„V době kompozice Válečného rekviem, patnáct let po skončení války, byl Benjamin Britten už plně respektovaným tvůrcem.“

„Coby bytostný pacifista se Britten rozhodl odpovědět na objednávku pro skladbu doprovázející otevření nové katedrály v Coventry vytvořením protiválečného díla.“

„Pokud obsahuje nějaká skladba Benjamina Brittena part sólového tenoru, pak je jisté, že jejím adresátem a prvním interpretem byl Peter Pears.“

Brittenovo Válečné rekviem, monumentální freska s katarzním vyzněním, jedno z nejlepších děl svého autora a jedno z největších děl hudby 20. století, by se mělo spíše jmenovat Protiválečné rekviem. Vzhledem ke skladatelovu pacifismu není jen tryznou za oběti války, ale i jasným protestem proti válčení vůbec. Skladbu reagující na druhou světovou válku, ale využívající texty z té předchozí, připomínáme v Den válečných veteránů. Před sto dvěma lety, 11. listopadu 1918 v 11 hodin, skončila podepsáním příměří v Compiègne mezi Státy Dohody a Německou říší první světová válka.

Ve Velké válce zahynulo v letech 1914 až 1918 na deset milionů vojáků. Byl mezi nimi i pětadvacetiletý důstojník britské pěchoty Wilfred Owen, který padl ve Francii jen několik dní před uzavřením příměří. Benjamin Britten využil ve svém monumentálním díle nazvaném War Requiem jeho verše, niterné a poetické i silně znepokojující, anglické texty, z nichž některé realisticky až naturalisticky líčí děsivé zkušenosti z bojišť a kontrastují tak s nacionalistickou poezií té doby. Owen je psal přímo v zákopech. Svou výjimečnou partituru věnoval skladatel památce čtveřice přátel. Tři z nich – Roger Burney, David Gill a Michael Halliday – zahynuli ve druhé světové válce. Čtvrtý, Piers Dunkerley, jako chlapec jeden z objektů Brittenova zájmu, sice za války jako voják přežil vylodění v Normandii, ale v roce 1959 spáchal sebevraždu.

V době kompozice Válečného rekviem, patnáct let po skončení války, tedy bezmála padesátiletý, byl Benjamin Britten už plně respektovaným tvůrcem. Na nové hudební dílo dostal objednávku v souvislosti s chystaným vysvěcením nové katedrály v Coventry, kde se měl při té příležitosti uskutečnit celý festival.

Město leží zhruba dvacet mil, tedy kolem třiceti kilometrů, východně od Birminghamu a přibližně sto mil, tedy asi sto šedesát kilometrů, severozápadně od Londýna. Má za sebou značně pohnutou novodobou historii. Jako významné centrum zbrojního průmyslu bylo před osmdesáti lety, v noci ze 14. na 15. listopadu 1940, více než deset hodin bombardováno německou Luftwaffe. Na čtyři stovky bombardérů zničily značnou část Coventry včetně krásné sakrální stavby, středověké katedrály sv. Michaela.

O postavení nové anglikánské katedrály se začalo uvažovat hned po válce. S ohledem na tragickou minulost měla symbolizovat smíření. Základní kámen položili v roce 1956 za přítomnosti královny Alžběty II., vládnoucí tehdy čtvrtým rokem. Z ruiny byla ponechána věž a obvodové zdi. Tvoří vstup do nového prostoru, moderního chrámu postaveného vedle zbytků toho původního a vysvěceného v roce 1962, rovněž za přítomnosti panovnice. Architektem byl Basil Spence, autorem bronzové sochy sv. Michaela stojící u vchodu je Jacob Epstein, rozměrnou tapiserii s názvem Kristus ve slávě, umístěnou v chrámové lodi, navrhl Graham Sutherland. Působivá stavba patří mezi přední díla architektury 20. století.

Coby bytostný pacifista se Britten rozhodl odpovědět na objednávku vytvořením protiválečného díla. War Requiem, obrovitá neliturgická skladba, si už od tichých vstupních tónů podmaňuje publikum soustředěnou atmosférou, kombinující obřad s poezií a dojem z liturgie ve velkém prostoru s civilním žalozpěvem. Owenovy verše vložil skladatel do latinského liturgického textu mše za zemřelé. Téměř hodinu a půl trvající dílo je koláží textů i hudebních ploch zpívaných třemi sólisty a smíšeným a chlapeckým sborem a hraných velkým a komorním orchestrem. Britten vytvořil fresku s očistným vyzněním.

Skladbu psal pro sopranistku Galinu Višněvskou, ženu violoncellisty Mstislava Rostropoviče, která však z politických důvodů nakonec premiéru nezpívala, barytonový part pro Dietricha Fischera-Dieskaua a tenorový pro Petera Pearse. Premiéru 30. května 1962 sám dirigoval. O rok později vznikla první nahrávka, natočená v původně uvažovaném obsazení a opět za řízení samotného autora.

Pokud obsahuje nějaká skladba Benjamina Brittena part sólového tenoru, pak je jisté, že jejím adresátem a prvním interpretem byl Peter Pears, skladatelův celoživotní umělecký i intimní přítel a partner, jeho múza. Seznámili se v roce 1936. V roce 1939 opustili Británii a tři roky působili za války ve Spojených státech. I to byl projev Brittenova pacifismu.

Benjamin Britten se stal vynikajícím operním skladatelem. Na světových pódiích zakotvily Smrt v Benátkách, Sen noci svatojánské a Billy Budd, ale především baladický, dramatický a tragický příběh o kontroverzním samotářském rybáři nazvaný podle hlavní postavy Peter Grimes. Odehrává se v přístavním městečku, které jako kdyby z oka vypadlo Aldeburghu na východě Anglie, kde Britten s Pearsem žili. Opera Peter Grimes byla v roce 1945 prvním velkým vystoupením a také úspěchem Benjamina Brittena. S Peterem Pearsem v titulní roli měla premiéru v londýnském divadle Sadler’s Wells, které se novou inscenací znovu otevřelo po válečné pauze.

Umění musí být užitečné, domníval se Benjamin Britten. Už tím se britský moderní klasik odlišuje od některých současníků, kteří měli jako cíl racionální postupy neberoucí příliš ohledy na posluchače. Sám byl umírněným novátorem, syntetikem moderny a tradic dotýkajícím se velkých témat, senzitivním hudebníkem, mistrem propojení slova a hudby, výrazným melodikem a umělcem s mimořádnou zvukovou představivostí.

Válečné rekviem svým hudebním vyzněním zapadá mezi Brittenovy krásné opery. Nabízí uchvacující hudbu: klidná sóla a duety, andělské zpěvy zaznívající jakoby odkudsi shora z kůru, ale i ohromující sborové Dies irae, které nezapře inspiraci snad až někde u Verdiho.

Foto: Petr Veber, Pixabay, Fb a archiv – The Red House, www.eno.org, Wikipedia