„Musel přijít rok 1989, aby byl 1. květen 1882 oprášen a využit v nových souvislostech a okolnostech.“

„Pár stovek metrů od sídla orchestru padla Berlínská zeď; kromě jiného se tím zjednodušila možnost vyjíždět volně na koncerty do všech koutů Evropy.“

„Pro nás je poctou, že se Evropský koncert konal už třikrát v Praze.“

Psal se rok 1882. V Praze byla 5. listopadu poprvé vcelku provedena Smetanova Má vlast; Karlo-Ferdinandova univerzita se rozdělila na českou a německou část; Německé městské divadlo v Brně rozzářily – jako první v Evropě – Edisonovy žárovky. A v metropoli nedávno vzniklého Německa (1871) byl 1. května založen orchestr Berlínských filharmoniků. Jeho vznik dodnes vzbuzuje úsměv.

Za to, že existují Berlínští filharmonikové, mnohými považovaní (při vší úctě k Vídeňákům, Newyorčanům a dalším včetně Pražanů) za nejlepší symfonický orchestr na světě, vděčí kulturní svět levným lístkům do vlaku. A notorické lakotě jistého Benjamina Bilseho. Tento slezský rodák, v mládí houslista ve vídeňském orchestru Johanna Strausse otce a poté dirigent i mazaný manažer v jedné osobě, se totiž pro jednou přepočítal. Jeho Bilsesche Kapelle, kterou vedl už desítky let, se chystala odjet na koncerty ve Varšavě. A čtyřiapadesát členů orchestru, vyčerpaného přemírou „štací“, rozpálila do běla zdánlivě podružná maličkost. Bilse jim sdělil, že mají dlouhou cestu absolvovat ve vagónech čtvrté třídy. Na místě podali výpověď…

Věděli totiž, kam se obratem obrátit o pomoc. Už dva roky v Berlíně existovala první koncertní agentura svého druhu, takzvaná Concert Bureau. Založil a provozoval ji podnikavec jménem Hermann Wolff, typ člověka, který se znal s kdekým a umně z toho při různých jednáních těžil. Nejenže čerstvě vzniklým Berlínským filharmonikům zajišťoval jednotlivá vystoupení i koncertní šňůry; roku 1887 přivedl z Meiningenu do jejich čela skvělého dirigenta a klavíristu – nebyl jím nikdy jiný než později legendární Hans von Bülow. Orchestr rázem získal na prestiži. A Wolff ji cíleně navyšoval tím, že zval k hostování slavné osobnosti. Taktovku pozdvihli Johannes Brahms, Gustav Mahler, Richard Strauss a další, včetně první ženy, klavíristky a skladatelky Mary Wurm. V roce 1895 vystřídal Bülowa Arthur Nikisch, který předal po dlouhých osmadvaceti letech štafetu Wilhelmu Furtwänglerovi. Začal se psát známý příběh Berlínských filharmoniků, který by nás – přes Herberta von Karajana a jeho následovníky – dovedl až do současnosti.

Více než sto let mezitím klimbalo v obecném zapomnění historické datum vzniku tohoto slavného tělesa. Musel přijít pro Německo i pro další evropské státy přelomový rok 1989, aby byl 1. květen 1882 oprášen a využit ve zcela nových souvislostech. A okolnostech. Na prahu devadesátých let minulého století kohosi v zázemí „Karajanova cirkusu“, jak se v Berlíně láskyplně přezdívá kultovní Scharounově budově Filharmonie, napadlo propojit dějiny se současností. Nepřekvapí, že součástí projektu byla i příznačně (západo)německá potřeba zdůraznit „mezi řádky“ pokání za neblahou minulost. A přihlásit se k myšlence nově spojované, mírumilovné Evropy. Stává se, že jakmile je umění kontaminováno politikou, byť s bohulibým úmyslem, začne výsledný tvar šustit papírem, kypět frázemi. A dříve či později zanikne. Ukázalo se však, že projekt Evropských koncertů Berlínských filharmoniků je životaschopný a přínosný. Jinak by rok co rok na prvního máje nelákal od roku 1992 dodnes k televizním obrazovkám miliony diváků včetně těch, kteří u nás sledují program ČT art.

