„Šlo vlastně v tom druhém poválečném roce ještě stále o málem soudobou hudbu.“

„Sedmdesát let je v případě obou děl dost na to, aby bylo jasné, že jejich autoři jsou klasici dvacátého století.“

„Ani sto let nemusí být pro umělecké dílo dostatečnou legitimací k definitivnímu spočinutí v přihrádce s názvem Bezvýhradně přijímáno.“

Sté jubileum Janáčkovy Káti Kabanové, které připadlo na 23. listopad, stejně jako sedmdesát let od prvního uvedení Brittenova Billyho Budda náležející k datu 1. prosince nebo stejné výročí Stravinského opery Život prostopášníka, umístěné v kalendáři k letošnímu 11. září, neupozorňují na nic menšího, než že se řada uměleckých děl, nedávno ještě moderních, ba současných, stává pomalu ale jistě klasikou. To, že se některé událostí neúprosně čím dál víc propadají kamsi do vzdálené minulosti, potvrzuje i káhirská premiéra Verdiho Aidy. Bude se od ní 24. prosince připomínat už sto padesát let.

Když dirigent Charles Mackerras vzpomínal jako na neuvěřitelný zážitek na jeden večer v roce 1947, kdy poprvé uslyšel z orchestřiště pražského Národního divadla „ty nádherné hluboké mollové akordy“, první takty opery Káťa Kabanová, vzpomínal na okamžiky, v nichž dílu bylo šestadvacet a kdy od Janáčkova odchodu neuplynulo ještě ani dvacet let. Šlo vlastně v tom druhém poválečném roce ještě stále o málem soudobou hudbu. Podobně, jako když nás dnes dělí necelá tři desetiletí od úmrtí Oliviera Messiaena a jen o pár let víc od premiéry jeho opery Svatý František z Assisi, jejíž poslech není obecně tak snadný jako v případě děl klasiků.

Z Charlese Mackerrase, který v té době přišel do Prahy díky stipendiu od Britské rady a který doufal, že bude moci studovat dirigování u Václava Talicha, se stal janáčkovský nadšenec. Chodil zatím alespoň na Talichovy zkoušky s Českým komorním orchestrem a často také do divadla. Zamiloval jsem se do Prahy a do Janáčka, vzpomínal… Káťa Kabanová mu změnila celý život. Není divu, lyrické drama vycházející z Ostrovského hry Bouře je od prvních tónů po závěr hudebně i svým příběhem magicky přitažlivé. Zasahuje od velkoleposti po intimitu, od vášní po úzkost, od dramatičnosti po lyriku. Tragickou lásku mezi Káťou a Borisem provází skladatel tou nejkrásnější hudbou, jakou kdy napsal. Ani trochu není přitom sentimentální a dost málo se podobá dílům veristů. Pro šťastnou lásku mezi Varvarou a Kudrjášem našel naopak melodie blízké lidové hudbě. A nádherné momenty spojil s apoteózou řeky Volhy. Stejně jako naprosto originální písňový cyklus Zápisník zmizelého, premiérovaný v dubnu 1921, je i Káťa plodem přátelství s Kamilou Stösslovou, tehdy třicetiletou, pro brněnského sedmdesátníka intenzivně působící múzou.

I za operou Billy Budd je taková múza. Pro Benjamina Brittena jí celoživotně byl tenorista Peter Pears, jeho přítel a partner. Obdivoval Pearsův hlas a napsal pro něj ty nejkrásnější party ve svých operách, v písňových cyklech a dalších dílech. Peter Pears se při premiéře v Královské opeře Covent Garden 1. prosince 1951 objevil v novince jako kapitán Vere, klíčová postava příběhu. Hlavním dějištěm opery je moře a britská válečná loď v době napoleonských válek. Model světa, kde se odehrává odvěký zápas dobra a zla. Billy Budd je námořník, hrdina románu z konce devatenáctého století, jehož život zbytečně zmaří špatné emoce a skrývané destruktivní vášně. Jako i v jiných Brittenových operách, i v této je možné hledat motivy menšinové sexuální orientace. Právě ty zdůraznila pražská inscenace v roce 2018, která byla mimochodem dost opožděnou českou premiérou díla.

Stravinského Život prostopášníka je oproti Brittenovu dramatu hříčkou z jiného světa. Vášně jsou podány s nadsázkou a výrazně neoklasická hudba nese příběh odlehčeně. Stravinskij napsal také balet Apollón a múzy, ale o jeho múzách se toho moc neví. Snad s výjimkou románku s módní návrhářkou Coco Chanel po emigraci do Francie v roce 1920… Skladatel pracoval disciplinovaně a žil spořádaně. Život prostopášníka měl premiéru 11. září 1951 v divadle La Fenice v Benátkách a skladatel provedení osobně dirigoval. Stejně jako Billy Budd, ani tato opera se v tuzemsku kupodivu moc často nehraje. Nastudování se dají spočítat na prstech jedné ruky, v paměti je to ostravské z roku 2012. Sedmdesát let je v případě obou děl dost na to, aby bylo jasné, že jejich autoři jsou klasici dvacátého století.

Od premiéry Káti Kabanové, šesté z devíti oper Leoše Janáčka, jeho prvního operního díla psaného ve svobodném Československu, nás dělí sto let. Měla tehdy v Brně vřelý ohlas. Ale ještě stále se najdou lidé, kteří ji patrně označí, spolu s dalšími díly našeho klasika, za trochu těžkou a Janáčka za tak moderního skladatele, že si na něj netroufnou, nebo jeho hudbu nebudou vyhledávat. Asi jich bude s příchodem nových a nových generací čím dál méně. Divné ale je, že jich tradičně bylo v uplynulých desetiletích – a asi pořád je – víc v jeho vlastní zemi než v cizině, kde dokáže plnit auditoria snadněji… I opery slaví narozeniny. Zdá se, že kupodivu ani ty sté nemusí ještě zdaleka být pro umělecké dílo dostatečnou legitimací k definitivnímu spočinutí v přihrádce s názvem Bezvýhradně přijímáno, kde už jsou všechny ty Aidy a Bohémy… I když už je nějakou dobu spolehlivě uloženo v oddělení Prověřeno časem.

Foto: Wikipedie –  William Hogarth / Harvard University Library, Losers Cirque Company, NdB / M. Olbrzymek