čtvrtek, 31 prosinec 2020 10:00

Janáček v souvislostech (1)
Sto let od neslavné premiéry slavné opery

Autor:

„Původní sborové party jsou plné invektiv, z nichž ty slušnější jsou typu ‚nafackovat Janáčkovi‘.“

„V roce 1920 neměl už nikdo náladu na satiru a sebemrskačství národního sobectví, měšťáctví a zbabělosti. Hledělo se vpřed, a nikoliv dozadu. Načasování premiéry se takto zpozdilo o rok a půl.“

„Část kritiky označila Janáčka za hudebního novátora a část jej považovala za hudebního primitiva a podivína. V podstatě však kritika byla jaksi bezradná.“

 

103

 

Rok 2020 přinesl kromě celosvětové pandemie také jedno významné janáčkovské výročí, které jsme ale kvůli první vlně koronaviru na jaře poněkud přehlédli. Dne 23. dubna totiž uplynulo sto let od premiéry Janáčkovy v pořadí páté opery Výlety páně Broučkovy, události o to významnější, že se jednalo o první a zároveň i poslední světovou premiéru opery Leoše Janáčka na prknech pražského Národního divadla.

Janáček od samého počátku psal tuto operu právě pro „zlatou kapličku“ a snad proto si zvolil příběh, který je úzce spojen s poetikou pražské Malé strany. Je to skladatelovo vyznání Praze, městu, které tak obdivoval a které se k jeho umění dlouhá léta stavělo zády. Na opeře Výlet pana Broučka do Měsíce začal pracovat krátce po smrti autora předlohy Svatopluka Čecha ještě v roce 1908, avšak neslavná spolupráce s celou řadou libretistů protáhla práci na opeře až do okamžiku, kdy v květnu 1916 konečně v pražském Národním divadle prorazila Její pastorkyňa, předtím dvanáct let vedením divadla odmítaná. Pro tehdy už dvaašedesátiletého Janáčka se všechno jako mávnutím kouzelného proutku změnilo. Během krátké doby se stala z vysmívaného brněnského podivína jedna z nejrespektovanějších českých skladatelských osobností. Janáček si toho byl dobře vědom a svou operní novinku Výlet pana Broučka do Měsíce chtěl nabídnout k prvnímu provedení Národnímu divadlu. Ale mělo to háček, opera stále nebyla hotová.

 

Autograf-1-jednn-opery

 

Všechny své síly proto napjal k jejímu dokončení, a to za vydatné podpory celé řady literátů jako byl Viktor Dyk, František S. Procházka, Jiří Mahen, ale také Max Brod. Výlet pana Broučka do Měsíce se tak podařilo dokončit počátkem roku 1917. Ředitel Národního divadla Gustav Schmoranz a šéf opery Karel Kovařovic byli s nastudováním svolní, a dokonce se už začalo jednat o návrhu scény. Výpravou byl pověřen Josef Wenig, který zpracoval scénický návrh už počátkem roku 1917. A s ním byla spojená první komplikace – Wenig počítal s použitím speciální tkaniny zvané širtynk, která byla ve válečných letech nedostupná. Janáček se začal obávat, že bude na premiéru opět čekat řadu měsíců, nebo dokonce let: „Do Prahy přijet? Za 13 let – jako při Pastorkyni! Což je mi do toho, že p. Wenig dělá návrhy, které není možno provést? Za blázna mne tedy zase měli…“ Můžeme se jen dohadovat, zda nedostupnost širtynku byl pouze zástupný problém, ale každopádně jednání s Národním divadlem uvízlo na mrtvém bodě. A Janáček se zatím v dubnu 1917 rozhodl, že operu rozšíří ještě o Broučkův výlet do XV. století.

