„Teď mám konečně příležitost se vrátit k normální činnosti a jakkoli jsem nadšená, nejde to tak hladce, jak jsem předpokládala…“

 „Služby a obchody jsou téměř všechny otevřené. Dlouho zapovězený pohled.“

 „Měli bychom hrát pro z poloviny naplněné divadlo. Od půlky července se pak plánuje otevřít dokonce sto procent kapacity hlediště.“

Sopranistka Kateřina Kněžíková je v Glyndebourne na jihu Británie, v místě proslaveném mezinárodním operním festivalem. Bude tam na přelomu května a června zpívat Janáčkovu Káťu Kabanovou. V druhém díle seriálu, který exkluzivně píše pro portál KlasikaPlus.cz, zachycuje první den příprav inscenace. Aranžovací zkoušku s rozestupy a dezinfekcemi, částečně jen s online kontakty, ale přece jen zkoušku…! A v nejbližším městečku je to už i s otevřenými obchody a službami…!   

Pondělek byl den plný překvapení. Ráno to z okna vypadalo spíš na únor než na duben. Sněžilo. Pohled do zrcadla ještě zhoršil náladu pod psa. Kde je ten sluncem zalitý minulý týden? Usoudila jsem, že můj obličej nutně potřebuje okurkový zábal. Dnes se přece fotíme! Po hodině a půl snahy o vykouzlení zázraku na obličeji jsem se vydala na první aranžovací zkoušku. Byla jsem napnutá k prasknutí, s jakou koncepcí nás režisér seznámí.

Cestou do divadla jsem zjistila jednu podstatnou a naprosto překvapivou věc. Při přecházení ulice jsem si všimla, že je všude nebývale moc lidí. A v tom mi to došlo. Zázrak, přesně jak zpívá Kudrjáš. Vskutku, zázrak… Služby a obchody jsou téměř všechny otevřené. Dlouho zapovězený pohled. Manikúry, holičství a obchody s oblečením praskají ve švech. Hned se mi podstatně zlepšila nálada a v hlavě se mi zrodil plán na odpoledne.

Na zkoušce mě přivítala obrovská obrazovka, přes kterou nás pozdravilo celé vedení, včetně režiséra, který je bohužel stále ještě v karanténě. Krásně vyprávěl o opeře, o Janáčkovi, o Kátě. Až mě u srdce zahřálo. Po krátké pauze jsme se vrhli na zkoušení, ale bohužel nás zradila technika, a tak jsme část drahocenného času věnovali přesunům obrazovky, úpravám scény a ladění zvuku. Aranžovat přes televizi se fakt nedá. I když jsou všichni připraveni na tisíc procent, schází lidský kontakt… Něco dříve tak samozřejmého, bez čeho jsme si divadlo ani život nedokázali představit, najednou chybí. Také si uvědomuju, jak moc jsem si za dobu lockdownů odvykla specifickému procesu nastudování inscenace. Vybavuju si stovky hudebních zkoušek v uplynulém roce. Zcela jinou energii při online koncertech a naprosto odlišný přístup k práci. Teď mám konečně příležitost se vrátit k normální činnosti a jakkoli jsem nadšená, nejde to tak hladce, jak jsem předpokládala…

Přes krkolomný začátek se dobíráme splnění plánu na dopolední zkoušku. Hraná předehra je nahozená. Mám pocit, že jsem zkoušela celý den a odházela hromadu uhlí. Aranžujeme od pondělí do soboty, od jedenácti dopoledne do šesti do večera. Hodinovou pauzu musíme podle striktních pravidel trávit venku. Opatření jsou tvrdá. Všude je k dispozici desinfekce. Rekvizity, které se už nepoužijí, musí na vyčištění. Na jevišti máme absolutně nulový kontakt. Vše se odehrává minimálně na vzdálenost dvou metrů a roušky jsou doporučeny „as much as possible“. 

Minulý týden jsem měla velmi netradiční zkoušku kostýmů. Prostor byl rozdělen na převlékací a zkušební část. Kostým jsem si musela sama vyndat z vaku, který byl umístěný v zelené sekci, obléknout se a stoupnout si na určené místo pro zabrání šatů. Ve vzdálenosti dvou metrů kolem mě poletovala paní s tabletem, přes který probíhal hovor s kostýmní výtvarnicí z Itálie. Ta rozdávala instrukce a druhá paní upravovala šaty. Samozřejmě také s náležitým odstupem. Po zkoušce jsem musela dát kostým do jiného vaku, který byl v červené sekci. Ten pak putoval do karantény. Zdá se to být na hlavu postavené, ale jinak to nejde. Třeba za pár dní vezmeme na milost i tu televizi a nakonec si možná zvykneme na všechno.

Ambice jsou obrovské. Pokud vše půjde podle plánu, měli bychom hrát pro z poloviny naplněné divadlo. Od půlky července se pak plánuje otevřít dokonce sto procent kapacity hlediště. Divadlo chystá šedesát představení a tři koncertní programy. Myslíte, že se někdy něco takového stane i u nás? Nebo budeme měnit ministry kultury podobně jako ministry zdravotnictví…?

Ale focení vyšlo skvěle. Zase s rozestupy, ale moc krásnými. Vysvitlo sluníčko. Ovce s jehňátky na sebe začaly volat… a já jsem musela uznat, že se mám vlastně dobře. A že od dnešního dne nemusím řešit okurkové zábaly. Chladivá oční maska je už doma a návštěva pedikúry na sebe také nenechá dlouho čekat.

Foto: Archiv autorky, ilustrační Uckfield Chamber of Commerce, Wikimedia, Petr Veber