„Karel Husa asi zůstane zařazen v pověstné kategorii ´autora jedné skladby´. Hudba pro Prahu 1968 mu ten osud připravila.“

„Pokud se někomu s úctou skutečně říkalo Mistře, byl to právě on, Josef Suk.“

„Životy houslisty Josefa Suka a skladatele a dirigenta Karla Husy se nijak neprotínaly. Dnes, s odstupem, kdy už jsou uzavřeny, se však potkávají.“

Dvě výročí, dva osudy, dvojí pohled na historii. Co spojuje Josefa Suka a Karla Husu? Vlastně nic. Prázdninová data. Skladatel Karel Husa měl v sobotu 7. srpna sté výročí narození, houslista Josef Suk v neděli 8. srpna desáté výročí úmrtí. Jejich životy se nijak neprotnuly. Ale oba jsou významnými osobnostmi české hudby. Čechoameričan Husa jako exilový tvůrce, o kterém se čtyřicet let mlčelo, Suk jako prominentní tuzemský interpret, o kterém se čtyřicet let mluvilo.

Karel Husa studoval u Arthura Honeggera a Nadii Boulangerové v Paříži. Po Únoru 1948 se nevrátil do Československa a byl zbaven občanství. V první polovině 50. let přesídlil jako hudební pedagog do Spojených států a za pár roků získal americké občanství. Stal se postupně autorem dvou symfonií, pěti smyčcových kvartetů a řady dalších komorních děl, velkolepé a závažné Apoteózy Země, Amerického Te Deum a baletu Trojské ženy. Mnoho skladeb vytvořil pro typické obsazení amerických dechových orchestrů, působících na univerzitách. Právě v tamním prostředí působil jako oblíbený pedagog a dirigent. Byl víc než zručný autor, píšící hudbu abstraktnější, ale přesto ukotvenou v rozhovoru s posluchačem, hudbu v pomyslném dialogu s rodnou Prahou, hudbu v Americe oceňovanou. Za svůj Smyčcový kvartet č. 3 se dokonce stal držitelem prestižní Pulitzerovy ceny.

Dožil se pětadevadesáti let. Dokud mu to zdraví dovolovalo, po roce 1990 se pravidelně vracel do Prahy, kde jeho návrat věrně připravoval přítel z mládí, muzikolog Jan Ledeč. Pobaveně se tehdy nechal vyfotografovat pod cedulemi na rohu ulic Karlova a Husova v Praze na Starém Městě… Teprve v té době začala tuzemská veřejnost zjišťovat, o koho jde a jak zní jeho hudba, přičemž se ani po jeho smrti zdaleka nedá říci, že by ve své původní vlasti už vešel v důvěrnou známost a že by dluhy byly splaceny. To je ostatně osud většiny z těch uměle vyřazených z kontextu umění, těch, o kterých komunistický režim z ideologických důvodů záměrně mlčel.

Nejslavnějším dílem Karla Husy je nesporně Hudba pro Prahu 1968. Užívá v citaci husitský chorál, který je pro českého posluchače jasným symbolem národní identity, ztělesněním odporu, ale i naděje. Vytěžil ho nejnázorněji Smetana v Mé vlasti a Libuši, ale i skladatelé Novák a Suk a další. Karel Husa užívá i symbolickou stylizaci zvuku pražských zvonů a v úvodu jako hlas svobody ptačí zpěv, ukrytý do partu flétny. Především však v této partituře zachytil emoce: komponoval pod bezprostředním dojmem rozhlasové reportáže, která celý svět informovala o událostech 21. srpna 1968, o bezprecedentní okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Vzniklo vlastenecké a zároveň obecně platné a mimořádně působivé hudební dílo, propojující hudební minulost a současnost, dílo v původní verzi pro dechové a bicí nástroje, v pozdější podobě pak pro velký symfonický orchestr. Napsal dílo nejen emotivní a burcující, zajímavé a jedinečné, ale současně virtuózní, kompozičně i po stránce interpretační. Skladbu, která má příběh a program. Je uměleckým svědectvím doby. Je dobře napsaná, je sdělná a sugestivní. Není divu, že tato skladba – a to především díky verzi pro velké studentské dechové orchestry amerických univerzit – zaznamenala po světě minimálně osm tisíc provedení, a možná jich časem bude ještě víc. Je to v soudobé hudbě, a to díky kvalitě díla, ale i díky souhře kontextů a shodou okolností, opravdové unikum. Karel Husa zůstává a podle všeho nakonec asi zůstane více méně zařazen v pověstné kategorii „autora jedné skladby“. Hudba pro Prahu 1968 mu ten osud připravila.

