pondělí, 25 říjen 2021 11:03

Alexander Goldscheider: Jiří Bělohlávek (22)
FOK

Autor:

„Přišlo to do té nejtvrdší politické reality, kdy takzvaná normalizace už jela na plné pecky a tlak na mě, abych se stal partajníkem, byl dost nápadný.“

„Svým uměleckým postavením jsem si byl velmi jistý, ale nároky na šéfování byly pochopitelně nové; a jak jsem do toho vletěl jaksi hlava nehlava, tak to nutně vytvářelo konfliktní situace.“

„Role dr. Šípa byla zásadní: dokázal mě tam udržet, přestože jakožto nomenklaturní kádr jsem politicky vybaven nebyl a to byla slabina.“

 

JB-22-1-druh1

 

V roce nedožitých pětasedmdesátých narozenin dirigenta Jiřího Bělohlávka přináší portál KlasikaPlus.cz seriál využívající texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Zachytil podrobná a intimní svědectví, sestavil obsáhlou databázi a faktograficky bohatou fotoknihu s mnoha obsažnými popisky a doslova tisíci statistickými údaji. Do sesbíraného materiálu nechává podrobně nahlížet. Dnešní díl seriálu se týká prvního šéfdirigentského postu Jiřího Bělohlávka u Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a tam mimo jiné toho, jak odolával tlaku, aby vstoupil do komunistické strany.

V dnešní části pokračuje Jiří Bělohlávek ve svých vzpomínkách, které mi posílal nahrané na miniaturním diktafonu. Tu a tam se ho pokoušel ztratit, ale pak ho vždy sebevyčítavě našel a plnil svůj slib. Jeho vyprávění je jako vždy doplňované relevantními stránkami z fotoknihy Život v obrazech, kterou jsem udělal zčásti proto, aby bral svůj úkol vážně a aby jako dirigent, jehož slova jsou na scéně nemyslitelná, vše verbalizoval k použití v monografii.

Fotokniha je naopak ve svém textu co nejstřídmější, a tak Jiřího přechod z Brna do Prahy sumarizuje ve dvou fotografiích s tím, jak sedmiteleté dirigentské angažmá ve Státní filharmonii Brno bylo pro Jiřího plodné a mezníkové, avšak nabídku stát se šéfdirigentem FOKu odmítnout dost dobře nemohl.

 

JB-22-2

 

A tak v září 1977 začalo jeho nejdelší trvalé angažmá končící až sametovou revolucí v roce 1989. Pražští symfonikové, oficiálně Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, pod taktovkou Jiřího Bělohlávka vystoupili více než 500x a zanechali za sebou 60 nahrávek.

 

JB-22-3

 

„V roce 1977 jsem začal fungovat jako šéf Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Ten příběh tohoto angažmá měl také svoje záhyby, svoje zákruty.

Nejprve jsem někdy v roce 1976 dostal nabídku, jestli bych se chtěl stát šéfem od roku 1977, a já souhlasil. Když už se to blížilo, bylo jaro 1977, tak najednou se ta nabídka proměnila s tím, že bych se měl stát dirigentem orchestru s výhledem stát se šéfem později. Byla to akce, kterou pravděpodobně inicioval tehdejší pověřený šéf Jindřich Rohan, také jeden z mých učitelů na Akademii, nesmírně inteligentní a vzdělaný pán, ale strašně nešikovný dirigent, který si zřejmě chtěl svůj mandát ve FOKu prodloužit. Taková pozměněná nabídka se mi nelíbila a radil jsem se s tatínkem, zda se proti tomu ohradit. Skutečně jsem potom napsal naprosto jednoznačný dopis, že se domnívám, že jedině z pozice šéfa mohu uskutečňovat svoji představu, jak bych ten orchestr chtěl vést, a pozici druhého dirigenta proto nemohu přijmout. Bylo to trochu vabank, odeslal jsem to a chvíli jsme byli v napětí, co se stane. Ale kupodivu to mělo velmi dobrý účinek, ten pevný postoj se vyplatil, dostavila se změna nabídky a skutečně jsem se od 1. září 1977 stal šéfdirigentem FOKu.

