„Pak se nestane, že je z vás najednou pingpongový míček, který skáče od dirigenta k režisérovi, jejichž požadavky se navzájem neshodují.“

„Ač mám naše divadla ráda a už jsem uvykla jejich akustice, mám často dojem, že se nechtěně ocitám na zápasu sumo.“

„Tady je tráva tak zelená a vzduch tak čerstvý, že i kdybych se náhodou cítila pod psa, stačí vystrčit hlavu z okna a nadechnout se.“

Sopranistka Kateřina Kněžíková je v Glyndebourne na jihu Británie, v místě proslaveném mezinárodním operním festivalem. Bude tam na přelomu května a června zpívat Janáčkovu Káťu Kabanovou. V pátém dílu seriálu, který exkluzivně píše pro portál KlasikaPlus.cz, se zamýšlí nad způsobem práce staggionového divadla a nad akustikou divadelních budov, které zná. Vzhledem k tomu, že tady máme tak akusticky dokonalé divadlo, je možné skoro cokoli, píše…

Dnes bych se chtěla rozepsat o tom, jak je hrozně důležité mít kolem sebe lidi, kteří vás podporují a posouvají každý den o kousek dál na cestě ke společnému výsledku. Mám tady nejen skvělé kolegy, ale také velkou oporu v podobě pana dirigenta a dalších lidí z týmu, kteří mě připravují a vyžadují po mně olympijské výkony. Mám pocit, že každý den přeskočím vyšší laťku. Nejde jen o technickou stránku zpěvu, ale i o přinesení barvy, nálady a všech drobných nuancí v hlasovém projevu. Zdá se mi, jako kdybych jim malovala ten nejkrásnější impresionistický obraz.

Všichni se nám celou dobu věnují naplno. Dirigenti i korepetitoři jsou na všech aranžovacích zkouškách a jsou trpěliví. Jsou si velmi dobře vědomi toho, že jedině tady mohou ovlivnit spoustu věcí. Právě během aranžovacích zkoušek je nejvíce prostoru pro diskusi a hledání finálního tvaru inscenace. Je úžasné pozorovat, jak se Robin s Damianem baví o svých inscenačních a hudebních záměrech. Chtějí z toho – z nás, hudby a příběhu – dostat maximum. Když je jednomu či druhému něco nejasné, řeší to spolu. Všechno transparentně, tak, aby nevznikaly žádné třecí plochy. Pak se nestane, že je z vás najednou pingpongový míček, který skáče od dirigenta k režisérovi, jejichž požadavky se navzájem neshodují.

Vzhledem k tomu, že máme tak akusticky dokonalé divadlo, je možné skoro cokoli. Držet se v extrémně nízké dynamice, zpívat vleže, zády k publiku, na zadním jevišti. Cokoli. I svou klícku jsem si zamilovala a našla způsob, jak v ní co nejpohodlněji zpívat. Je to obrovská svoboda. Když se toto divadlo stavělo, někdo rozhodně přemýšlel hlavou. Hlavní prioritou byla akustika. Tady se prostě neuřvete. Hlasové násilí není třeba. Vše je vyrobeno ze dřeva a orchestřiště je z větší části zapuštěné pod jevištěm. Po dlouhé době jsem slyšela nedeformovaný zvuk svého hlasu a jeho skutečnou barevnost. Zážitek.

Ten den, kdy jsme měli první zkoušku na jevišti, jsem přišla dřív než obvykle. Postavila jsem se na forbínu a zazpívala jsem pár tónů, abych zjistila, s čím mám tu čest. V tu ránu se všechny mé obavy z nedostatku průraznosti mého hlasu rozplynuly. Hned jsem pochopila, proč Robin stále vyžadoval během příprav na zkušebním jevišti pohodlnou dynamiku. Tón plný barvy, vřelosti, kulatosti a volnosti. Zpěv. Ač mám naše divadla ráda a už jsem uvykla jejich akustice, mám často dojem, že se nechtěně ocitám na zápasu sumo a že jsem jeden z bojovníků ve hře kdo s koho.

Už nějakou dobu přemýšlím o tom, co by český divák řekl na to, kdyby mu byl místo repertoárového typu divadla představen staggionový typ scény. Rozdíl je zcela zásadní. Inscenace je podle mě lépe připravená po všech stránkách a umělci, kteří se mohou soustředit jen na jednu inscenaci, nejsou vyždímaní jak citron po ránu. Repertoárový způsob divadla, tedy takový, jak ho známe z našich končin, je mnohdy ukrutně náročný a neskýtá moc prostoru pro další pěvecký rozvoj. Jednu inscenaci zkoušíme a další čtyři zároveň hrajeme. A každou z jiného šuplíku. Mozart, Donizetti, Dvořák, Janáček, Martinů. Nesourodý koktejl, ze kterého vám zaručeně jednou bude pořádně špatně. A následky si ponesete jen vy. Výsledkem bývá fyzická i hlasová únava, psychické vyčerpání a nestabilita… a v neposlední řadě ztráta chuti do nové práce s podobně unavenými a uštvanými kolegy.

Ale abych nekončila na negativní notu. Tady je tráva tak zelená a vzduch tak čerstvý, že i kdybych se náhodou cítila pod psa, stačí vystrčit hlavu z okna a nadechnout se. Ačkoli tady denně pracuji, jsou to pro mě nejlepší lázně, jaké jsem si mohla přát. Čas utíká, ani nevím jak. Dnes jsem si uvědomila, že už jsem tady měsíc a za tři týdny máme premiéru…

——–   

Robin Ticciati (1983) je britský dirigent s italskými předky, od roku 2017 nejméně do roku 2027 šéfdirigent předního německého tělesa Deutsches Symphonie-Orchester Berlin. V roce 2007 se stal hudebním ředitelem projektu Glyndebourne on Tour a následně hudebním ředitelem celého operního festivalu v Glyndebourne. V mládí působil v National Youth Orchestra of Great Britain, potom měl angažmá u Symfonického orchestru města Gävle ve Švédsku a u Skotského komorního orchestru. Roku 2005 vystoupil jako vůbec nejmladší dirigent v milánské La Scale, na záskok místo Riccarda Mutiho. Nemá za sebou formální dirigentské vzdělání, ale uvádí, že jeho mentory byli Sir Simon Rattle a Sir Colin Davis.

Foto:  Fb a archiv K. Kněžíkové, Fb Glyndebourne