„Zaznívá rozhořčený hlas, že přezdívka Černý Mozart, která bývá ‚prvnímu skladateli afrického původu v dějinách‘ připisována, je nepřijatelně urážlivá.“

„Roku 1778 se v Paříži objevil Wolfgang Amadeus a na ‚mladšího, pohledného houslistu, dirigenta a skladatele nesmírně žárlil‘.“

„Jako bychom se světu, do něhož jsme tak dychtivě vstoupili, nyní vzdalovali – a místo aby naší zkušenosti bylo nasloucháno, jsme Západem peskováni.“

Navzdory tomu, že Saint-Georges není známým skladatelem, přitahuje poslední dobou značnou pozornost jako „první skladatel afrického původu v dějinách“. V dalším díle svého seriálu se na tomto příkladu Jiří Vejvoda zamýšlí nad současným Západem, zabývajícím se tématy typu „dekolonizace osnov výuky hudby“ nebo „spiknutí bílé hegemonie“.

Původním jménem Joseph Bologne, později známý jako Chevalier (rytíř) de Saint-Georges. Narozen pravděpodobně 25. prosince 1745 ve francouzské zámořské kolonii Guadeloupe. Zemřel 10. července 1799 v Paříži. Nemanželský syn francouzského plantážníka a šestnáctileté otrokyně Nanon, manželčiny služky. Uznávaný houslista, plodný skladatel, ale také vynikající šermíř a ctižádostivý voják. Absolvent vojenské akademie. Oblíbenec královny Marie Antoinetty, po Francouzské revoluci velitel vojenské legie dobrovolníků, následně zatčen a málem popraven. Zemřel jako třiapadesátiletý v ústraní. Z jeho šesti komických oper je k dohledání zlomek, více se zachovalo z pestrého instrumentálního díla, obsahujícího mimo jiné tři cykly smyčcových kvartetů, dvě symfonie, osm koncertantních symfonií, tři houslové sonáty a čtrnáct houslových koncertů.

Zhruba takto by mohlo znít příslušné heslo v encyklopedii. Obecné povědomí o tomto zajímavém muži neexistuje; ani mezi hudebníky či publicisty nebývá zmiňován. Nahrávky jeho děl se vyskytují spíš sporadicky, leccos je k dohledání na Spotify. Řada snímků vznikla na přelomu 20. a 21. století překvapivě v malé středovýchodní evropské zemi zvané Česko: pro nadnárodní firmu Avenira je natočil dirigent František Preisler s Plzeňským rozhlasovým orchestrem a houslistou Miroslavem Vilímcem. Nedávno zařadila Losangeleská opera do své sezóny 2020/2021 Saint-Georgesovu operu L’amant anonyme, Neznámý milenec. Kvůli pandemii ji sólisté a orchestr provedli pouze na stream v komorní koncertní síni Herbert Zipper Hall při místní konzervatoři; ke zhlédnutí byla na internetu ve druhé polovině listopadu loňského roku.

Především ale ve filmové studiu Searchlight Pictures, zaměřeném v rámci konglomerátu The Walt Disney Company na nízkorozpočtové umělecké projekty, vzniká celovečerní film. Podle předlohy hongkongsko-americké scenáristky Stefani Robinson jej má natáčet jamajsko-americký režisér a producent Stephen Williams. Podnět bezpochyby vyvolala vlna zájmu o „prvního skladatele afrického původu v dějinách“, vznášející se na rozbouřených vodách hnutí Black Lives Matter aneb Na černých životech záleží. Z těchto kruhů zaznívá rozhořčený hlas, že přezdívka Černý Mozart, která bývá Saint-Georgesovi připisována, je nepřijatelně urážlivá. A že Wolfgang Amadeus dokonce od Afričana, ve skutečnosti pocházejícího ze smíšeného vztahu v Karibiku, opisoval. Což mu coby „nadřazenému“ bělochovi dlouho procházelo bez povšimnutí. Nyní prý nastal čas tento pohled přehodnotit.

