„Kde je psáno, že premiérou práce na představení končí…?“

„Prvních pět týdnu jsem byla ráda, když jsem se stihla zregenerovat, vyspat a najíst. Na stýskání nebyl čas.“

„Často si kladu otázku, jestli budu schopná se s Káťou opravdu rozloučit.“

Sopranistka Kateřina Kněžíková je v Glyndebourne na jihu Británie, v místě proslaveném mezinárodním operním festivalem. Zpívá tam od květnové premiéry opakovaně Janáčkovu Káťu Kabanovou. V devátém dílu seriálu, který exkluzivně píše pro portál KlasikaPlus.cz, přibližuje trochu nostalgické pocity, které má s blížícím se koncem projektu. Dává nahlédnout do provozu v Glyndebourne, kde před každou reprízou přijde asistentka režie a probírá se sólisty postřehy z předešlého představení. Popisuje publikum s piknikovými koši a přibližuje vzácné volno, které strávila v nedalekém Londýně. A zamýšlí se nad tím, kam ji příště osud zavane.

Čas v Glyndebourne se mi krátí. Už jsme zahráli více jak polovinu naplánovaných představení naší Káti. Jeden z volných dní využívám k malému ohlédnutí za časem, který uplynul od premiéry.

Každé představení v Glyndebourne je událost. Je zde předepsaný dress code a dokonce i na proklatě nízko střiženém trávníku si nikdo nedovolí sedět neupravený. Předem si lidé mohou objednat občerstvení a zarezervovat stoly. Mnozí si ale nosí s sebou své piknikové koše, deky a skládací křesílka. Je to poněkud netradiční výbava do divadla, se kterou se u nás nesetkáme. Pohled na lidi, kteří jsou oblečení ve velké večerní a v ruce třímají proutěný koš plný jídla, mi vždy na tváři vykouzlí úsměv. Pauza je tady řádná, devadesátiminutová. Každé představení začíná v sedmnáct hodin. Přijíždí se obvykle kolem třetí hodiny a všichni si celé odpoledne náramně užijí. Dříve bylo běžné, že se umělci v pauze převlékli a vmísili se mezi diváky. To teď bohužel možné není. My ale využíváme času po představení a děláme si vlastní pikniky.

Je neuvěřitelné, jak to utíká. Z deseti představení mám za sebou šest. A každé mě překvapilo něčím jiným. Novým. Před každou reprízou přijde asistentka režie a říká nám postřehy z předešlého představení a probírá s námi další detaily. Totéž platí i u dirigenta. Člověku by se mohlo zdát, že je to zbytečné, možná to dokonce může vypadat až otravně. Ale mě to stále motivuje. Těším se na jejich zpětnou reakci a podněty k zamyšlení. Kde je psáno, že premiérou práce na představení končí. Mám pořád dojem, že s rolí rostu a že se ve mě prohlubuje.

Často si kladu otázku, jestli budu schopná se s Káťou opravdu rozloučit. Myslím, že bude hodně těžké si od ní dát pauzu na dobu neurčitou. Musím přiznat, že jsem na ní závislá a že mi její přítomnost dělá neuvěřitelně dobře. Není to jen tím, že se na představení píšou pochvalné recenze nebo že jsme po každém představení odměněni bouřlivým potleskem publika. Prožívám snad nejkrásnější čas s operní produkcí vůbec. Každé představení je pro mě obrovským svátkem a vždy jdu do něj naprosto odevzdaně, jako bych měla vydechnout naposled.

Už jenom čtyři představení. Ach jo. Káťa mě ale bude provázet dál nejen v myšlenkách, ale také v pokroku, který jsem díky ní udělala. Díky Kátě se mi dříve nastudované role zpívají snáz a vnímám ji jako dobrý odrazový můstek pro role budoucí. A to jsem se jí tolik bála…

Volno mezi představeními využívám k přípravě na další projekty, které mě čekají hned po mém návratu. A že jich bude dost. Zpěvák se prostě nikdy nepřestává učit. S každým novým partem nás čeká zdolávání překážek a mnohdy to může svým způsobem drhnout. Vždy si říkám: „Vydrž to. Ten text ti do hlavy určitě naskočí. Nevztekej se. To ničemu nepomůže. Tříčárkované držené D ti už jde výborně, tak šup, ještě máš sílu to zazpívat několikrát a přidat půl tón navíc.“ Motivaci mám velkou už jen proto, že se těmito „ultrazvuky“ budu veřejně prezentovat. A není přípustné, abych si utrhla z ostudy kabát.

A čas běží. Nebo spíš letí. Najednou už ho nepočítám na měsíce, ba dokonce ani na týdny, ale na dny. Tak rychle to uteklo. Na začátku bylo pro mě naprosto nepředstavitelné, že bych vydržela takovou dobu bez své rodiny. Opravdové stýskání prožívám až teď, když mám tolik volného času. Prvních pět týdnu jsem byla ráda, když jsem se stihla zregenerovat, vyspat a najíst. Na stýskání nebyl čas.

Je výhoda, že kolem sebe mám stále někoho, kdo je na tom podobně jako já. Všichni jsme tady tak trochu opuštění. Mám velké štěstí, že v Londýně bydlí moji nejbližší přátelé a mohla jsem s nimi strávit pár dní. Hrůšovi tady žijí již několik let a Klárčino pozvání jsem nemohla odmítnout. Čas s nimi a jejich dětmi byl úžasně osvěžující.

Od Beatky a Martínka se mi dostalo největší pozornosti a péče. Nakreslili mi portrét Leoše Janáčka, který teď zdobí můj klavírní výtah Káti Kabanové. A rovnou jsem si předobjednala portrét Bohuslava Martinů. Na skok jsem se podívala také do Covent Garden, abych zjistila, jestli Royal Opera House ještě stojí. Kdyby náhodou. Londýn miluju a doufám, že se tam v dohledné době vrátím. A vůbec. Jsem zvědavá, kam mě osud zavane.

Foto: archiv K. Kněžíkové, Glyndebourne – Nicky Spence, Robin Gladwin