„Dnes jsou Novoroční koncerty přenášeny do devadesáti zemí světa a sleduje je padesát milionů diváků. Včetně těch, kteří si v 11 hodin a 15 minut naladí ČT2.“

„Při vší úctě k tomu, co Johann Strauss a jeho synové zkomponovali, si podoba Novoročních koncertů žádala osvěžení. Každý rok bude tento koncert dirigovat někdo jiný!“

„V závěru roku 2019 byl k záskoku do Vídně přizván Jakub Hrůša. Zanechal u filharmoniků výtečný dojem. Bude mu za pár let svěřen i „píárově“ neocenitelný Novoroční koncert z Vídně?“

Po rozporuplné předpremiéře s datem 31. 12. 1939 se první skutečně Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků uskutečnil 1. ledna 1941. Blíží se tudíž jeho osmdesátiny. Osm dekád lze rozdělit do čtyř etap. První zahrnuje období druhé světové války a po něm hledání morálně přijatelného dirigenta. Druhé vévodí nedostižný výkon prvního houslisty tohoto orchestru, který se v rámci Novoročních koncertů chopil taktovky na celé čtvrtstoletí. Po něm – coby intermezzo – stanul na dirigentském stupínku „muž od vedle“, tehdejší umělecký šéf Vídeňské státní opery. A ve druhé polovině osmdesátých let 20. století se z lokální vídeňské atrakce vyklubal projekt globální slávy. Včetně divácky lákavého střídání špičkových dirigentů světa, kteří se od té doby ve Vídni pokaždé na Nový rok mění. Jak rozhlasové, tak především televizní přenosy či záznamy putující do celého světa potvrzují skutečnost, že Novoroční koncert z Vídně už dávno není jen svátkem hudby, ale také prestižní společenskou záležitostí. Že se na Nový rok ještě nikdy nechopil taktovky český dirigent, se může do několika let změnit. Vždyť jeden ze současných má k tomu, myslím, slibně našlápnuto.

Během druhé světové války dirigoval pětkrát Vídeňské filharmoniky 1. ledna jejich tehdejší šéf Clemens Krauss. Tato událost byla do značné míry jeho nápadem, jímž se proslavil, ale kvůli nadbíhání nacistům též zkompromitoval. Přišel rok 1945. V nervózním prostředí Rakouska, které mělo z války máslo na hlavě a Rudou armádu na svém území, se hledal nový dirigent Novoročních koncertů. Volba padla na vídeňského rodáka Josefa Kripse (1902–1974). Ten se coby syn židovského otce musel hned po anšlusu z Rakouska vypařit. Uchýlil se do Bělehradu, kde dirigoval v opeře i na koncertním pódiu. Když se v březnu 1941 Jugoslávie rozpolceně přidala k Ose Berlín–Řím–Tokio, ukryl se Krips do výrobny potravin a přežil. Nyní byl povolán, aby provedl očistu Vídeňských filharmoniků a zachránil vznikající novoroční tradici.

Krips byl velkorysý a pragmatický. Viděl, jak lidsky komplikovaná situace v orchestru panuje. Nechtěl jej radikálním řezem do obsazení umělecky zničit. Ani si netroufl přivést zpět hudebníky, kteří byli za války vyštváni. Naopak nabídl spolupráci na nové etapě filharmoniků jak Clemensi Kraussovi, tak Karlu Böhmovi, kterému Spojenci rovněž vyměřili dvouletý distanc denacifikace. Sám Krips řídil Novoroční koncert jen dvakrát, 1. ledna 1948 vrátil taktovku Kraussovi. Ten ovšem 1. května 1954 umírá. Co bude dál, s kým začít následující rok? Tak průlomový pro Rakousko, neboť se mu obratně podaří překlopit svůj válečný status ze spoluviníka na oběť, získat cennou neutralitu a zbavit se Rusů.

Ne nadarmo se říká, že když něco/někoho hledáš široko daleko, často máš řešení na dosah ruky. Vedení Vídeňských filharmoniků se rozhlíželo po světě. Až zazněl nečekaný nápad. Za své letité služby by si zasloužil odměnu ve formě novoroční taktovky Willi Boskowsky! Vždyť prvním houslistou orchestru byl od roku 1936 (a vydržel třiačtyřicet let až do roku 1979!). Co bylo vnímáno jako přechodné řešení, překonalo očekávání. Boskowsky dirigoval Novoroční koncerty z Vídně celé čtvrtstoletí. Neboli až na samý práh osmdesátých let 20. století.

Průběžně byl svědkem proměn, které nečekal a nejspíš si ani nepřál. Jeho blízcí – například budapešťská klavíristka s českými kořeny Lili Kraus, s níž dlouho koncertoval a natáčel – označovali Boskowského za staromilce. V jeho pojetí byly Novoroční koncerty hudební oslavou tradičního „vídeňáctví“. Reminiscencí na dobu před první světovou válkou, kdy – pod taktovkou dynastie Straussů – bylo „vše ještě v pořádku“. Jenže čas nezastavíš. Od třiapadesátého se Novoročních koncertů chopil rozhlas a o šest let později televize rakouského veřejnoprávního vysílatele ORF. Když se pak v roce 1969 přidala Evropská vysílací unie, respektive její eurovizní síť, rozběhl se přerod od lokální atrakce ke globální slávě Novoročních koncertů naplno. Dnes jsou přenášeny do devadesáti zemí světa a sleduje je padesát milionů diváků. Včetně těch, kteří si v 11 hodin a 15 minut naladí ČT2.

