„Otec byl soudce, vášnivý klavírista, který výborně četl z not a Jiřího zasvětil do světa vážné hudby.“

„Zanechal až neuvěřitelné kvantum práce.“

„Myslím, že je obecná tendence technickou stránku dirigování trochu podceňovat.“

Poslední květnový den uplynuly čtyři roky od odchodu dirigenta Jiřího Bělohlávka. Přízní osudu se v roce 2012 po dvou desetiletích vrátil na post šéfdirigenta České filharmonie, který napoprvé nemohl zastávat dostatečně dlouho. Krutostí stejného osudu nemohl však ani napodruhé misi přirozeně završit… V roce jeho nedožitých pětasedmdesátých narozenin přináší portál KlasikaPlus.cz seriál využívající texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě, který žije od roku 1981 v Londýně. Mapování uměleckých aktivit Jiřího Bělohlávka se věnoval řadu let. Zachytil díky osobnímu přátelství podrobná a intimní svědectví, sestavil obsáhlou databázi a faktograficky bohatou fotoknihu s mnoha obsažnými popisky a doslova tisíci statistickými údaji. Podstatnou součástí fotoknihy a přípravy na monografii bylo oskenování rozsáhlého rodinného archivu Jiřího Bělohlávka, které spolu s dalšími dokumenty sehnanými z celého světa čítá přes 15.000 zpracovaných dokumentů, fotografií a plakátů. Do sesbíraného materiálu nechává autor podrobně nahlédnout. Od dnešního dílu jde o shrnující texty, které spolu se stránkami z fotoknihy zveřejňoval s velkým ohlasem během jara 2021. Doplňkem budou tematické úvahy, které Jiří Bělohlávek namluvil na diktafon a posílal mu je jako mp3 soubory v emailech.

Letos 24. února by se byl dirigent Jiří Bělohlávek dožil pouhých sedmdesáti pěti let.

Pouhých proto, že do svých jedenasedmdesáti, v nichž po dlouhém a opravdu statečném boji s nemocí zemřel, zanechal až neuvěřitelné kvantum práce. Nejsou to z mé strany ani trochu formální slova, protože jsem zasvětil část života statistickému zpracování jeho celoživotní aktivity a ve své databázi mám desetitisíce údajů – o těch nejzákladnějších se můžete dočíst dále.

Přesto nechci psát hodnotící shrnutí jedinečného umělce, ale chci postupně uvést celou fotoknihu, kterou jsem o Jiřím těsně před jeho smrtí dokončil a z technických důvodů – kniha byla vyrobená na webových stránkách společnosti, která nikdy nedokázala vytisknout písmena č, ď, ě, ň, ř, ť a ů – dosud nevydal. Kniha byla napsána (a existuje v několika málo vytištěných exemplářích) v angličtině. Omlouvám se všem čtenářům, pro které není angličtina snadná, ale přišlo mi nesmyslné psát knihu česky s chybějící řadou písmen, z nich ě a ř jsou navíc ve jméně Jiřího Bělohlávka… Anglické texty budu parafrázovat česky.

Dnes otevírám vzpomínky titulní stranou knihy a několika prvními stránkami. Na titulní je Jiřího poděkování za knihu, na první jeho tatínek se svými rodiči Josefem a Růženou, rozenou Školaudovou. Jiřího otec byl soudce, vášnivý klavírista, který výborně četl z not a Jiřího zasvětil do světa vážné hudby. Na dalších dvou je Jiří se svou sestrou Růženou.

Na rodinné fotografii se Jiří Bělohlávek raduje z rovněž rodinného daru, kuponu na gramofon. V o něco více než čtyřech letech začal zpívat v „Kühňatech“, dětském sboru vedeném opět rodinným přítelem Janem Kühnem, který je na fotografii se synem Pavlem, později významným sbormistrem a také hudebním režisérem v Supraphonu a Jiřího kmenovým spolupracovníkem.

Jan Kühn jednou cestou v trolejbusu pohlédl na Jiřího a oznámil mu, že se bude učit hrát na violoncello, a to soukromě u profesora Karla Pravoslava Sádla. Přišlo to jako zvěstování bez Jiřího sebemenší šance nepřijmout, nápad se osvědčil… a Jiří pokračoval na pražské konzervatoři u prof. Bedřicha Jaroše.

