čtvrtek, 12 srpen 2021 16:22

Klasika v souvislostech (29)
Rafael Kubelík doma, v exilu a opět doma

Autor:

„Jako mladý šéf České filharmonie spoluzakládal a vedl po válce festival Pražské jaro.“

„Nikdy nechtěl být tím, kdo má nejvíc koncertů za rok, kdo má za život nejvíc nahrávek. Jako hudebník byl absolutně náročný, neznal kompromis.“

„Byl šéfdirigentem Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu a drží dosud rekord jako nejdéle působící šéf v historii tělesa.“

 

888

 

Bavorský rozhlas na stanici Bayern 4, stejně jako Český rozhlas na stanici Vltava, věnoval ve středu ve vysílání nepřeslechnutelný prostor Rafaelu Kubelíkovi. Dirigentovi, který po Únoru 1948 odešel z Československa, v exilu vykonal kus poctivé práce a po uzavření aktivní umělecké dráhy se nakonec ještě vzchopil k novému nádechu: v květnu 1990 na Pražském jaru a pak v červnu na Staroměstském náměstí dirigoval Smetanovu Mou vlast. Jako symbolický hudební návrat do vlasti, kterého se skoro zázračně dočkal. Zemřel před pětadvaceti lety, 11. srpna 1996, bylo mu dvaaosmdesát.

Od poloviny šedesátých let byl zázemím a místem návratů pro dirigenta a skladatele Rafaela Kubelíka, legendu české hudby i československého exilu, dům na klidném místě zvaném Kastanienbaum, nedaleko od předměstí Lucernu. Zapomenutý kout světa na špici poloostrova, kousek od břehu jezera Vierwaldstättersee, s výhledem na charakteristickou dvoutisícovku jménem Pilatus. V zahradě, kde míval pod lípou stoleček, roste řada stromů, ale jen k jednomu se váže opravdu jedinečný příběh: zajeli kdysi s manželkou z Mnichova na Šumavu, nechali si přesně ukázat, kde je hranice, Kubelík sáhl z bavorské strany za ni a vytáhl ze země malý stromeček. Řadu týdnů pak sazeničku drželi v umyvadle v hotelu. Když se vrátili do svého domu, zasadili ji. Ujala se.

 

Veber-Lucern-Pilatus-P7210001

 

Rafael Kubelík v Kastanienbaum ve švýcarském kantonu Luzern zemřel. Jeho rodištěm jsou však střední Čechy. Na kraji lesů nedaleko Kolína jsou Býchory, kde přišel na svět 29. června 1914. Narodilo se tam i pět jeho sourozenců. V letech 1904 až 1916 patřil totiž do vlastnictví jeho otce, světoznámého českého houslisty Jana Kubelíka, tamní novogotický zámeček. Nechal si ho v roce 1865 od architekta Halle postavit František Horský podle návrhu stylově připomínajícího jihočeskou Hlubokou a příbuzného zámečku Miramare v Terstu. Míval dvacet místností se štukovými stropy a stěnami do výše jednoho metru obloženými dřevem, s parketovými podlahami a s vykládanými dveřmi s broušenými skly. Na jižní straně stojí pětadvacetimetrová věž, na druhé straně veranda s podjezdem. U zámku se rozkládala zahrada s parkem, za ní byl potůček protékající několika rybníčky, v nichž majitelé chovali pstruhy… Ve druhé polovině 20. století byla k zámku necitlivě přistavěna moderní administrativní budova a využíval se jako dětský výchovný ústav. Po roce 1990 se areál dostal do soukromých rukou.

 

veb-Kubelk-Bchory-2007-2-P6150001

 

Jan Kubelík koupil zámek a část panství v Býchorech za 280.000 zlatých od knížete Arnošta Filipa z Hohenlohe-Schullingfurstu. Vybudoval si zde svůj první a nejšťastnější domov. V roce 1911 paní Kubelíková nechala postavit na vrchu Homole letohrádek, kam pak Jan Kubelík zajížděl s přáteli; pořádali tam své "soukromé koncerty“. Býchory se v té době staly cílem návštěv řady významných osobností. Byl mezi nimi houslový pedagog Otakar Ševčík, stejně jako třeba bratří Streitové, kteří v místnosti užívané Kubelíkem jako hudební salón namalovali na stropě obraz Dívka hrající na housle. Za svého pobytu v Býchorech obohatila rodina zámecký park o neobvyklé stromy. Kubelíkova manželka, která pocházela z maďarského šlechtického rodu, nechala také v letech 1913 až 1914 v okolí zámku provést pokusné vrty. V jednom z nich v lese Spálenka byla zjištěna minerální voda, a tak tam nechali postavit pavilon Fortuna se sochou bohyně Hygie. Vrty však nepřinesly očekávanou hodnotu a práce byly za první světové války zastaveny. Po odstěhování z Býchor Kubelíkovi postupně vlastnili další rezidence.

Rafael byl předurčen k dráze houslisty. Studoval však na konzervatoři v Praze vedle houslí také kompozici a dirigování. Několik let působil jako klavírní doprovazeč svého otce, pak se dostal na dva roky do čela brněnské opery. Již jako devatenáctiletý však dirigoval Českou filharmonii, s níž vzápětí absolvoval zájezdy do Itálie a Anglie; stal pak na počátku 40. let po Václavu Talichovi jejím uměleckým správcem. Otce doprovázel – už jako dirigent – ještě na přelomu let 1939 a 1940 při jeho manifestačním národním turné… Po celý život vyjadřoval svému otci vděčnost, zejména za hudební i humanistickou výuku. Oba jsou nyní pohřbeni vedle sebe v Praze na Slavíně.