To angažmá se překrývalo se závěrečným rokem v Brně, kde jsem ještě sezónu 1977–78 absolvoval v plnosti, a k tomu tedy plný úvazek šéfa v Praze. Zase to byla nová zkušenost, především první angažmá šéfovské, což je samozřejmě zcela jiná disciplína, a já jsem to od začátku jako jinou disciplínu chápal.

V mé koncepci to bylo zcela zásadní místo, kde činnost koncertní a dirigentská je jedna poloha, ale ta organizační a správní je neméně důležitá. Mohl jsem se samozřejmě už opřít o své dirigentské zkušenosti z Brna, které nebyly malé. Svým uměleckým postavením a svým uměleckým přínosem jsem si byl velmi jistý, ale ty nároky na šéfování byly pochopitelně nové; a jak jsem do toho vletěl jaksi hlava nehlava, tak to nutně vytvářelo určité konfliktní situace. Od začátku jsem ale dal najevo, že budu stát nekompromisně na svých požadavcích a každému budu měřit stejným metrem. A přestože celá řada hráčů byli moji spolužáci a kamarádi, tak jsem opravdu měřil všem stejně, což, myslím, velmi záhy přineslo respekt a moje pozice se rychle stala dost silnou.

Postavil jsem a formuloval svoji vizi pro svoji práci ve FOKu tak, že zatímco Česká filharmonie je první orchestr ve státě, tak Symfonický orchestr FOK musí být chápan jako první orchestr, jako nejdůležitější těleso v hlavním městě, v Praze. Na tomto principu jsem také vedl všechna jednání se zřizovatelem, tj. Hlavním městem Prahou, tehdy s národním výborem, dneska by to byl magistrát.

 

JB-22-4

 

Přišlo to do té nejtvrdší politické reality, kdy tzv. normalizace už jela na plné pecky a tlak na mě, abych se stal partajníkem, byl dost nápadný.

Ředitelem FOKu byl pan dr. Ladislav Šíp, muzikolog, hudební režisér, organizátor hudebního života a také hudební spisovatel s celou řadou knížek. Byl to muž s velkým rozhledem, který pocházel z katolického prostředí, a aby mohl ředitelovat, udělal ten oportunní krok a vstoupil do strany. Zpočátku se silně snažil přesvědčit i mne, ale já mu rovnou oznámil, že to nepřipadá v úvahu a bude třeba se s tím nějakým způsobem vyrovnat. A musím říci, že on byl nakonec tím, kdo mne velmi chránil. Když poznal, že pracuji dobře s orchestrem, že moje práce má opravdu výsledky, tak mě tam chtěl samozřejmě udržet a byl v tom nesmírně pevný. První dva, tři roky se mě pokoušel trošku nalomit, jestli by to přece jenom náhodou nešlo, ale když jsem mu udělat ten krok odmítnul, tak se za mě postavil a chránil mě vůči nadřízeným orgánům, jak partajním, tak městským.

 

JB-22-5

 

Každý rok jsme byli nuceni absolvovat takové kolečko, kdy jsme museli jít na obvodní stranický výbor, kde bylo tzv. hodnocení kádrů. Byla tam jedna taková soudružka, vypadala jako gestapačka, jenom holínky jí scházely, a ta mě vždycky sladkým hlasem vábila, jak je to báječné, že mám takové pracovní výsledky, a jak by to bylo ohromné, kdybych se mohl taky pochlubit kladným postojem k zřízení a být členem komunistické strany… Já jí na to odpovídal, že dle mých zkušeností jsou mnozí členové komunistické strany lajdáci, nepracují a mám s nimi docela konflikty; já svůj postoj vyjadřuji svým pracovním nasazením a nepotřebuji ani nechci, aby mi někdo říkal, jak mám myslet, jak mám uvažovat. Ona na to zase: kdybyste se podíval, jak v té České filharmonii, jak je to tam krásné, ten soudruh Neumann je přeci tak báječný umělec a vidíte, on to pochopil, je členem strany a pomáhá nám v tom rozkvětu. Já jí to nevyvracel: to je samozřejmě jeho volba a já bych radši zůstal u té své. Bylo to takové přetahování a právě role dr. Šípa v tom byla, myslím, zásadní: dokázal mě tam udržet, přestože jakožto nomenklaturní kádr jsem politicky vybaven nebyl a to byla slabina.