Nepřekvapuje to v situaci, kdy oxfordská univerzita navrhuje nový přístup k výuce klasické hudby, kterou se rozhodli „dekolonizovat“. V článku na webu londýnského digitálního rádia Classic FM se o tom 1. dubna 2021 rozepsala editorka Maddy Shaw Roberts. Oxfordští pedagogové si prý ve světle loňských demonstrací BLM uvědomují, že leccos se dosud vyučovalo chybně. V přednáškách i praktických cvičeních převládá „spiknutí bílé hegemonie“; soustřeďují se na „evropsko-americkou elitní hudbu“ a nereflektují historický fakt, že byla preferována v době odsouzeníhodného otroctví. Nyní nastává podle většiny – ne všech – pedagogů čas k nápravě. Například obory klavír či dirigování mají být nepovinné; rovněž je třeba se odklonit od jediného zápisu not, tzv. „bílých partitur“; vždyť v jiných civilizacích se hudba zaznamenává i jiným způsobem. Vše, co bylo dosud, totiž studentům „jiné barvy pleti“ navozuje „úzkost“.

Tatáž autorka se již dříve, například v článku z 1. července 2020, vyrovnala na stejném webu s dědictvím Josepha Bologne řečeného Chevalier de Saint-Georges. Úvodem rekapituluje jeho dobrodružný život. Coby osmiletého jej otec roku 1753 odvezl do Paříže; o dva roky později se k němu se svojí mladičkou družkou připojil. Syn, počatý ve volném svazku (a navíc mulat, jak publicistka důrazně připomíná), byl ve vyšší společnosti přijímán s rozpaky. Nic spolehlivého není známo o jeho hudebním vzdělání. Tím překvapivější je skutečnost, že v pouhých devatenácti byl coby houslový virtuóz už natolik uznáván, že pro něj komponovali současníci. Jak jeho nástrojový kolega Antonio Lolli, tak – o něco později, roku 1766 – významný pařížský dirigent a skladatel Francis-Joseph Gossec. (Následně, v roce 1769, snad i náš Karel Stamic?) Gossec rytíře de Saint-Georges přijal do svého orchestru Le Concert des Amateurs, kde po něm virtuóz dokonce po čase převzal taktovku.

To už byl natolik známý, že se měl stát ředitelem Pařížské opery. Tamní pěvkyně však sepsaly petici, adresovanou přímo královně, že „pokynům tohoto člověka nebudou naslouchat“. Saint-Georges se zachoval zdrženlivě. Nechtěl konflikt vyhrotit a z úcty k Marii Antoinettě se nároku na funkci vzdal. Byl ostatně jejím oblíbencem až do té míry, že si v jejích soukromých prostorách spolu přehráli jeho houslové sonáty, když jej panovnice doprovázela na klavír. To mu však nebránilo v tom, aby se roku 1789 přidal k protagonistům Francouzské revoluce. Dokonce 7. září 1792 stanul v čele legie složené z dobrovolníků, kteří se k událostem připojili z území francouzských kolonií. Velel šesti stovkám pěšáků a dvěma stovkám jezdců tmavé pleti i díky tomu, že souběžně s hudební kariérou se proslavil jako famózní šermíř. Tato mise se mu však stala osudovou. Zdivočelými revolucionáři byl obviněn, že obnos vyčleněný na provoz jeho legie použil i na splácení vlastních dluhů. Ve vězení se ocitl ve chvíli, kdy jeho někdejší ochránkyni Marii Antoinettu vedli v říjnu 1793 na popraviště… Sám sice gilotině jen tak tak unikl a po řadě měsíců byl propuštěn. Nikdy se ovšem už ke své dřívější proslulosti, jaké se těšil ve šlechtických kruzích, nevrátil. Umírá stranou zájmu jako třiapadesátiletý, jeho dílo je v revolučních zmatcích poztráceno či zničeno.

