého napojení na počasí, nebo pohodlí. Buď budeme užívat ničím nerušeného pohledu na nádvoří renesanční památky a v prostých podmínkách užívat přirozenou akustiku prostoru, nebo dáme přednost výdobytkům civilizace a iluzi amfiteátru a chráněni před deštěm si budeme užívat velmi divadelních dojmů. Nelze mít obojí, nikdy nelze mít vše.

Navzdory koronaviru a vládním opatřením, která dlouho vypadala jako likvidační pro letní kulturní nabídku, se v rodišti Bedřicha Smetany nakonec uskutečnil hodnotný festival komorní hudby. Dal příležitost a práci řadě tuzemských hudebníků a těm milovníkům hudby, kteří ochotně odhodili roušky a nebáli se přijet a přijít, poskytl až nečekané hudební podněty, které jim po měsíce chyběly. Do historie vstoupí pořadatelskou odvahou a flexibilností i dramaturgickou invencí.

Budou teď postupně následovat další festivaly, některé v omezené, některé v méně pozměněné podobě, některé až odložené na podzim, ale budou. Čechy, Morava a Slezsko dávají teď při podobných příležitostech zapomenout na jarní obavy, hysterie a mediální masáže. Je to jediná cesta vpřed. Není možné, ať už z ekonomických, nebo „jen“ z kulturních důvodů, přežívat další a další měsíce v karanténě, v režimu home office, bez setkávání, bez zážitků, bez umění, v dobrovolné či nedobrovolné izolaci, nenormálně. Nemoci byly a budou. Viru navzdory je potřeba dál žít.

Uplynulé i příští dny můžeme dokonce obzírat s určitým zadostiučiněním. Česko je momentálně v Evropě, co se týká uvolnění jarních restrikcí, vzácně napřed. Jak před pár dny poznamenal jeden muzikant: Buďme rádi. Například v Německu o podobných koncertech, jaké jsme zažívali v Litomyšli, v téhle době jen potají sní, a to ještě tak maximálně v anarchistických kruzích.

Foto: archiv festivalu Smetanova Litomyšl