Podnět byl vlastně velmi prostý. Doslova pár stovek metrů od sídla orchestru padla Berlínská zeď jako symbol rozděleného kontinentu. Kromě jiného se tím zjednodušila možnost vyjíždět volně na koncerty do všech koutů Evropy. Od Moskvy po Lisabon, od Stockholmu po Neapol, od Sofie po Londýn. A všude vzdát místnímu geniu loci hold trojím způsobem. Zařadit do dramaturgie koncertů, které se samozřejmě konají vždy a všude 1. května, skladby spřízněné s místem jejich konání. Nezapomenout na významná hudební výročí. A pokud je to jen trochu možné, dát příležitost k sólovému hraní či dirigování osobnostem místního hudebního života. Myšlenka jednoduchá, průzračná, ale nosná. Umělecky, organizačně. Ale, v neposlední řadě, též v rovině PR a marketingu.

A tak se v Aténách blýskl virtuózní hrou na housle Leonidas Kavakos; v Madridu mistr flamenca, kytarista Cañizares. Taktovku pozdvihli nejen Claudio Abbado či Simon Rattle, kteří orchestr po léta vedli, ale také Zubin Mehta, Mariss Jansons, Bernard Haitink, Paavo Järvi či Pierre Boulez. V Oxfordu zněl Edward Elgar, v Budapešti Béla Bartók, v Krakově Fryderyk Chopin. Ukázkou kreativního přístupu k výročím byl Evropský koncert, který se uskutečnil 1. 5. 2019 v Paříži. Berlíňané si v předstihu uvědomili, že v tomto roce uplyne sto padesát let od úmrtí Hectora Berlioze. Proto uvedli na koncertu ukázky z jeho tvorby, ale zároveň zazněly tóny z tvůrčí dílny Richarda Wagnera a Clauda Debussyho. Proč? Jako mladík se Wagner v Paříži marně ucházel o úspěch; přitom se zblízka seznámil s Berliozovou hudbou a obdivoval ji. Debussyho vztah ke kompozicím Richarda Wagnera byl zato rozporuplný. Něco obdivoval, něco nesnášel. Ale i to je zajímavé připomenout… Šlehačkou na pařížském dortu bylo místo, kde se matiné – neboť Evropský koncert se vždy koná od 11 hodin dopoledne – konalo. Netradičně v Musée d’Orsay, někdejším nádraží přetvořeném do galerie plné impresionistických skvostů. Skladbám tak další rozměr dodávaly obrazy Renoira, Maneta, Moneta, Toulouse-Lautreca.

Samozřejmě, že tři z Evropských koncertů, jejichž počet letos završí první třicítku, se konaly na „domácím hřišti“ Berlínských filharmoniků. Nikoli však nutně vždy v jejich sídle, nyní se znovu pyšnícím polohou v srdci spojené metropole, když předtím živořilo v území nikoho, kam z východní části nikdo nesměl a ze západní se přicházelo jen se sebezapřením. Vzpomínám třeba na Májový koncert uskutečněný v opuštěné továrně kdesi na okraji Berlína. Strohé industriální prostředí převážně soudobé hudbě, jež tam zazněla, báječně vyhovovalo.

Pro nás je poctou, že se Evropský koncert konal už třikrát také v Praze, čímž se žádná další metropole našeho kontinentu nemůže pochlubit. Dokonce se právě zde uskutečnil úplně první počin tohoto respektovaného cyklu. První květnový den roku 1992 přivítala Berlínské filharmoniky Smetanova síň Obecního domu v Praze. Tehdy ještě bez českého sólisty. Tím se o čtrnáct let později stal Radek Baborák, když Berlíňany roku 2006 dirigoval – od klavíru – ve Stavovském divadle Daniel Barenboim při poctě Wolfgangu Amadeu Mozartovi u příležitosti 250. výročí od velikánova narození. Roku 2013 pak ve Španělském sále Pražského hradu s orchestrem, který dirigoval její manžel Simon Rattle, vystoupila mezzosopranistka Magdalena Kožená. Přednesla výběr z Biblických písní Antonína Dvořáka.

V rámci každoročního májového putování měli Berlínští filharmonici loni dokonce překročit hranice Evropy. A z různých příčin koncertovat s pozoruhodným repertoárem v Tel Avivu. Zasáhl ovšem covid – a nebylo z toho nic. Jak to Berlíňané, nyní už pod taktovkou Kirilla Petrenka, vyřešili? A co se chystá letos, když Evropské koncerty slaví kulaté výročí? To prozradí koncem dubna druhá část tohoto miniseriálu.

Foto: Adolph Menzel, Monika Rittershaus, Reinhard Friedrich, Fb a archiv Berlínských filharmoniků