„Stejně jako Zápisník zmizelého, premiérovaný v dubnu 1921, je i Káťa Kabanová plodem přátelství s Kamilou Stösslovou.“

„V Brně mne nenávidí, v Praze závidí, ale v Bratislavě návidí rádi.“

„Tragickou lásku mezi Káťou a Borisem provází Janáček tou nejkrásnější a nejlyričtější hudbou, jakou kdy napsal.“

Káťa Kabanová, šestá z devíti oper Leoše Janáčka, lyrické drama vycházející z Ostrovského hry Bouře, je od prvních tónů po závěr hudebně i svým příběhem magicky přitažlivá. Zasahuje od velkoleposti po intimitu, od vášní po úzkost, od dramatičnosti po lyriku. Poprvé se hrála přesně před 99 lety, 23. listopadu 1921, v brněnském Městském divadle, předtím německém, v současnosti Mahenově. Světové premiéry tam měly i Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky, Šárka, Věc Makropulos a Z mrtvého domu.

Charles Mackerras vzpomínal jako na neuvěřitelný zážitek na jeden večer v roce 1947, kdy poprvé uslyšel z orchestřiště pražského Národního divadla „ty nádherné hluboké mollové akordy“, první takty opery Káťa Kabanová… Změnilo to prý jeho celý život. Byl v československé metropoli, kam přijel studovat dirigování, sotva týden. O pár dní později viděl v Opeře 5. května Výlety páně Broučkovy a pak ještě třetí skladatelovo operní dílo… Bylo mu dvaadvacet. Zamiloval se nejen do Prahy, ale i do Janáčka. Stal se, a to pro celý život, janáčkovským nadšencem.

Káťa Kabanová, první Janáčkovo operní dílo psané ve svobodném Československu, vznikala v roce 1920. Skladatel si nejprve sám připravil ze hry ruského klasika v překladu Vincence Červinky libreto. V létě začal psát partituru, kterou dokončil v únoru 1921. Premiéru, připravenou režisérem Vladimírem Markem, pak na podzim řídil František Neumann, který o měsíc dřív dirigoval v Brně také první provedení Tarase Bulby. Za rok uvedlo Káťu pražské Národní divadlo, inscenaci připravili Otakar Ostrčil a režisér Robert Polák. Na jaře ji pak uvedlo i Slovenské národní divadlo v Bratislavě. Za Káťu Kabanovou a Zápisník zmizelého Janáček obdržel v prosinci 1922 výroční cenu České akademie. Nakonec ještě o několik let později dokomponoval nové mezihry mezi jednotlivé obrazy prvního a druhého jednání.

Stejně jako naprosto originální písňový cyklus Zápisník zmizelého, premiérovaný v dubnu 1921, je i Káťa plodem přátelství s Kamilou Stösslovou, tehdy třicetiletou, pro brněnského sedmdesátníka intenzivně působící múzou. I když temperamentní vdaná žena, s níž se seznámil v roce 1917 s Luhačovicích, jeho hudbě příliš nerozuměla a vztah k ní nepředstírala ani nehledala, inspirovala ho k jeho největším dílům. „Bylo mi třeba znát velkou bezměrnou lásku při skladbě té opery… A Váš obraz jsem položil si vždy na Káťu Kabanovou, když jsem ji skládal. Její láska šla jinou cestou, ale přece to byla velká, krásná láska,“ psal paní Kamile Janáček. A psal jí také po návštěvě Bratislavy: „Dávali tam nejkrásněji tuto mou práci. Krásněji než v Brně, krásněji než v Praze, Bratislava se mi zalíbila. V Brně mne nenávidí, v Praze závidí, ale v Bratislavě návidí rádi.“

Deset let už tehdy s manželkou žil v Brně na nové adrese, v domku postaveném v zahradě za Varhanickou školou, kterou založil v roce 1881 a kterou vedl. Škola se v roce 1907 přestěhovala do Chleborádovy vily a ředitel Janáček se pak stěhoval také. Po třech dlouhých desetiletích, která prožil v domě na Klášterním, dnes Mendlově náměstí, byla jeho nová adresa na rohu Kounicovy a Smetanovy ulice na pomezí Brna-střed a Veveří, za Rakouska-Uherska na rohu Giskra-Strasse a Haberlergasse. V roce 1920, když tam pracoval na Kátě, se mimo jiné také na jaře zúčastnil v Národním divadle v Praze prvního provedení Výletů páně Broučkových v nastudování Otakara Ostrčila. Uplynuly zrovna čtyři roky od prvního pražského uvedení Její pastorkyně, na které Janáček čekal po brněnské premiéře dlouhých dvanáct let.