Byl vzorným studentem, jak dokumentuje jedno z jeho vysvědčení a program absolventského koncertu z roku 1966, kdy svá studia na konzervatoři úspěšně ukončil. Jiřího nicméně více a více přitahovalo dirigování, které si zvolil jako druhý předmět a na absolventském koncertě 6. března 1966 dirigoval svého milovaného Antonína Dvořáka v jeho 5. symfonii.

V dirigentských studiích pokračoval na AMU, pražské Akademii múzických umění, u profesorů Aloise Klímy, Roberta Brocka, Josefa Veselky a Václava Neumanna.

JIŘÍ BĚLOHLÁVEK: DIRIGENTSKÁ TECHNIKA

Každý dirigent si vytváří svůj repertoár gestických vyjádření, svůj určitý gestický instrumentář, aby byl schopen sdělit ensemblu v každém okamžiku svoji intenci a svoji vůli.

Myslím si, že základní dirigentská technika je proto velmi důležitá. Já osobně jsem dostal velmi důkladné školení už na konzervatoři od profesora Lišky, tehdejšího šéfa plzeňské opery a dirigenta Národního divadla, který měl bezvadně propracovanou techniku pravé ruky, techniku taktovací, a měl sadu cvičení, jimiž mne donutil dokázat být v tom gestu zcela srozumitelný.

Mnohokrát jsem si ověřil, že schopnost být v kritickém momentu naprosto jasný, jednoznačný, bez jakékoliv okrasy, je velmi důležitá a mnoha kolegům dost chybí. Je to věc určité hygieny, stejně jako se třeba houslista musí naučit dokonale ovládat svůj nástroj, smyčec, intonaci, prostě základy techniky musí být postaveny, má-li se potom vytvářet umělecká kreace. Bez technických základů na nástroj nikdy hrát nejde. Bohužel musím přiznat, a vždycky mě to hrozně zlobilo, že dirigentský obor má takovou skulinu a v určitých případech lze ensemble řídit, aniž člověk tuto průpravu má.

Máme mnoho případů slavných sólistů, kteří začnou dirigovat, aniž o tom mají skutečnou představu. Tam, kde nedojde k proškolení v základní technické vybavenosti, je to vždy na úkor věci a je to patrné. Ono to může fungovat na základě znamenité muzikálnosti, na základě jejich slávy, jejich jména, jejich výtečných hudebních kvalit, ale po technické stránce tam zpravidla dojde ke zbytečným mankům a zbytečným lapsům. Je zajímavé, že orchestry reagují na takového umělce, na dirigujícího sólistu, jiným způsobem než na profesionálního dirigenta, a pokud je jim opravdu sympatický, přistupují k tomu s mnohem větším pocitem spolupráce, s mnohem větší snahou, a díky tomu řada kreací je skutečně s to proběhnout na mimořádné úrovni a je to krásné. Ale z hlediska dirigentského tam zůstává základní manko, chybí tam okamžitá komunikativní schopnost. Jakmile se pak něco přihodí, jakmile je potřeba nějakým způsobem reagovat na nenadálou situaci, na nějakou proměnu hudebního toku, tak chybí schopnost okamžitého vyjádření a okamžité reakce. To je moje hlavní námitka vůči dirigujícím sólistům a myslím, že oprávněná.

Na druhou stranu musím poznamenat, že dnes existuje řada mladých, velmi zajímavých dirigentů, kteří mají techniku v malíčku, ale nepoužívají ji dostatečně zřetelně. Myslím, že je obecná tendence technickou stránku dirigování trochu podceňovat. Já jsem dokonce zažil na pražské akademii výrok jednoho hostujícího pedagoga, že technika není tak důležitá, že podstatné je vědět, co od orchestru chceme, co vyžadujeme, a to jim můžeme říci a zazpívat… Jenže když pak dojde na lámání chleba a chybí technická zdatnost, především v opeře, ale i v orchestru, v symfonickém repertoáru, tak se to vždy vymstí.

Za poskytnutí materiálů děkujeme A. Goldscheiderovi

Foto: Rodinný archiv J. Bělohlávka a archiv A. Goldscheidera