 

Leo-Janek-v-dob-kompozice-opery-v-Luhaovicch-JA-MZM

 

Jednání o provedení bylo pochopitelně obnoveno až ve chvíli, kdy Janáček dokončil celou dvoudílnou operu, tedy v prosinci roku 1917. Ale opět příliš nespělo ke skladatelově vysněné premiéře. K jisté neochotě divadla se přidal ještě problém s provozovacím materiálem, který mělo zajistit vídeňské nakladatelství Universal Edition. Příprava tištěného klavírního výtahu se nekonečně protahovala, mimo jiné kvůli měnícím se finančním nárokům skladatele. Pro premiéru opery se zjevným nacionalistickým kontextem tak byla promarněna příhodná doba let 1918 a 1919 a k nastudování došlo až v sezóně 1919/20.

Nevalné nadšení vedení Českého zemského a Národního divadla v Praze z Janáčka a jeho novinky lze doložit návrhem dramaturgického plánu na divadelní sezónu 1919/20, který zaslal ředitel Gustav Schmoranz intendanci divadla 7. července 1919: „2./ Prý definitivně přepracované Janáčkovo dílo ‚Výlety pana Broučka‘, o jehož proveditelnosti jsou však z důvodů hlasových nároků, speciálně na I. tenor, vážné pochyby, o scénických ani nemluvě, jež se konečně nějakou konvencí dají přece přemoci…“ V podobném duchu vyznívá i Schmoranzův dopis Janáčkovi z 19. září 1919, ve kterém mu sděluje, že by Národní divadlo operu po stránce scénické snad zvládlo, ale nesmírně náročné pěvecké party nelze obsadit. Janáček tedy pro pražské nastudování přistoupil k punktaci hlasově vypjatých momentů, aby pěvcům usnadnil interpretaci. K tomu všemu se zhoršoval zdravotní stav Karla Kovařovice, který měl operu nastudovat. Dne 20. listopadu 1919 Kovařovic oznámil Janáčkovi, že nastudování přenechá nově nastupujícímu dramaturgovi a dirigentovi Otakaru Ostrčilovi.

 

105

 

V lednu 1920 začaly konečně zkoušky. Ostrčil k nim přistupoval velmi zodpovědně, což bylo dáno také tím, že šlo o jeho první hudební nastudování na prknech Národního divadla. Janáček v dopise z 29. ledna 1920 vyslovil přání účastnit se orchestrálních zkoušek, aby mohl provést případné změny, a také v něm projevil Ostrčilovi důvěru tím, že mu dal volnou ruku v otázce libovolných zvukových retuší v partituře. Avšak Ostrčil jej obratem ujistil, že zatím vše zní výborně a že žádné retuše nebudou třeba (srovnejme s odlišným přístupem Karla Kovařovice), ale že musel přistoupit k dalšímu zjednodušení pěveckých partů. Na rozdíl od celkem bezproblémových orchestrálních zkoušek panovalo velké napětí mezi sólisty. Z nich největší potíže činil (nikoliv poprvé ani naposledy) barytonista Václav Novák, který dokonce několikrát vrátil roli. O tehdejší nepokojné atmosféře nejlépe vypovídá Novákův dopis zaslaný 30. ledna 1920 řediteli Národního divadla a zároveň režisérovi inscenace Gustavu Schmoranzovi (diplomatický přepis):

„Slovutný pane řediteli!

(…) Mimo toho jsem oznámil panu dramaturgovi ve středu 14. t. m., že partie Würflova v Broučku mi přivodila resonanční poruchu jednoho vokálu ve střední poloze mého hlasu tedy v základně hlasu a že musím použít několika dnů k tomu bych si chybu tu opravil a že nemohu choditi do zkoušek což vzal on na vědomí. Jelikož však poznávám, že zpíváním oné role by můj hlas trpěl a já bych byl přiveden do té situace jako byla v ní sl. Miříkovská, že střední poloha by mně syčela – mimo toho role je psaná pro bas a já jsem bariton – oznamuji Vám, pane řediteli, že roli onu vracím nazpět a že zpívat ji nebudu – jsem angažován jako zpěvák a ne jako křikloun, hudební deklamátor atd. a chci co možná nejdéle si podržet svůj hlas – kdo by mi co dal kdybych jej ztratil? Nikdo ani vindry! Již při druhé zkoušce jsem panu dramaturgovi oznámil, že roli onu zpívat nemohu, an pro ni vždy ochraptím on mě však žádal bych mu ji