Varhanická škola už byla v roce 1920 rozdělena na státní konzervatoř a školu Jednoty pro zvelebení církevní hudby na Moravě. Hned po dokončení Káti začal Janáček na jaře také pracovat na Příhodách lišky Bystroušky.

Tragickou lásku mezi Káťou a Borisem provází Leoš Janáček tou nejkrásnější a nejlyričtější hudbou, jakou kdy napsal. Ani trochu není přitom sentimentální a dost málo se podobá dílům veristů, jakkoli takové srovnání láká. Pro šťastnou lásku mezi Varvarou a Kudrjášem našel skladatel naopak melodie blízké lidové hudbě. Stejně jako v Jenůfě. A nádherné momenty spojil s apoteózou řeky Volhy.

Na samém konci roku 1921 si Janáček koupil domek na rodných Hukvaldech. Právě tam o sedm let později končí jeho životní pouť. V červenci 1928 se uskutečnila návštěva Stösslových na Hukvaldech, návštěva dlouho připravovaná a vytoužená, zvláště v osobě paní Kamily. Janáček pak s ní a jejím synem Ottou podnikl výlet do Štramberku. Za pár dní onemocněl a musel být odvezen do ostravského sanatoria, kde 12. srpna zemřel…

Charles Mackerras jel po válce do Prahy s tím, že bude moci studovat dirigování u Václava Talicha. Ten byl však v té době příliš zaměstnán a žáka vzít nemohl. Chodil tedy alespoň na jeho zkoušky s Českým komorním orchestrem a studoval na AMU u Metoda Doležila. K Talichovi se dostal až za rok, po únoru 1948, kdy se dirigent pod tlakem komunistického ministra Zdeňka Nejedlého uchýlil do své vily u Berouna. Dojížděl a docházel tam za ním.

Káťu, která stála na počátku jeho lásky k české hudbě a jeho janáčkovských aktivit, dirigoval Charles Mackerras o něco později, zřejmě jako první, v Londýně. A pak ji také, a to dokonce dvakrát, natočil na desky. Jednou s Vídeňskými filharmoniky, kdy byli sólisty Elisabeth Söderström, Peter Dvorský, Naděžda Kniplová, Vladimír Krejčík, Libuše Márová a Dalibor Jedlička. Podruhé v Praze s Českou filharmonií, kdy sólisty byli Gabriela Beňačková, Peter Straka, Luděk Vele, Dagmar Pecková, Jozef Kundlák, Dana Burešová, Martina Bauerová, Eva Randová, Miroslav Kopp a další. Zejména u Janáčka vynikala jeho elektrizující muzikalita, která pomáhala prezentovat hudbu nenapodobitelného samorostlého moravského skladatele jako výbušnou, syrově stručnou, místy téměř až barbarskou, ale z druhé poloviny také jako neopakovatelně lyrickou. Letos 17. listopadu jsme si připomněli nedožité 95. narozeniny Sira Charlese, Australana narozeného v USA a žijícího v Británii, skutečného „přítele a misionáře české hudby“. Jeho život se uzavřel v létě před deseti roky. „Bylo třeba zdůrazňovat, že velkým skladatelem byl i Janáček! A to bylo to, co jsem také dělal. Pokud jsem v životě něčeho dosáhl, pak to byla propagace Janáčka,“ rekapituloval svůj život nedlouho před smrtí.

Operní soubor brněnského Národního divadla uvedl Káťu Kabanovou na podzim 2016 v inscenaci světoznámého kanadského režiséra Roberta Carsena. Premiéra byla koprodukcí realizovanou ve spolupráci s Opera Vlaanderen. Dílo se ve stejné podobě hrálo už v roce 2008 v Madridu. O záznamu tamního představení, jehož dirigentem byl Jiří Bělohlávek a v němž hlavní roli zpívala finská sopranistka Karita Mattila, jsme v rubrice NahrávkaPlus psali zde. Carsenova inscenace Káti Kabanové je klasicky moderní, jednoduchá a působivá, strhující, promyšlená do posledního pohybu, důsledná, imaginativní, estetizovaná. Je skvělá. Má světové parametry. Je mimořádně nápaditá, výtvarně čistá a krásná, má styl a je čitelná a srozumitelná. Je to asi nejlepší podoba této opery, jakou jsme zatím mohli vidět.

Foto: Wikipedie, NdB – M. Olbrzymek, Ivan Malý