„Roku 1972 byla založena Nadace pro udělování Hudební ceny Ernsta von Siemense s cílem pravidelně oceňovat špičkové osobnosti světové klasické hudby.“

„Druhá z cen se postupně vyprofilovala jako speciální podpora významným skladatelům soudobé hudby.“

„Slavnostní večer se letos uskuteční 15. června v mnichovském Divadle prince regenta, poprvé skoro za padesát let bez diváků v sále.“

Průmyslový gigant Siemens, jehož centrála sídlí v Mnichově, zaměstnává po celém světě kolem tří set tisíc lidí. Plná desetina z nich se věnuje výzkumu a vývoji. Před pandemií se roční obrat šplhal k osmdesáti miliardám eur, čistý zisk činil 5,6 miliard v téže měně. Ne, nespletl jsem se, pro které médium tento článek píši… Řeč je totiž o firmě, která od roku 1974 stojí za každoročním udělováním ceny v klasice, která je – díky své finanční odměně i společenské prestiži – přezdívána „Nobelova cena v hudbě“. Kromě hlavního ocenění, věnovaného významné osobnosti, se ovšem udělují ještě další. V roce 2020 se tak mezi vítěze rozdělilo 5,6 miliónů eur. Neboli pro nás, přivyklým domácím poměrům v hudební kultuře, nepředstavitelná částka 140 miliónů korun. A to vše díky jednomu jedinému muži, který se kdysi zároveň nudil i styděl.

Jmenoval se Ernst von Siemens a přišel na svět roku 1903 v Anglii, kde jeho otec tehdy řídil jednu z poboček rodinné firmy. Ernstovým dědečkem byl Werner, významný vynálezce 19. století. Pocházející z prosté rodiny, ale za svoje objevy i podnikatelské úspěchy obdařený šlechtickým titulem. Coby zakladatel rodinné dynastie proslul lakonickými výroky, které vstoupily do dějin byznysu. „Myšlenka nestačí, musí se přetavit v čin.“ Anebo: „Neprodám přece budoucnost za krátkodobý zisk.“ Osobně mám nejraději jeho postřeh uplatnitelný v jakékoli práci a vlastně v celém životě: „Lepší než bušit hlavou do zdi je najít v ní očima dveře.“

Ernst, zdá se, nebyl z oboru, ve kterém firma Siemens vynikala, dvakrát nadšený. Že by však nevystudoval elektrotechniku, nestal se inženýrem a nestoupal v podnikovém žebříčku vzhůru, nepřipadalo v úvahu. Jeho kariéra byla zdánlivě jasná, předurčená a rodinným původem zajištěná. Jenže máloco bývá tak snadné, jak to zprvu vypadá. Ernstu von Siemensovi bylo třicet, když se v Německu dostal k moci Hitler. A dvaačtyřicet, když se v troskách ocitla nejenom Třetí říše, ale i firma Siemens. Proč? Jeho otec Carl totiž prý sice v soukromí nad führerem ohrnoval nos, ale zároveň nepohrdl možnostmi, které Siemensu nabízel především zbrojní průmysl. Kvůli tomu s nacisty dobře vycházel – a za to po druhé světové válce stihl firmu dvojí trest.

Tak jako celé Německo, i ona byla víceméně rozbombardována. A následně musela projít vyšetřováním ze strany vítězných mocností. Ernstovi, jehož otec mezitím zemřel, nezbylo než tahat horké kaštany z ohně. Stal se předsedou dozorčí rady, schvaloval všechny zásadní kroky k obnově a rozvoji. Není divu, že toho měl ke konci šedesátých let už po krk. A rozhodl se k zásadní změně ve svém životě. Úderem šedesátky rezignoval, odešel do penze a stáhl se do městečka Starnberg nedaleko Mnichova. Proslulo jako „osídlení s největším bohatstvím na hlavu“ nejen v Bavorsku. Bydlely v něm celebrity jako pěvec Dietrich Fischer-Dieskau. A ve starnberském jezeře se kdysi, 13. 6. 1886, poněkud záhadně utopil bavorský král Ludvík II. Ano, ten excentrik, co kvůli finanční podpoře Richarda Wagnera málem zbankrotoval.