nevracel a pro dobrou vůli jsem ji zpíval dál a i když přišel do jiných zkoušek vždy jsem si naříkal jak jsem po každé zkoušce chraptivý – příčina je že skladatel nemá ani zdání o lidském hlase nechá dělat nemožné nástupy, (lepší řečeno řvaní a bouchání do hlasu) čímž hlas trpí a já nebudu to co jsem se za 15 roků naučil a s námahou získal, to lecjakému bláznovi, který tím perém lehce tu notu udělá ale jestli se to dá zpívat, o to se nestará, v jedné roli nedám napospas. Mimo to bych Vás snažně prosil pane řediteli by mě byly přidělovány role odpovídající mé umělecké kvalifikaci a ne takové epizody a role 2. oboru.

V hluboké úctě Vám oddaný

Václ. Novák“

 

Podobná nálada jako v řadách sólistů panovala i ve sboru. Původní sborové party jsou plné invektiv, z nichž ty slušnější jsou typu „nafackovat Janáčkovi“. Velké nadšení pro Janáčkovu operu neprojevoval ani režisér nastudování Gustav Schmoranz, kvůli kterému odpadla z různých příčin nejedna zkouška. Jeho režie byla podle kritiky zcela neinvenční, k čemuž také přispěla velmi popisně realistická scéna Karla Štapfra. I přes všechny tyto potíže vedl Ostrčil soubor pevnou rukou k premiéře, která byla stanovena na pátek 23. dubna 1920. Janáček později vzpomínal na čtvrteční generální zkoušku, odvíjející se patrně v nesnesitelném napětí, slovy: „Věřte, že nezažil jsem trpčích chvil, než byly ty při gen. zkoušce na Broučka…“ Tato nálada byla také posílena událostmi v Národním divadle, neboť právě den před generální zkouškou podepsali sólisté petici za snížení počtu pracovních hodin a úpravu plánu zkoušek.

 

Scena-vstup-ped-Vikrkou-Archiv-Nrodnho-divadla

 

Dle zpráv v tisku však bylo nakonec nastudování souborem Národního divadla provedeno na dobré profesionální úrovni, zvláště po hudební stránce, a opera byla obecenstvem na premiéře přijata velmi vlídně. Z představení se omluvil prezident Tomáš Garrigue Masaryk, kterému Janáček operu věnoval. Janáček po premiéře daroval Otakaru Ostrčilovi vavřínový věnec jako výraz vděku, že snad jako jediný udělal pro Broučka vše, co bylo v jeho nelehkém postavení začínajícího dirigenta v Národním divadle možné. Na přiloženém lístečku stálo: „Přijměte ode mne věnec. Zasloužil jste si za obětavou práci a lásku, již věnoval jste mému dílu tolik, kolik vyvážit nemohu. Sloužil jste, myslím, pokroku v dramatickém umění. To rozpoznat nedovede každý.“