 

Kubelk-Jan-a-Rafael

 

Jako mladý šéf České filharmonie spoluzakládal Rafael Kubelík po válce festival Pražské jaro. První ročník hudebního festivalu byl v roce 1946 oslavou nové budoucnosti kulturních kontaktů a svobodné spolupráce evropských národů. Byl i čerstvou manifestací radosti nad koncem války. Ostatně, velký prostor dostali umělci ze zemí vítězných spojeneckých mocností. Festival byl zároveň připomínkou padesátého výročí orchestru. Však také filharmonici odehráli plných šestnáct z devětatřiceti koncertů. První se konal 11. května vpředvečer výročního dne úmrtí Bedřicha Smetany. Na programu byli Foerster, Ostrčil a Dvořák, dirigoval Rafael Kubelík. Dvanáctého pak pod jeho taktovku zazněla Má vlast, která se nakonec stala erbovním dílem festivalu.

Po komunistickém puči záhy pochopil, že na aktivitách nastupujícího režimu se nehodlá podílet, a ze zájezdu do Británie už se s rodinou nevrátil. Odešel z vnitřní nutnosti a ve víře, že v cizině bude moci dělat pro svůj národ víc, než kdyby byl doma… Život ho zavál do Británie, Ameriky, Německa a Švýcarska, kde získal občanství. Působil jako šéf v Chicagu, v londýnské opeře Covent Garden a v Metropolitní opeře a nakonec v Mnichově. Hostoval a natáčel u těch nejlepších orchestrů. Byl ve své době umělcem skutečně světového formátu. Komunistický režim to v rámci cílené izolace lidem záměrně zamlčoval…

 

889

 

Kubelík nikdy nebyl "švýcarským dirigentem českého původu". Své vlastenectví prožíval horoucně a opravdově. Výrazně se občansky angažoval a stal se jedním ze symbolů zahraničního odboje proti komunistickému režimu. Komunismus podle něj převzal totalitní tendenci a učil se od nacismu. I proto odmítal vystupovat tam, kde existovala totalitní diktatura, ať už zprava, nebo zleva. I proto přijel do Československa až v roce 1990. Opustil jsem svou vlast, abych nemusel opustit národ, říkával.

V roce 1968 váhal, ale rozhodl se, že ještě není správný čas. V roce 1989 prý také chvíli váhal, musel si být jistý, že se opravdu vrací do svobodné vlasti. Ale když bylo jasné, že svoboda po čtyřiceti letech skutečně přišla, nadšeně přijel, aby symbolicky dirigoval 12. května 1990 s Českou filharmonií Mou vlast. Památné provedení bylo tehdy plné emocí a stalo se vyjádřením nového začátku i nadějí… Cyklus symfonických básní potom ještě nastudoval se spojenými orchestry při prvních svobodných volbách 21. června 1990 na Staroměstském náměstí, stejně jako v roce 1945.

 

127726984639d1142412dk

 

Poslední čtyři roky předtím se přitom Kubelík domníval, že už mu jeho zdraví dirigovat nedovolí. Takže se stal téměř zázrak, kterému však napomohl. V Kalifornii rodina našla později činky, se kterými přes zimu cvičil, aby získal zpět pevné svaly…

 

3047318419766c341755o

 

Po druhé světové válce dlouho nechtěl dirigovat v Německu, ale v roce 1961 se nakonec stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu. Drží dosud rekord jako nejdéle působící šéf v historii tělesa, byl jím do roku 1979. Mimo jiné nahráli vůbec první gramofonový komplet Mahlerových symfonií. V zahraničí zůstal také propagátorem české hudby, zejména Smetany, Dvořáka, Janáčka a Martinů.

Do Kastanienbaum se vracel jako domů, i když hodně času musel být právě v bavorské metropoli. Když mu bylo přes padesát, začaly ho trápit zdravotní problémy vyplývající z namáhání ramen. Lékaři mu prý doporučili suchý a teplý vzduch, a proto si koupil malý dům v Kalifornii a tam trávil zimní měsíce.

 

Veber-Lucern-P7210003

 

Nikdy nechtěl být podle svého syna Martina tím, kdo má nejvíc koncertů za rok, kdo má za život nejvíc nahrávek. Jako hudebník byl absolutně náročný, neznal kompromis, pokud šlo o umění a o hudbu, běžně se vzdal zakázek nebo pozvání, pokud tam nebyly optimální hudební a umělecké, akustické i lidské podmínky, které potřeboval a vyžadoval… Byl podle tohoto svědectví velký humanista, k němuž patřila zodpovědnost, disciplína, nekompromisnost.

Od roku 1953 měl Rafael Kubelík byt v Lucernu. Až později, po smrti své první ženy, houslistky Ludmily Bertlové, když se znovu oženil, se mu naskytla možnost koupit nemovitost na venkově. U jezera Vierwaldstättersee, v Kaštanu, jak se v rodině dodnes říká, bydlel pak ve tři století starém domě, ke kterému přistavěl ateliér – velkou prostoru přes dvě podlaží s knihami, obrazy, památkami z cest a s křídlem, u něhož komponoval, studoval partitury nebo zkoušel se sólisty. Řadu let po jeho odchodu tam ještě bydlela jeho druhá žena, někdejší pěvkyně Elsie Morrison, britská sopranistka australského původu. Její život se uzavřel v dubnu 2016, ve dvaadevadesáti, paradoxně v Praze.

 

Veber-Lucern-dm-Rafaela-Kubeka-P7212673

 

Foto: Petr Veber, Fb stránka Rafael Kubelík, archiv KlasikyPlus, SupraphonOnline, zdeněk Chrapek, Pražské jaro

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.