Koncem ledna 1979 postihl Boskowského záchvat mrtvice. Rehabilitace neprobíhala úspěšně, a tak v říjnu hodil ručník do ringu. Necelé tři měsíce před dalším z Novoročních koncertů! Co s tím? Jak známo, členové Vídeňských filharmoniků jsou do tělesa přijímáni až poté, co se osvědčili v orchestru Vídeňské státní opery, kde v drtivé většině případů hrávají dál. Tehdy tam v jejich čele stál Lorin Maazel. Sice ne na dlouho, protože se neshodl s operním managementem a neměli ho v lásce ani někteří z muzikantů. Přesto byl tento „muž odvedle“, vždyť budova Opery je od Musikvereinu vzdálena jen pár set metrů, požádán o dirigování Novoročních koncertů z Vídně. Vydržel několik let.

Roku 1986 se do otázky, co bude dál, vložila stále mocnější elektronická média. Při vší úctě k tomu, co Johann Strauss a jeho synové v 19. století zkomponovali, si dosavadní podoba Novoročních koncertů žádala osvěžení. Ať se totiž dramaturgie namáhala sebevíc, pátrala po zasunutých lahůdkách či nabízela pro srovnání skladby Josefa Lannera a dalších současníků, přestávalo to z globálního pohledu stačit. Proto se dostavila zásadní proměna, která úspěšně přetrvává až do současnosti. Každý rok bude tento koncert dirigovat někdo jiný!

Ze změny koncepce ovšem rozhodně nevyplynulo, že by se od té doby na novoročním stupínku v koncertním sále Musikverein vystřídalo třiatřicet různých dirigentů. Vědomi si mediálního dosahu této události, rozhodují se filharmonici obezřetně a v předstihu. Sázejí přitom na osobnosti, které v jejich čele už leccos oddirigovaly, umí si získat respekt i náklonnost. Vše roku 1987 začalo Herbertem von Karajanem. A z výčtu dalších dirigentů se tají dech.

Pětkrát byl dosud touto výzvou poctěn Riccardo Muti. Vzpomínám na 1. leden 2004, kdy se s valčíky mazlil tak rozkošnicky, že přetáhl přímý přenos o spoustu minut. Televizní stanice po celém světě šílely. Závěr téhož roku přinesl ovšem závažnější katastrofu, která měla vliv i na Novoroční koncert 1. 1. 2005. Následkem tsunami, způsobeného zemětřesením, zahynulo v oblasti od Indonésie přes Thajsko, Barmu, Srí Lanku až po Maledivy 225 tisíc lidí. Vídeň – na rozdíl od Prahy – zrušila silvestrovský ohňostroj. Místo něj umístila do středu města kasičky, aby do nich lidé při procházkách přispěli na pomoc potřebným. A Novoroční koncert se musel obejít bez přídavku v podobě nevhodně řinčivého Pochodu Radeckého.

Pětkrát dirigoval v Musikvereinu 1. ledna také Zubin Mehta. Vždy citově rozjitřen, protože ve Vídni coby mladíček studoval, mimochodem ve stejném ročníku jako Muti. Roku 1997 si vzal před přídavkem slovo a kromě obvyklého přání šťastného nového roku oslovil své krajany v Indii, kam se koncert přenášel poprvé. Dojetí přitom vůbec neskrýval… Přehlídka dalších celebrit s taktovkou obsahuje jména jako Erich Kleiber, Claudio Abbado, Nikolaus Harnoncourt, Daniel Barenboim, Seiji Ozawa či Mariss Jansons. Nejstarším dirigentem Novoročního koncertu z Vídně byl roku 2010 šestaosmdesátiletý Georges Prêtre, nejmladším v roce 2017 Gustavo Dudamel, kterému bylo jen šestatřicet. Od nás zatím nebyl přizván nikdo a také skladeb od českých autorů zaznělo poskrovnu. Vybavuje se mi vlastně jen Fučíkův Vjezd gladiátorů, i když třeba Smetanovo Našim děvám by, myslím, klidně uspělo. Ale co není, může být. V závěru roku 2019 byl k záskoku do Vídně pozván Jakub Hrůša. Zanechal, jak vím, u filharmoniků výtečný dojem. Bude mu za pár let, protkaných další spoluprací, svěřen i „píárově“ neocenitelný Novoroční koncert? A pokud, co se mu podaří do repertoáru prosadit?

Po takřka osmdesáti letech, během nichž se svět změnil k nepoznání technologicky, politicky i sociologicky, je stále zřejmější, že Novoroční koncerty z Vídně nejsou jen hudební událostí. Přetavily se v obřad, rituál. Lidé u obrazovek jej sledují po silvestrovských pitkách u slavnostního oběda. Netuší, co jim další rok v našich zmatených dobách přinese. Při rozšafné hudbě a předtočeném baletu z nostalgické Vídně vychutnávají ozvěnu „starých dobrých časů“. Které možná zase tak dobré nikdy nebyly. Působí však jako imaginární kotva, od níž se dá do rozbouřených vod vyplout zdánlivě snadněji.

Foto: Dieter Nagl, Wikipedia, archiv WJSO, Terry Linke, archiv Vídeňských filharmoniků, archiv Berlínské filharmonie