Už s odstupem Janáček vzpomínal na smutné okolnosti premiéry v dopise Kamile Stösslové z 6. května 1920: „Nechci Vám vykládat, jaké to v Praze bylo. To bylo třeba vidět a slyšet. Já jsem byl klidný: viděl jsem při přípravách jen nepřejné oči, neslyšel jsem ani slůvka teplého. Bál jsem se představení, obzvláště když při poslední zkoušce divadlo se naplnilo do posledního místa a s ledovým chladem celé dílo vyslechlo. Co tam byli za lidé!? A přece je to mé nejlepší dílo. A ještě čím déle tím více se bude líbit. Mám já již ve všem ten úděl, že teprve bojem se uplatňuji … s takovou lhostejností jsem nikdy úspěch svého díla nesledoval jako tentokrát. Chtěl jsem před představením odejít z divadla. Věc se, čím dále šla, tím více líbila. Až obecenstvo propuklo v bouřlivý potlesk. V novinách mě nazvali pravým dramatickým skladatelem – ale jak neradi! Na 14 dní byl jsem v Praze, ale věřte, jako v cizím městě. Nikým nikde nepovšimnut. V té prožluklé Vídni, co to bylo psaní v novinách. Celý měsíc napřed než přišel den provedení Její pastorkyně! A tu, ani slůvka v časopise! Že by byli připomněli nějak, co v divadle bude! Mlčelo se zatvrzele. A věřte, též jsem ztvrdl a zchladl proti té Praze…“

 

Program-k-premiee-23-dubna-1920-JA-MZM

 

Podobně popisuje náladu okolo premiéry Janáčkův žák Osvald Chlubna: „Janáček mne pozval do Prahy na premiéru: ‚Výlety pana Broučka na měsíc a do 15. století.‘ Jel jsem v den premiéry 23. dubna 1920 do Prahy, a to poprvé. O druhé hodině sešli jsme se v Praze v hotelu ‚Imperial‘. Janáček v očekávání večerního představení byl velmi sklíčený, nemluvil. Nechci vykládati o tom, jak premiéra dopadla, ale co bylo při ní a po ní. Po ‚Výletu na měsíc‘ dostal Janáček, ovšem za scénou, krásnou kytici čerstvých růží. Janáček myslel, že mu ji dává Družstvo Národního divadla brněnského, a že takto vyhazuje zbytečně peníze. Kyticí divoce praštil a rozhořčeně reptal. Leč druhý den se dověděl od své choti, že kytice byla od jeho neteře Janáčkové. S velkými omluvami šel hned druhý den neteř odprosit. Před představením jsme šli spolu odpoledne vybírati vavřínový věnec s velkou stuhou pro Ostrčila (‚Výlety pana Broučka‘ zahajoval svou dirigentskou činnost v Národním divadle v Praze). Trapněji to vypadalo po představení. Nikdo si Janáčka vůbec nevšimnul. Oficiální pražský umělecký svět i kritika Janáčka tehdy ještě nechtěla znát, ani po ‚Pastorkyni‘, a proto též premiéru s ním neoslavovala.“

Chlubna neříká pravdu, že by si pražská kritika Janáčka nevšímala: ve skutečnosti byla vůči němu velmi ostražitá. Na premiéru novinky vyšlo v českém tisku asi dvacet referátů. Většina recenzentů se shodla, že dílo je „janáčkovsky“ novátorské, že má autor velký dramatický talent, avšak vytýkala opeře nejenom slabé libreto, ale i zastaralý námět. V roce 1920 neměl už nikdo náladu na satiru a sebemrskačství národního sobectví, měšťáctví a zbabělosti. Hledělo se vpřed, a nikoliv dozadu. Načasování premiéry se takto zpozdilo o rok a půl. K tomu se přidala kritika Janáčkova skladebného principu vycházejícího z nápěvkové teorie. Nejhůře však dopadla skladatelova instrumentace. Tu referenti označovali jako nedostatečnou, kusou, působící jako pouhá skica. Je třeba si uvědomit, že většina kritiků slyšela skladatelovu instrumentaci poprvé in natura, protože pražská Její pastorkyňa byla uváděna v Kovařovicově instrumentační úpravě. Celkově se z Broučka líbila daleko více část první než druhá. Část kritiky označila Janáčka za hudebního novátora s velkým hudebně dramatickým talentem a část jej považovala za hudebního primitiva a podivína. V podstatě však kritika Janáčkovo dílo ani nadšeně neoslavovala, ani ostře neodsuzovala – spíš byla jaksi bezradná.