Hudbu si oblíbil také Ernst von Siemens. Konejšil se jí ve chvílích, kdy mu před očima tančily neblahé vzpomínky na válku. Firma patřila k těm, které se nestyděly zaměstnávat zajatce z koncentračních táborů, které jim nacisté „půjčovali“. Na nucené práce jich postupně získala až osmdesát tisíc. Že se s nimi nejednalo v rukavičkách, netřeba dodávat. Byli mezi nimi Židé či Romové, ale taky Francouzi, Rusové a zástupci dalších národností. Nedobrovolně pomáhali firmě k bájným ziskům. Jak to napravit? Tedy kromě toho, co patnáct dvacet let po válce muselo ještě počkat: ani západoněmecká veřejnost nebyla tehdy připravena na to, že se průmyslový gigant oficiálně omluví, nabídne finanční kompenzace přeživším či jejich rodinám a popíše své hříchy z éry 1933–1945 na firemním webu…

Movitý, ale bezdětný starý mládenec v ústraní, který sám už neměl žádných materiálních potřeb, vymyslel něco jiného. Méně okázalého, ale dvojnásob účinného. Roku 1972 byla založena Nadace pro udělování Hudební ceny Ernsta von Siemense s cílem pravidelně oceňovat špičkové osobnosti světové klasické hudby, které mají „jít v jejím rozvoji příkladem mladým“. Druhý smysl projektu se skrýval pod čarou. Alespoň v prvních letech splácet morální dluh tím, že při výběru bude kladen důraz na příslušníky národů, kterým Německo tolik ublížilo. Což bylo, zdá se, taktně naznačeno odborné porotě, která kandidáty doporučuje. A rovněž Bavorské akademii umění, protože právě ona je tím, kdo Ceny Ernsta von Siemense oficiálně předává.

A tak byl prvním oceněným roku 1974 Brit Benjamin Britten. O rok později Francouz Olivier Messiaen, po něm Rus Mstislav Rostropovič. Až v roce 1977 se Siemens „odvážil“ ocenit Herberta von Karajana, ale hned po něm se z výhry těšil americký klavírista Rudolf Serkin, pocházející z židovské rodiny v Chebu. Jak šel čas, toto politikum mohlo cudně ustoupit do pozadí. Ale výčet velkých osobností mezi interprety, dirigenty či skladateli je i nadále působivý. Hudební cenu Ernsta von Siemense získali – namátkou – Yehudi Menuhin (rok 1984), Leonard Bernstein (1987), Claudio Abbado (1994), Maurizio Pollini (1996). A v našem století pak Nikolaus Harnoncourt (2002), Alfred Brendel (2004), Daniel Barenboim (2006) či Mariss Jansons (2013). To už odměna čítala pěkných 250 tisíc euro. A lotyšský mistr taktovky, tehdy v čele Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, ji celou obratem věnoval ve prospěch základního fondu pro výstavbu nové koncertní síně v Mnichově. (Mimochodem, budova nestojí ve čtvrti Werksviertel dodnes; snad i kvůli ní se sem čerstvě upsal Simon Rattle, ale v únoru 2021 prosákla na veřejnost studená sprcha – částka na výstavbu se z plánované čtvrt miliardy euro zvýšila čtyřnásobně, což se v postcovidové době zdá mnichovským radním nereálné…)

Druhá z cen se postupně vyprofilovala jako speciální podpora významným skladatelům soudobé hudby. Mezi držiteli najdeme jména jako Witold Lutosławski (1983), Karlheinz Stockhausen (1986), Luciano Berio (1989), György Ligeti (1993) anebo György Kurtág (1998). A vedle toho se odměňují skladatelské naděje. Potěší, že roku 2009 se mezi ně zařadil také náš Miroslav Srnka, v Německu už tehdy známý například díky uvedení jeho kratší opery Zeď v Berlínské státní opeře. Za rok 2020 se o tuto cenu, obnášející nyní finanční odměnu ve výši 150 tisíc euro, podělili tři adepti kompoziční slávy, vesměs na prahu čtyřicítky. Američanka Catherine Lamb, Italka Francesca Verunelli a Francouz Samir Amarouch. Jejich tvorba zřejmě nepatří posluchačsky k nejstravitelnějším, ale snad ukazuje nové možnosti, nové směry.

Hlavní Hudební cena Ernsta von Siemense za loňský rok byla udělena německé violistce a pedagožce Tabee Zimmermann. Už roku 2010 získala za svoji sólovou i komorní kariéru cenu Echo Klassik, je všeobecně respektovaná, ale sama se považuje za „hudebnici, která shodou okolností hraje na violu“. Slavnostní večer, trvající většinou povážlivé tři hodiny, se letos uskuteční 15. června. Jako vždy v mnichovském Divadle prince regenta – toho, který jako Luitpold Bavorský kdysi vládl za své synovce Ludvíka II. a Otu I. Bavorského, jelikož byli oba uznáni za nesvéprávné. Hlavní laudatio pronese jeden z nejlepších řečníků na německé politické scéně, někdejší dlouholetý předseda Bundestagu Norbert Lammert. Večerem provede zkušená kulturní moderátorka rakouské ORF Teresa Vogl. Vše ovšem proběhem jen online na streamu, který nabídnou webové stránky Nadace, Bavorského rozhlasu a snad i televize. Poprvé skoro za padesát let bez diváků v sále…

Foto: Wikipedia, Fb a archiv spol. Siemens, Vojtěch Havlík, Marco Borggreve