pondělí, 04 říjen 2021 10:55

Alexander Goldscheider: Jiří Bělohlávek (19)
Státní filharmonie Brno – nádherná škola, nádherná zkušenost

Autor:

„Já jako kandrdas jsem byl pro něj vítanou potravou a užil si od něj lecjakých ústrků. Pořád mě zkoušel, hrál naschvál špatné noty, nebo nehrál, když měl, a koukal, jestli to poznám.“

„Oni věděli, jak to má přesně být, já jsem třeba měl jiný názor a musel o něj úporně usilovat, opravdu bojovat.“

„Dali mi tam i lůžko a nějakou skříň, na chodbě byla umývárna, toaleta, bylo to sparťanské, nicméně jsem tam dva roky takhle žil.“

 

JB-19-1-sdlen

 

V roce nedožitých pětasedmdesátých narozenin dirigenta Jiřího Bělohlávka přináší portál KlasikaPlus.cz seriál využívající texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Zachytil podrobná a intimní svědectví, sestavil obsáhlou databázi a faktograficky bohatou fotoknihu s mnoha obsažnými popisky a doslova tisíci statistickými údaji. Do sesbíraného materiálu nechává podrobně nahlížet. Dnešní část vzpomínek, které pro něj na diktafon zaznamenal sám Jiří Bělohlávek, je o jeho prvním dirigentském působení, a to ve Státní filharmonii Brno. Text je doplněn relevantními stránkami z anglické fotoknihy.

Na Nový rok 1971 jsem poprvé dirigoval Státní filharmonii Brno a po úspěšném koncertu jsem byl vyzván stát se jejich druhým dirigentem, vedle pana šéfdirigenta Jiřího Waldhanse. Nastoupil jsem v roce 1972 a setrval tam do roku 1978, čili šest sezón.

 

JB-19-2

 

Byla to pro mě znamenitá příležitost, moje první angažmá u velkého symfonického orchestru, který byl navíc velmi ctižádostivý. Nebylo to tam úplně snadné, protože jsem přišel z Prahy, a Brňáci, jak známo, jsou vždycky vůči Pražákům poněkud nevraživí. Podařilo se mi ale navázat s nimi velmi brzo moc pěkný kontakt, zejména s mladými – byla tam taková velká parta mladých muzikantů, říkali si Mužstvo C, a s Mužstvem C jsem měl krásný vztah, byla to taková moje velká opora. Měl jsem tam samozřejmě také oponenty, jedním byl výborný klarinetista, pan Veselý, zneuznaný dirigent, a proto každý dirigent, kdo tam přišel, se setkával s jeho nesmiřitelnou kritikou. Já jako kandrdas jsem byl pro něj vítanou potravou a užil si od něj lecjakých ústrků. Pořád mě zkoušel, hrál naschvál špatné noty, nebo nehrál, když měl, a koukal, jestli to poznám. To byla všechno výborná škola a já na to dneska vzpomínám docela s potěšením. On se ostatně taky později proměnil a byl docela kamarádský. Ale trvalo to asi dva roky, první dva roky jsem s tím musel bojovat.

 

JB-19-3

 

Měl jsem v Brně příležitost spolupracovat s celou řadou znamenitých sólistů, s pianistou Janem Panenkou, s Ivanem Moravcem, hostoval tam Josef Suk, Zuzanka Růžičková, ale taky Gidon Kremer, Angelika May a v neposlední řadě Heinrich Schiff, který tam byl pravidelným hostem, a velmi jsme se spolu sblížili. S Heinrichem i s Angelikou jsme také koncertovali v cizině, v Německu, v Rakousku.

 

JB-19-4

 

Po stránce repertoárové to byl pro mne ohromný rezervoár, protože celá janáčkovská literatura byla v Brně zažitá, už od Bakaly a Jílka, a samozřejmě také od Waldhanse: měli na to patent. Kdykoliv jsem se dostal k Janáčkovi, což nebylo hned, ale já se o to velmi snažil a postupně jsem příležitosti dostal, tak to bylo vždycky takové měření sil. Oni věděli, jak to má přesně být, já jsem třeba měl jiný názor a musel o něj úporně usilovat, opravdu bojovat. Zase to ale byla nádherná škola, nádherná zkušenost.

 

JB-19-5

 

V Brně bylo tehdy velmi věrné a nadšené publikum, mně se podařilo získat dost sympatií a obdivovatelů, měl jsem tam celou klaku obdivovatelů a podporovatelů, takže i ta společenská stránka tam byla velice příjemná. Chtěl jsem tam nějakým způsobem zapustit kořeny, jednak dát najevo, že tu spolupráci beru velmi vážně, a jednak jsem pro praktický život potřeboval byt.

Byty byly tehdy velmi úzký profil, hovoříme o roce 72-73. První dva roky jsem bydlel v Besedním domě přímo v kanceláři dirigentů, pan šéf tam měl svojí pracovnu a před ní byl takový pokojík, který jsem dostal já. Dali mi tam i lůžko a nějakou skříň, na chodbě byla umývárna, toaleta, bylo to sparťanské, nicméně jsem tam dva roky takhle žil, včetně toho, že tam za mnou jezdila Anna.

 

JB-19-6

 

Zažili jsme tam i trochu dobrodružství, jako když jsme se kupříkladu večer vraceli, dům už byl zhasnutý, a když jsme přišli a rozsvítili, tak na podlaze bylo černo švábů, kteří se vždycky hrozně rychle rozutekli. Jindy tam zase Anna pozorovala, jak mi myška tancuje po šatech. Postupně se podařilo, že jsem dostal od města přidělený kvartýr a nastěhovali jsme se do bytu na Horáckém náměstí v Řečkovicích, kde jsme potom pár let, dokud jsem byl v Brně, bydleli. Žili jsme tam tak, že Anna byla přes týden v Praze, kde učila, a na víkendy jezdila za mnou. Byl to takový trochu cikánský život, ale byli jsme mladí a bylo to moc fajn.

 

JB-19-7

 

JB-19-Brno

 

JB-19-8

 

Foto: Rodinný archiv J. Bělohlávka a archiv A. Goldscheidera

Alexander Goldscheider

Alexander Goldscheider, publicista, skladatel a producent.

Vystudoval hudební vědu na FFUK s doktorátem za analýzu písňové tvorby skupiny Beatles. Od 17 let psal a dělal pořady o hudbě v tisku, Čs. rozhlase, divadlech a klubech. Po studiích byl producentem desek v Supraphonu, začal skládat a nahrávat své písně a instrumentální skladby, od konce 70. let výhradně na syntezátory. Od roku 1981 žije v Londýně, kde mu vyšla řada sólových desek a CD. V emigraci založil společnost Romantic Robot, která úspěšně vyráběla vlastní software, hardware a také hudební CD, včetně průkopnického dvoj-CD hudby napsané v Terezíně. V roce 2020 vyšla první část jeho knižních memoárů Cílené náhody. Rád také fotografuje.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.