Publicistka se poté zmiňuje o krátkém údobí, které zavdalo příčinu k pozdější „nálepce“ Černý Mozart. Sugestivně líčí, jak se roku 1778 objevil v Paříži Wolfgang Amadeus, ubytoval se u stejného šlechtice jako Saint-Georges a na „mladšího, pohledného houslistu, dirigenta a skladatele, oblíbeného u královnina dvora, nesmírně žárlil“. A to „bez nejmenších pochyb i v rámci dobového rasismu“. Důkaz k tomu nepřináší. Naopak připomíná, že Mozart ve své Sinfonia Concertante „čerpal“ z nápadů svého o jedenáct let mladšího soka. A dokonce cituje čísi „oblíbenou teorii“, že si svou frustraci Mozart později vybil v postavě „zločinného sluhy Monostata“ v opeře Kouzelná flétna. Důkazy opět žádné.

Příznačné pro naši současnost je to, že autorka popisuje dávné, nezdokumentované okolnosti s větší dávkou sebemrskačství než brazilský skladatel Marcos Balter, žijící a komponující v New Yorku. I ten se ve svém článku pro The New York Times z 24. července 2020 zabývá Chevalierem de Saint-Georges. Sice se vášnivě ohrazuje proti přezdívce Černý Mozart, protože rytíř přece „nebyl žádná dvojka“. Ale údajné Mozartovo opisování charakterizuje věcněji: „Když se Mozart vrátil roku 1778 z Paříže do Vídně, zkomponoval jako svou první skladbu Sinfonii Concertante pro housle, violu a orchestr Es dur, K. 364. Jak ve svém rozboru pro Black Music Research Journal dokládá Gabriel Banat, existují v této skladbě nápadné podobnosti s Chevalierovým Houslovým koncertem č. 1, op. 7. V sólovém partu se vyskytují obtížné pasáže, kdy je nástrojový rejstřík využíván v extrémních výškách, aby vzápětí dramaticky klesal dolů. Nic takového se v Mozartových partiturách předtím nevyskytovalo.“

Tento názor nechť posoudí muzikologové a další odborníci k tomu povolaní. Mně jde při této četbě – ale i při sledování souběžných jevů například v kopané – hlavou cosi jiného. Obecnějšího. A pro naši budoucnost nebezpečnějšího než covid, který bude dříve či později vyřešen. Kdysi, ve dvacátých letech 20. století, vymyslela spisovatelka Gertruda Stein, kolem níž se soustředili v Paříži literáti jako Ernest Hemingway či Scott Fitzgerald, pojem „ztracená generace“. A to pro ty, které jatka první světové války připravila o iluze a nyní tápou, k čemu se v nově rodícím se světě přimknout. Přiznávám s rozpaky, že jménem mé generace nyní začínám pociťovat totéž.

Polovinu života jsme prožili v nepodařené frašce na socialismus a s titěrnou nadějí, že se jednou přece jen dočkáme kapitalismu. Že se z Východu, kam snad nepatříme, vrátíme na Západ, kde je, doufejme, naše místo. Roku 1989 se stal zázrak, podařilo se to. Druhá polovina našich životů byla zdánlivě vyřešena. A devadesátá léta byla pro nás dekádou úlevy i radosti. Jenomže, aniž bychom si to pro naše vlastní starosti zprvu uvědomovali, Západ se mezitím začal měnit. Pomalu, ale jistě začal poklekat a za odlišné názory šikanovat. Což my, dědici naší minulosti, která nikdy nikoho nevykořisťovala v koloniích, a naopak zažila ruskou okupaci, nemáme zapotřebí a nechceme. Jako bychom se světu, do něhož jsme tak dychtivě vstoupili, nyní vzdalovali – a místo aby naší zkušenosti bylo nasloucháno, jsme Západem peskováni… Co s tím? Vrátit se na Východ je pro moji generaci, doufám, vyloučeno, trauma ze srpna 1968 je nezhojitelné. A tak se zdá, že jsme v té naší malé středovýchodní evropské zemi zvané Česko poněkud ztraceni.

Foto: Abbé Alexandre-Auguste Robineau, Mather Brown, Klášterní hudební slavnosti, AfriClassical, Youtube