 

104

 

Výlety páně Broučkovy se udržely v repertoáru Národního divadla v Praze ještě další sezónu. Dočkaly se však pouhých devíti repríz. Janáček byl dosti roztrpčen kvůli několika zrušeným představením i celému dění kolem nastudování ve „zlaté kapličce“ a velmi zvažoval, zda bude napříště zadávat své novinky pražské scéně. Smutnou tečku za historií Broučka v Národním divadle učinil sám autor dopisem největšímu rebelovi, Václavu Novákovi, ze dne 2. února 1921:

„Velevážený pane!

Vyhledal jsem Vás na Kr. Vinohradech, ovšem nezastihl jsem Vás doma. A první dopis po příjezdu z Prahy píši Vám. Příčinou toho je otevřená řeč pě. Jeníkova; jsem mu za ní vděčen. Vynutila si u mne i tyto řádky. Pravil za všechny p. solisty, již v mojich Broučkových výletech zpívají a vytýkal mi jménem všech, že jsem se ani za jejich práci jim nepoděkoval. Lituji, že teprve po roce došlo k takové rozprávce – i před ředitelem Schmoranzem. Nejsem z těch skladatelů, kteří by nedovedli ocenit a si vážit výkonů reproduktivních. Vždyť na ně se hodí slova: slovo stalo se věcí. Slovo skladatelovo ztělesňují, jeho dílu dávají život. Jak by mi mohli býti lhostejni. Ale považte: lidé se postarali o to, abych zvěděl, jak právě ze strany těchto p. sólistů bylo mé dílo zlehčováno. Věřte, že nezažil jsem trpčích chvil, než byly ty při gen. zkoušce na Broučka. Jak jsem si měl troufat důvěrněji přiblížit se k p. Štorchovi, k Vám, k p. Jeníkovi? Připadalo mi, jak bych byl z Vaší strany pro tu mou práci přímo nenáviděn. A to je jistě bolestné. Když zásluhou pě. Jeníkovou došlo i z mé strany k otevřené mluvě, nezbývá mi, než Vás, p. Štorcha a p. Jeníka ujistit o mé upřímné vděčnosti za vynikající a jedinečné, namáhavé a vyčerpávající výkony. Prosím Vás buďte mým mluvčím a rozptylte nedorozumění a ujměte se aspoň s troškou lásky kaceřované mé práce.

V dokonalé úctě

Vám oddaný

Leoš Janáček“

 

Národní divadlo v Praze chápalo tedy první nastudování Výletů páně Broučkových jako jakési „nutné zlo“, což se pochopitelně odrazilo na výsledku celého snažení. Za Janáčkova života byl uveden už jen samostatný Výlet pana Broučka do Měsíce v brněnském Národním divadle v roce 1926 a kompletní bilogie zazněla až sedmnáct let po pražské premiéře v roce 1937 na jevišti brněnského divadla (ovšem se značnými instrumentačními úpravami). Závěrem je však potřeba dodat, že pražské Národní divadlo svou křivdu vůči této opeře i jejímu tvůrci později mnohonásobně odčinilo.

 

107

 

Foto: archiv Národního divadla Praha, Wikipedie, Patrik Borecký

Jiří Zahrádka

Docent Masarykovy univerzity v Brně, kde vystudoval muzikologii a kde pracuje v Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty. Od roku 1996 je také kurátorem janáčkovských sbírek Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea. Osobnosti a dílu Leoše Janáčka věnoval řadu studií a dalších odborných textů, je editorem vydávání Janáčkova hudebního díla pro nakladatelství Universal Edition, Editio Bärenreiter, Henle Verlag a další a je autorem publikací Leoš Janáček ve fotografiích a Divadlo nesmí býti lidu komedií – Leoš Janáček a Národní divadlo v Brně. Zabývá se také kulturní a hudební historií Brna ve druhé polovině 19. století a první polovině 20. století.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Nejnovější od Jiří Zahrádka