KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Klasika v souvislostech (14)
Divadlo La Fenice. Fénix, který pravidelně povstává z popela english

„Hasiči tu lednovou noc roku 1996 bojovali s ohněm marně, v nejbližších kanálech zrovna nebyla voda…“

„La Fenice bylo místem světových premiér Verdiho oper Ernani, Attila, Rigoletto, Traviata a Simone Boccanegra.“

„Poprvé v Itálii tam byl uveden Rienzi a pak také celý Prsten Nibelungův, jen dva měsíce poté, co Wagner v Benátkách zemřel.“

Benátské divadlo La Fenice před pětadvaceti lety, 29. ledna 1996, shořelo. Už podruhé ve své čtvrttisícileté historii. Historická budova na nevelkém náměstí v jedné z nejstarších částí města, západně od náměstí sv. Marka, naproti kostelu San Fantino, je obnovena opět od roku 2003. Nyní je však kvůli opatřením proti pandemii už mnoho měsíců bez operního a baletního provozu. Příležitostně se v ní konají jen streamované koncerty bez publika. Ty nejbližší, jediné dva v únoru, mají dirigovat Antonello Manacorda a Juraj Valčuha.

Itálie je kolébkou opery a dodnes má tolik operních divadel jako žádná jiná země. A Benátky jsou na první pozici. Nejenže tam opera poprvé vyšla z aristokratických sídel – jako zábava za vstupné – do veřejného prostředí, ale na konci sedmnáctého století se opera ve městě provozovala už v jistě více než dvaceti divadlech! Proslulé bylo San Giovanni Crisostomo (dnes Teatro Malibran) a v dalším století to bylo především Teatro San Benedetto (dnes multiplex Cinema multisala Rossini di Venezia). Když v roce 1774 shořelo, bylo sice obnoveno, ale bohaté rodiny se tehdy rozhodly postavit jinde další, větší divadlo. Gran Teatro La Fenice, ve kterém se hraje od roku 1792. Stalo se nejvýstavnějším a brzy i nejslavnějším. První požár poničil jeho hlediště v roce 1836, další zničil vše, až na obvodové zdi. To bylo v roce 1996. Hasiči tu lednovou noc bojovali s ohněm marně, v nejbližších kanálech zrovna nebyla voda… Také v divadle probíhala rekonstrukce. Velká část mobiliáře byla proto zrovna pryč, ale škody byly přesto nedozírné.

Do zázemí se dostaly nové technologie. Také hlediště se zhruba tisícovkou míst, z velké částí v lóžích, je kompletně nové. Fénix z popela v roce 2003 povstal, ale původních historických hmot a materiálů je z památkářského hlediska v auditoriu a přilehlých společenských prostorách minimum…

La Fenice bylo v letech 1844, 1846, 1851, 1853 a 1857 místem světových premiér Verdiho oper Ernani, Attila, Rigoletto, TraviataSimone Boccanegra. Ale své opery tam poprvé viděli a slyšeli i další slavní autoři. V roce 1823 měla na této scéně premiéru Rossiniho Semiramide, o rok později Meyerbeerova opera Il crociato in Egitto, v roce 1830 Belliniho I Capuleti e i Montecchi, roku 1838 Donizettiho Maria de Rudenz, v roce 1897 Leoncavallova Bohéma a v roce 1951 Stravinského Život prostopášníka. V Teatro La Fenice měly inscenace i Wagnerovy opery: poprvé v Itálii tam byl uveden Rienzi a pak také celý Prsten Nibelungův, jen dva měsíce poté, co skladatel v Benátkách v únoru 1883 zemřel. A přinejmenším je tu i jedna česká stopa: v roce 1973 právě tady soubor pražského Národního divadla šestkrát za sebou uvedl Janáčkovu operu Z mrtvého domu.

Tak jako jiné kulturní a umělecké instituce po světě, i benátské La Fenice se snaží nezmizet v době koronakrize z veřejného prostoru. Mimo jiné streamuje koncerty s účastí svého orchestru. Na 21. února je ohlášena Mahlerova Čtvrtá symfonie, dirigentem má být Antonello Manacorda, sólistkou v poslední větě sopranistka Carmela Remigio. Na 27. února je potom plánován podobný online koncert s Debussyho MořemMusorgského Obrázky z výstavyRavelově instrumentaci. Řídit bude Juraj Valčuha, slovenský dirigent střední generace žijící ve Francii, hudební ředitel neapolského Teatro di San Carlo a někdejší šéf turínského tělesa Orchestra Sinfonica Nazionale della RAI. Na 8. března pak divadlo hlásilo koncert se Schubertovou 3. symfoniíDvořákovou Novosvětskou; Riccardo Muti bude řídit těleso mladých Orchestra Giovanile Luigi Cherubini.

Z těchto dní je zpráva, ve které je citován superintendent divadla La Fenice Fortunato Ortombina: „Divadlo znovu přežije, navzdory těžkým časům. Stejně jako přežilo devastující oheň před pětadvaceti lety.“

Foto: archiviostoricolafenice.org, Fb Teatro La Fenice

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky