sobota, 19 červen 2021 11:54

Klasika v souvislostech (26)
Střelec kouzedlník. Weberův Čarostřelec z Jizerských hor

Autor:

„Traduje se, že se Weber k vykreslení noční scény odlévání očarovaných kulí inspiroval cestou k Velkému Štolpišskému vodopádu, nebo případně ve vedlejší rokli Malého Sloupského potoka.“

„V Praze se hrál Čarostřelec už v roce 1822, rok po premiéře. Dirigovat přijel sám autor.“

„Paralelním kulturním příběhem ke krystalizaci německé romantické opery jsou obrozenecké snahy pražských umělců začít hrát divadlo v češtině, a to i opery.“

 

116

 

Čarostřelec se považuje za zakladatelské dílo německé romantické opery. Inspiraci k němu libretista Johann Friedrich Kind získal zřejmě v literární předloze týkající se Šumavy a skladatel Carl Maria von Weber nejspíš při procházkách v Jizerských horách. I když v té době byl kapelníkem v Praze, nemá ale smysl hledat v opeře něco českého. Jednak se jedná v obou případech o oblasti jazykově německé, jednak dílo vzniklo až později v Drážďanech. Weberův Der Freischütz, dnes Čarostřelec, tehdy Střelec kouzedlník, o něco později už Střelec kouzelník, byl ovšem jedním z podnětů vedoucích k první české opeře, Škroupovu Dráteníkovi, protože se s několika dalšími díly hrál v Praze v českém překladu. A to velmi záhy po premiéře, která se uskutečnila v Berlíně před dvěma sty lety, 18. června 1821.

Vznik Lázní Libverda ve výběžku na severu naší země v Libereckém kraji je spojen se šlechtickou rodinou Clam-Gallasů, která získala roku 1636 od císaře Ferdinanda II. jako odměnu za věrnost v tažení proti Albrechtu z Valdštejna Frýdlantské panství. Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století byly tamní lázně už tak věhlasné, že do nich přijíždělo stále víc známých osobnosti. Byl mezi nimi rakouský císař Josef II., ruská princezna a velkokněžna Anna Fjodorovna a mnozí další, v roce 1814 pak i Carl Maria von Weber. Od roku 1904 tam má pamětní desku. Ve čtyřicátých letech v Libverdě pobýval Josef Jungmann, později například Franz Kafka, Alexander von Humboldt, Jan Masaryk a Václav Talich.

 

111

 

Z Libverdy to je dva kilometry do Hejnic a odtamtud už jen pár kroků do bukového pralesa na severních svazích Jizerských hor. Traduje se, že se Weber k vykreslení noční scény odlévání očarovaných kulí inspiroval cestou k Velkému Štolpišskému vodopádu, nebo případně ve vedlejší rokli Malého Sloupského potoka. Ať tak, nebo tak, jde o místa dodnes s divokou přírodou, o temná skalnatá lesní zákoutí s velkými žulovými balvany v řečišti spadajícím příkře ze strání dolů směrem k loukám v údolí říčky Smědé. Weberovi se podařilo ve své době bezprecedentním způsobem, vždyť to bylo ještě za života Beethovena a Schuberta, expresivně zachytit hrůzostrašné momenty odlévání kouzelných kulí, okamžiky, kdy poctivý myslivec v zajetí kouzel málem podléhá ďáblovi…

 

112

 

Max má podle tradice mistrovskou zkušební ranou získat nástupnictví na místě polesného a ruku jeho dcery Agáty. Má však soupeře, kolegu Kašpara, který se mu snaží s pomocí temných sil škodit, protože byl sám u Agáty neúspěšný. Max se nechá přemluvit, aby pro jistou ránu použil očarované střely, a neví, že poslední je určena Agátě. Ochrání ji naštěstí věnec z posvěcených růží a Kašpar propadá peklu. Děj se odehrává v Čechách, konkrétně na Šumavě, kolem roku 1650. Jako předloha posloužila libretistovi sbírka Gespensterbuch, tedy Kniha o strašidlech, od Johanna Augusta Apela a Friedricha Launa z roku 1811. Čarostřelce dokončil Weber 13. května 1820. To už byl z české metropole, kde se mimochodem oženil se zpěvačkou Carolinou Brandtovou, po několikaletém angažmá ve Stavovském divadle pryč. Působil v Drážďanech. Po berlínské premiéře následovaly záhy inscenace ve Vídni, Drážďanech, Lipsku, Hamburku, Mnichově, Karlsruhe, Königsbergu, pak i v Rize a Kodani. V Praze se hrál Čarostřelec už v roce 1822, rok po premiéře. Dirigovat přijel sám autor.

V roce 1824 se produkce hrála ve čtyřech londýnských divadlech ve čtyřech různých adaptacích. V Paříži se premiéra díla odehrála v Théâtre de l'Odéon pod názvem Robin des Bois. Franouzskou verzi, se zpívanými recitativy místo mluvených partií, připravil Hector Berlioz, který dokonce zinstrumentoval Weberovo Vyzvání k tanci a zařadil je jako jednu z meziher. Berliozovo uspořádání se ještě v roce 1873 hrálo v Rusku. Čajkovskij je prý kritizoval jako naprosto nepřiměřené, nevkusné a hloupé.

 

114

 

Weber, rodák ze severoněmeckého Eutinu a před Prahou kapelník v tehdy německé Vratislavi, byl nejen autorem prvních romantických oper, ale zřejmě také jedním z prvních, kdo zavedl užívání taktovky při dirigování. V Drážďanech byl předchůdcem Richarda Wagnera, který jeho tvorbu považoval za svůj vzor. Historka o střeleckých dovednostech, o spřažení se zlými silami, zápasu dobra a zla a vítězství křesťanského symbolu nad peklem zapadá do rámce raného německého romantismu velmi přesně. Weberova hudba ho normotvorně spoluvytváří.

Jeho hudební řeč samozřejmě v něčem navazuje i na Mozarta a Beethovena, zejména klavírní skladby však vynikají vlastními atributy – brilantní technikou a již jasným romantickým vzletem. A instrumentace jeho orchestrálních partitur, včetně Čarostřelce, hledí hodně daleko kupředu… S oblibou komponoval také pro dechové nástroje a dosáhl s nimi výrazovosti, kterou zužitkoval v operních partiturách. Oper napsal sedm. Poslední z nich je fantazijní Oberon, komponovaný na objednávku pro Královskou operu Covent Garden v Londýně. Odehrává se v říši víl a elfů a má podobné postavy jako Shakespearova hra Sen noci svatojánské. Nedlouho po premiéře, kterou Weber dirigoval, tam v roce 1826 jako čtyřicetiletý zemřel. O převoz jeho ostatků do Drážďan se o několik let později zasloužil právě Richard Wagner…

 

113

 

Wagnerova opera Bludný Holanďan, zachycující severskou báj, pověst o přízračné lodi duchů, měla premiéru v lednu 1843 v Královském dvorním divadle v Drážďanech. Autor tam byl dirigentem a premiéru řídil. Považoval dílo za skutečný počátek své hudební kariéry. Návaznost na svět Weberova Čarostřelce, tematická i hudební, je zřejmá.

Paralelním kulturním příběhem ke krystalizaci německé romantické opery jsou obrozenecké snahy pražských umělců začít hrát divadlo v češtině, a to i opery. Když český živel dosáhl ve Stavovském divadle alespoň občasných činoherních představení, přišla ve dvacátých letech logická touha hrát tam, a to pravidelně, česky i zpěvohry. Jednou z duší tohoto snažení řady zapálených amatérů byl právník a hudebník František Škroup.

 

115

 

Podařilo se, prvním představením v českém překladu byla v prosinci 1823 ve Škroupově nastudování Weiglova Švýcarská rodina. K překladům vyzýval i Josef Jungmann, který sám, nicméně s menším úspěchem, přeložil do časomíry Mozartův Únos ze serailu. Dalšími česky hranými tituly byly Cherubiniho Vodař, potom Méhulova opera Josef a jeho bratři, Mozartův Don Juan, z Rossiniho oper Lazebník sevillský, Tankred a Othello. Patří sem i Weberův „Střelec kouzedlník“. Hrávalo se jednou týdně, v neděli odpoledne.

Škroup při tom všem horlivě působil, vedl zkoušky, sám zpíval ve sboru i v menších úlohách… Od právnické dráhy a úřednické kariéry se tím vzdaloval čím dál víc. Je zaznamenáno, že pak v lednu 1825 po jednom představení zpěvohry Josef a jeho bratři se kdesi sešla malá společnost vlasteneckých přátel a v ní padlo slovo o původní české zpěvohře. Byl to prý Škroup, kdo navrhl mladému literátovi Josefu Krasoslavu Chmelenskému látku. Brzy od něj dostal libreto. Ke svému Dráteníkovi. První původní česká zpěvohra byla v partituře hotova, než minul rok, a po třinácti měsících od okamžiku, kdy padl podnět, byla ve Stavovském divadle uvedena. Bylo to o Hromnicích roku 1826. Spontánní úspěch vlastenecké události Škroupa definitivně přiměl zanechat právnického studia a věnovat se hudbě.

 

119

 

Foto: Wikipedia, Jihočeské divadlo

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.