„Intendant vítal diváky. Silně jsem si uvědomila to, že jsme zase kompletní.“

„Já jsem zpívala taková piana, o kterých jsem ani nevěděla, že je dokážu.“

„Došlo mi, že to Káťou nekončí. Posunula jsem si svou laťku zase o kousek výš.“

Sopranistka Kateřina Kněžíková je v Glyndebourne na jihu Británie, v místě proslaveném mezinárodním operním festivalem. Zpívá tam na přelomu května a června opakovaně Janáčkovu Káťu Kabanovou. V osmém dílu seriálu, který exkluzivně píše pro portál KlasikaPlus.cz, přibližuje poslední dny mnohatýdenních příprav nové inscenace a své pocity z procesu zkoušek a po čtvrteční premiéře se zamýšlí nad další etapou cesty, kterou urazila. A nadšeně popisuje euforii, kterou s kolegy zažívali, když se po nezvykle dlouhé době, zaviněné protiepidemickými opatřeními, postavili konečně zase před živé publikum…

Tak a je to za mnou. A to by mohl být začátek i konec dnešního blogu. Mé pocity jsou smíšené. Radost a naplnění se mísí s vědomím toho, že zkouškový proces skončil a teď už nás čekají „jen“ představení. Asi každý umělec jen párkrát za život cítí, že je na svém uměleckém Everestu, a že když se tam tak dlouho trmácel, nechce se mu z něj najednou vůbec dolů.

Před týdnem jsme měli poslední zkoušku. Generálku. Je to moment, kdy si člověk vždy uvědomí, kam během zkušebního procesu došel a o co mu jde. Je to i v jistém smyslu generálka duševní. A o co tedy vlastně šlo? Od první chvíle jsme všichni věděli a cítili, že tvoříme něco výjimečného. Že máme úžasný tým lidí, pro které je jejich práce životním motem. V této nelehké době je to citlivé téma. Všichni vnímáme jako velké požehnání to, že opět můžeme dělat práci, kterou tolik milujeme.

V den generální zkoušky jsem zjistila, že bude přístupná veřejnosti. Byl to pro mě naprostý šok. Euforie. Nevěděla jsem, zda mám plakat, nebo se smát. Než jsme začali, před oponu vyšel intendant divadla, vítal diváky a během jeho prvních slov se rozezněl po celém auditoriu bouřlivý potlesk. V tu ránu jsem měla husí kůži úplně po celém těle a silně jsem si uvědomila to, že jsme zase kompletní.

Během prvních taktů předehry se dostávám na jeviště. Můj příchod je velmi hektický, jako bych před něčím utíkala. Jako kdybych se potřebovala nadechnout čerstvého vzduchu a zbavit se všeho, co mě dusí. A pak jsem je viděla. Diváky. Živé lidi. Byl to nesmírně lahodný pocit. Začaly mi cukat koutky a musela jsem se opravdu hodně přemáhat, abych se na ně nezačala usmívat. Každému jsem se chtěla podívat do očí. Předat jim můj pocit. Pocit dokonalé úplnosti. Pouto, které se nedá ničím nahradit. Jen já, divák a kolem úžasná Janáčkova hudba. Káťa Kabanová. Myslím, že si ji budu pamatovat navždycky. Dokážu jí naslouchat a můžu říct, že je to má nejlepší kamarádka. Je součástí mě samotné. Tolik jsme se spolu nasmály, tolik naplakaly… I teď se mi po tváři kutálí jedna slza za druhou. Jsem jí pořád plná.

Po dvoudenní pauze přišel konečně den D. Nic jsem neponechala náhodě a pečlivě jsem připravila všechny „zlomvazky“ (malé dárečky k premiéře) a každému jsem napsala pár slov na kartičku. A to bych nebyla já, abych si na sebe neupletla bič. Zakoupila jsem barevné papíry a začala tvořit. A protože hned v prvním výstupu zpívám „Kdosi se mnou tak laskavě mluví, jak když holub vrká“, vytvořila jsem pro každého malé holubí origami. Má holubí letka osmnácti kusů byla po třech hodinách kompletní a já jsem byla na sebe náležitě pyšná.

Největší radostí premiérového dne bylo, že mě přijel podpořit Jakub Hrůša a jeho žena Klárka. Všichni tři jsme si společně dali výborný oběd a já měla pocit, že den se už nemůže odvíjet lépe. Těsně před představením nám Robin ještě jednou poděkoval za skvělou spolupráci a pronesl slova, která nám ještě více vlila potřebný adrenalin do žil. „ Riskujme. I když je to premiéra, zkusme se celé věci oddat i za cenu toho, že se něco nepovede. Vždyť každé představení je naše malá premiéra. Tlak a očekávání veřejnosti je obrovské, ale pojďme si společně ten večer užít“.

Premiéra i další představení bylo publikem (i kritiky) nádherně přijato. Každý riskoval. Vědomě. Já jsem zpívala taková piana, o kterých jsem ani nevěděla, že je dokážu. Vrhala jsem se do dramatických pasáží s velkou vervou a všechno jsem si chtěla užít do posledního dechu… Naši misi jsme zakončili se ctí a s pocitem víc než dobře odvedené práce. Mít svůj vlastní standing ovation na otevřené scéně je největší odměnou ze všech. Před lety by možná tahle věta zněla jako fráze i mně, ale dnes ji cítím jako ryzí pravdu.

Před osmi týdny jsem byla sice poctivou prací připravená, ale stále ne tak docela sama o sobě přesvědčená. Nedokázala jsem odhadnout, zda mě okolí přijme, zda ode mě nebude očekávat věci, kterých nejsem schopná. Jestli to hlas vydrží, jestli to já vydržím. Budu dobrou partnerkou všem skvělým kolegům, kteří tento repertoár zpívají už několik let? Postupně se všechny mé obavy rozplynuly a já si každý týden uvědomovala, na jaké životní cestě jsem se ocitla. Došlo mi, že to Káťou nekončí. Posunula jsem si svou laťku zase o kousek výš. Laťku ve vnímání sebe sama. Jako bych byla na úplném začátku. Na začátku něčeho nového.

Přes překážky ke hvězdám…

Foto: Kateřina Kněžíková, Glyndebourne Productions Ltd. Photo: Richard Hubert Smith