Josef Suk byl spolu s Václavem Snítilem posledním žákem legendárního houslového virtuosa Jaroslava Kociana. Takřka hned od svého debutu – prvního samostatného pražského koncertu v roce 1954, který u kritiky vyvolal velikou senzaci – byl vnuk skladatele a sekundisty Českého kvarteta Josefa Suka a tedy pravnuk Antonína Dvořáka, spolu s Českou filharmonií a Smetanovým kvartetem nejen neodmyslitelnou součástí programů desítek ročníků mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, ale spolu s těmito soubory i jakýmsi synonymem pro českou hudební kulturu vůbec. Byl za komunistického režimu tím, čemu se ve svobodné, komerčními a tržními zákonitostmi prostoupené společnosti říká celebrita. Pokud se někomu s úctou skutečně říkalo Mistře, byl to právě on. Od roku 2000 se logicky stal pro několik ročníků prezidentem Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro.

Svou rychle se rozvíjející sólistickou kariéru od začátku spojoval se zájmem o komorní hru. V roce 1952 byl spoluzakladatelem Sukova tria, pojmenovaném po jeho dědečkovi, často hrával s cembalistkou Zuzanou Růžičkovou. V pozdějším věku brával do rukou i violu a roku 1981 se stal uměleckým vedoucím a dirigentem Sukova komorního orchestru. Třebaže hrál sólově i v komorním repertoáru mimo jiné i Bacha, Mozarta, Beethovena, Debussyho, Berga a na violu Berlioze, jeho působení je spojováno, celkem pochopitelně, především s interpretací české hudby, k níž byl svým původem jakoby předurčen a povolán. Sám se takovému image nebránil, ba naopak je posiloval. Jeho každoroční detašované koncerty v rámci Pražského jara v kostelíku v Křečovicích, rodišti jeho dědečka, byly jen jedním z příkladů. Hrál tak každoročně i poté, co již v podstatě veřejnou dráhu koncertního umělce uzavřel.

V letech největšího Sukova věhlasu se hovořilo o perfektní technice a brilantním čistém tónu, byl řazen mezi houslovou elitu. Hrál na stradivárky „Camposelice“, které patřívaly Vášovi Příhodovi. Pravidelně natáčel pro prestižní vydavatelství Decca, EMI, Erato, Columbia, Agricola, Koch a Nippon, ale také pro domácí Supraphon, Panton a Lotos. Získal šestkrát pařížskou cenu Grand Prix du disque de l’Academie Charles Cros, z toho jednou za nahrávku Dvořákových Dumek jako člen Sukova tria, vídeňskou cenu Wiener Flötenuhr za nahrávky Mozartových houslových koncertů a v Nizozemsku Edisonovu cenu za sólové sonáty a partity Johanna Sebastiana Bacha. V roce 1999 převzal platinovou desku Supraphonu za 1,112.000 prodaných nosičů.

Životy houslisty Josefa Suka a skladatele a dirigenta Karla Husy se nijak neprotínaly. Dnes, s odstupem, kdy už jsou uzavřeny, se však potkávají. Odkaz obou osobností dává možnost připomínat si, jak absurdně byl rozdělen svět v době studené války, jak deformován byl náš svět v době panování komunistické ideologie. Husa a Suk se pomyslně setkávají v učebnicích dějin hudby jako dva umělci, kteří pracovali na dobrém jménu a pro dobré jméno české hudby. Jeden jako přímý potomek Antonína Dvořáka, výrazně spoluvytvářející kánon české interpretační školy, a to doma i při hostováních v cizině. Druhý jako světoběžník, který v Americe, kde získal nejedno uznání, přimísil do své češtiny silný akcent, ale přesto se nepřestával hlásit ke svému původu. První jako ten, kdo nepotřebuje vysvětlování ani obhajobu, druhý jako ten, kdo právě to naopak bude potřebovat, kdo už jednou provždy zůstane tím, jemuž bychom měli splatit dluhy, jehož hudbu bychom měli lépe poznat… Houslista s výhodou renomé legendy a nahrávek sdělného romantického repertoáru, skladatel s nevýhodou života jinde a k tomu moderního kompozičního vyjadřování, které buď zůstane překážkou, nebo se stane klasickým až s postupem doby.

Foto: Fb Shaniho Andrewse, Wikipedia, Radioteka, Pražské jaro – Ivan Malý, Zdeněk Chrapek