Běželo to relativně v klidu, až na začátku osmdesátých let jsem sám začal mít určité pochybnosti, zda tím, že si udržuji svoji svobodu, vlastně neškodím orchestru: kdybych tu knížku přece jen měl, mohl bych možná silněji prosazovat zájmy orchestru.

 

JB-22-6

 

Jednou jsem to vyklopil před svou ženou Annou, ta se na mě podívala a vyjekla:

“Ty ses úplně zbláznil, to bys pak už vůbec nebyl ty! To je vyloučeno!“

 

A tahle její spontánní reakce mne zase vrátila do normálního uvažování, že skutečně nemá význam, abych se jakýmkoliv způsobem tomu tlaku poddával. Vydržel jsem to a vyšlo to nakonec celou dobu velmi dobře.

 

JB-22-7

 

Dokonce se podařilo, že jsem s FOKem podnikl vedle řady evropských turné pro orchestr několik důležitých zaoceánských cest, a to do USA a Japonska. Po úspěšných turné brněnské filharmonie po Spojených státech v letech 1973 a 1977 jsem měl dobré kontakty s agenturou Kazuko Hillyer International, a ta vzala FOK na první, rozsáhlé americké turné v roce 1982, což byl pro orchestr velký průlom. Vrátili jsme se tam znovu v letech 1985 a 1988, a mezitím jsme v roce 1986 absolvovali turné do Japonska. Byly to důležité mezníky v zahraničních vztazích a v uznání orchestru ve světě.“

Dnešní díl mimo jiné dokumentuje, jak úzce byla za socialismu propojena hudba s politikou. Umělci – jak jsem jednou v naší společné diskusi na toto téma zdůrazňoval – byli a dodnes jsou závislí na mecenáších a v různých formách na vládě. Kdybych jednou v životě našel čas, probral bych, jak třeba Mozart musel skládat i takové skladby, které mohli zahrát ti, co ho podporovali. Podobně FOK a Jiří museli interpretovat hudbu těch skladatelů a především rovněž funkcionářů, kteří zásadně ovlivňovali hudební život, jen ne ovšem na základě svých uměleckých schopností, o nadání někdy vůbec nemluvě, neboť to ani neexistovalo.

Jiřímu jsem tenkrát popisoval, jak mi Pavel Kühn v 90. letech po koncertě, v němž se hrála skladba jednoho z českých "socialistických" skladatelů, šeptl na chodbě Smetanovy síně do ucha: "Tu jsem premiéroval před nějakými čtyřiceti lety. Je to pořád stejná kravina jako tenkrát!"... – "Jaké procento těch všemožných politicky motivovaných skladeb, co jste museli mít v repertoáru, dohromady za nic nestálo?" ptal jsem se poté Jiřího a dostal k svému překvapení jak okamžitou, tak přece jen nečekanou odpověď: "Takových 85 procent..."  Dirigování a ještě více "šéfdirigování" je komplexnější, než by se mohlo zdát...

(V příštím díle budou vzpomínky Jiřího Bělohlávka doplněny celou řadou dobových dokumentů.)

 

JB-22-1

 

Foto: Rodinný archiv J. Bělohlávka a archiv A. Goldscheidera

Alexander Goldscheider

Alexander Goldscheider, publicista, skladatel a producent.

Vystudoval hudební vědu na FFUK s doktorátem za analýzu písňové tvorby skupiny Beatles. Od 17 let psal a dělal pořady o hudbě v tisku, Čs. rozhlase, divadlech a klubech. Po studiích byl producentem desek v Supraphonu, začal skládat a nahrávat své písně a instrumentální skladby, od konce 70. let výhradně na syntezátory. Od roku 1981 žije v Londýně, kde mu vyšla řada sólových desek a CD. V emigraci založil společnost Romantic Robot, která úspěšně vyráběla vlastní software, hardware a také hudební CD, včetně průkopnického dvoj-CD hudby napsané v Terezíně. V roce 2020 vyšla první část jeho knižních memoárů Cílené náhody. Rád také fotografuje.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.