„Tak, jak každý kluk chce být generálem, jsem sama sebe jako generála spatřoval v dirigentovi.“

„Náš orchestřík při gymnáziu měl i několik vystoupení. A to byl můj takový první start do dirigentské profese.“

„Po dvou letech jsem dráhu koncertního cellisty definitivně zrušil, nemělo to význam, nemělo to žádnou velkou perspektivu.“

V roce nedožitých pětasedmdesátých narozenin dirigenta Jiřího Bělohlávka přináší portál KlasikaPlus.cz seriál využívající texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Zachytil podrobná a intimní svědectví, sestavil obsáhlou databázi a faktograficky bohatou fotoknihu s mnoha obsažnými popisky a doslova tisíci statistickými údaji. Do sesbíraného materiálu nechává podrobně nahlížet. Tentokrát jde o další část vzpomínek, které pro něj na diktafon zaznamenal sám Jiří Bělohlávek, a to o postupném opouštění kariéry violoncellisty a přechodu k dirigování.

Já jsem hlavně brzy začal šilhat po dirigentské taktovce a ve třetím ročníku si přibral druhý obor, dirigování. Dirigování mě fascinovalo už v Kühnově dětském sboru, se kterým jsem vystupoval na koncertech i v operních představeních v Národním divadle, a poznal tak svět orchestru i svět opery. Byl jsem tím naprosto uchvácen, toužil se toho všeho stát součástí, a tak, jak každý kluk chce být generálem, jsem sama sebe jako generála spatřoval v dirigentovi.

K dirigování se mi nabídla příležitost už ve čtrnácti, když jsme s mými spolužáky a ještě i kamarády ze sboru vytvořili takový malý ensemble. Byl tam syn slavného houslisty Ivana Kawaciuka, také Ivan a houslista, na flétnu hrál Josef Průdek, pozdější barytonista opery v Českých Budějovicích, režisér a posléze i šéf opery Národního divadla, na klarinet Lukáš Matoušek a ještě tam bylo pár různých nadšenců. Začalo to dost komicky, scházeli jsme se na gymnáziu v Londýnské ulici, kde pár kamarádů tehdy studovalo.

Každý přinesl nějaký hudební materiál a jako první jsme zkoušeli Marcia funebre z Beethovenovy Eroiky. V obsazení jedny housle, cello, viola, klarinet, flétna a klavír to bylo dost strašlivé. Nám se to ale hrozně líbilo, postupně se to rozrůstalo, a jak už nás bylo víc, tak se brzy ukázalo, že potřebujeme mít nějaký vůdčí element, dirigenta, já se toho chopil a začal tak mít první dirigentské příležitosti. Postupně se z takového nesourodého seskupení vytvořila docela regulérní sestava malého komorního orchestru, už s řádným obsazením celého smyčcového kvintetu a flétny, dvou klarinetů, fagotu, horny – a s tím už jsme mohli hrát třeba Stamice, představitele mannheimské školy, lehčího Mozarta, Haydna, Míčovu symfonii. Náš orchestřík při gymnáziu měl i několik vystoupení. A to byl můj takový první start do dirigentské profese a krůček k řádnému studiu.

Na dirigování jsem na konzervatoři chodil k panu profesorovi Bohumíru Liškovi. To byl obrovský praktik a ohromný pedagog, velmi přísný, měl vysoké nároky a vyžadoval, aby člověk opravdu studoval. Liška byl výborný kapellmeister s velkou schopností dát věci dohromady, měl přehlednou gestiku a do detailu domyšlený systém vůbec celého pohybového aparátu. Studoval jsem u něj tři roky, budoval si techniku a už to vše začalo dostávat výrazné tvary. Když jsem v roce 1966 končil konzervatoř v obou oborech, tak na Akademii jsem se přihlásil už jenom na dirigování.

První oficiální vystoupení dirigenta Jiřího Bělohlávka, ještě během studií

Moje absolventské vystoupení jako cellisty byl sonátový večer, kde jsem hrál za doprovodu profesora Jana Novotného Ecclesovu Sonátu g moll, Brahmsovu Sonátu F dur, Schubertovu Arpeggione a Martinů Třetí sonátu. Dirigování jsem absolvoval s konzervatorním orchestrem, s velkým programem, kde jsem provázel členy tehdejšího Talichova kvarteta v Mozartově Koncertantní symfonii, na violu hrál Jiří Najnar a na housle Honza Kvapil, a v Brahmsově Dvojkoncertu pak Honza Talich na housle a Evžen Rattay na cello. Po pauze jsem dělal svého prvního velkého Dvořáka, Pátou symfonii.

Budoucí světový dirigent se nemohl chlubit lepším vysvědčením – samé jedničky a příval pochval!

Od dalšího podzimu jsem studoval na Akademii u pánů profesorů Roberta Brocka, Aloise Klímy, Josefa Veselky a později také u Václava Neumanna.

Cello jsem hned tak neopustil, měl jsem z posledních let na konzervatoři dost příležitosti sólového hraní a snažil se asi dva roky držet oba obory. Koncertoval jsem několikrát v Německu na sonátových vystoupeních s panem profesorem Janem Novotným a byli jsme spolu i na třítýdenním zájezdu v Indii. Byla to moje první cesta letadlem, na podzim roku 1967 jsme tam jako vyslanci Ministerstva kultury měli šest koncertů a tím i spoustu času – byl to ohromný turistický zájezd.

Postupně jsem čím dál tím víc zjišťoval, že držení těch dvou oborů je neúnosné: violoncello je nástroj, který v mém případě vyžadoval velkou péči, nebyl jsem takový přirozený technický talent, abych jenom sedl a zahrál, musel jsem všechno pečlivě jak nastudovat, tak udržovat, a čím víc jsem ze zabýval dirigováním, tím méně mi zbývalo času na cvičení na violoncello. Po dvou letech jsem dráhu koncertního cellisty definitivně zrušil, nemělo to význam, nemělo to žádnou velkou perspektivu, a začal jsem se věnovat výlučně studiu dirigování na Akademii.

To mělo mnoho báječných momentů! Miloval jsem zejména pana profesora Brocka, který sice – to už jsem tehdy sám distingoval – nebyl žádný velký dirigentský technik, ale byl to neobyčejně laskavý pedagog, mimořádně citlivý, ohromný a už ohromně zkušený hudebník. Působil v Národním divadle, opera byla jeho doménou a k té nás i vedl.

Robert Brock na karikatuře Františka Šaška

Zabývali jsme se především Mozartovými operami, já jsem během studií provedl jak Così fan tutte, tak i Figarovu svatbu. Bylo to úžasně zařízené, Akademie měla svoje operní studio v Divadle Disk a tam se pravidelně každý semestr vypravila jedna inscenace, hudební složku spravovali studenti dirigování a to už byla výborná praxe.

Foto: Materiály z archivu A. Goldscheidera, rodinného archivu J. Bělohlávka, archivu Národního divadla a s poděkováním Knihobotu za průčelí gymnázia v Londýnské ulici z antikvárního Almanachu školy.