„Dirigentský obor má takovou skulinu a v určitých případech lze ansámbl řídit, aniž člověk tuto průpravu má.“

„Existuje řada mladých, velmi zajímavých dirigentů, kteří mají techniku v malíčku, ale nepoužívají ji dostatečně zřetelně.“

„Když sleduji některé výkony těch nejslavnějších matadorů a nejslavnějších orchestrů, musím konstatovat, že závod s časem a rychlost přípravy zanechává stopy na způsobu, jakým se hudba prezentuje.“

V roce pátého výročí úmrtí dirigenta Jiřího Bělohlávka, po připomínání jeho nedožitých pětasedmdesátých narozenin v roce 2021, pokračuje portál KlasikaPlus.cz i letos v seriálu využívajícím texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Zachytil vzpomínky, podrobná a intimní svědectví, sestavil obsáhlou databázi a faktograficky bohatou fotoknihu s mnoha obsažnými popisky v angličtině a s tisíci statistických údajů. Do sesbíraného materiálu nechává postupně nahlížet. V dnešním dílu zpřístupňuje úvahy, které pro něj na diktafon zaznamenal sám dirigent. Týkají se dirigentské profese.

Minulé díly tohoto seriálu, kombinující vzpomínky dirigenta Jiřího Bělohlávka s mou fotoknihou „A Life in Pictures“ a dalšími fotografiemi a dokumenty, byly životopisné. V dnešním a několika dalších dílech Jiří odpovídá na některé z plejády mých otázek. Jeho výpovědi, které mi na svých diktafonových nahrávkách posílal emaily, doplňují kolážové stránky ze zmíněné fotoknihy, byť jako ilustrace jeho textů míněny nebyly.

**********  

Dirigentská technika

Každý dirigent si vytváří svůj repertoár gestických vyjádření, svůj určitý gestický instrumentář, aby byl schopen sdělit ansámblu v každém okamžiku svoji intenci a svoji vůli.

Myslím si, že tato základní dirigentská technika je proto velmi důležitá. Já osobně jsem dostal velmi důkladné školení už na konzervatoři od profesora Lišky, tehdejšího šéfa plzeňské opery a dirigenta Národního divadla, který měl bezvadně propracovanou techniku pravé ruky, techniku taktovací, a měl sadu cvičení, jimiž mne donutil dokázat být v tom gestu zcela srozumitelný.

Bohumír Liška a další dirigenti, u nichž Jiří Bělohlávek studoval

Mnohokrát jsem si ověřil, že schopnost být v kritickém momentu naprosto jasný, jednoznačný, bez jakékoliv okrasy, je velmi důležitá a mnoha kolegům dost chybí. Je to věc určité hygieny, stejně jako se třeba houslista musí naučit dokonale ovládat svůj nástroj, smyčec, intonaci, prostě základy techniky musí být postaveny, má-li se potom vytvářet umělecká kreace. Bez technických základů na nástroj nikdy hrát nejde. Bohužel musím přiznat, a vždycky mě to hrozně zlobilo, že dirigentský obor má takovou skulinu a v určitých případech lze ansámbl řídit, aniž člověk tuto průpravu má.

Máme mnoho případů slavných sólistů, kteří začnou dirigovat, aniž o tom mají skutečnou představu. Tam, kde nedojde k proškolení v základní technické vybavenosti, je to vždy na úkor věci – a je to patrné. Ono to může fungovat na základě znamenité muzikálnosti, na základě jejich slávy, jejich jména, jejich výtečných hudebních kvalit, ale po technické stránce tam zpravidla dojde ke zbytečným mankům a zbytečným lapsům. Je zajímavé, že orchestry reagují na takového umělce, na dirigujícího sólistu, jiným způsobem než na profesionálního dirigenta, a pokud je jim opravdu sympatický, přistupují k tomu s mnohem větším pocitem spolupráce, s mnohem větší snahou, a díky tomu řada těch kreací je skutečně s to proběhnout na mimořádné úrovni a je to krásné. Ale z hlediska dirigentského tam zůstává to základní manko, chybí tam ta okamžitá komunikativní schopnost. Jakmile se pak něco přihodí, jakmile je potřeba nějakým způsobem reagovat na nenadálou situaci, na nějakou proměnu toho hudebního toku, tak chybí schopnost okamžitého vyjádření a okamžité reakce. To je moje hlavní námitka vůči dirigujícím sólistům a myslím, že oprávněná.

Na druhou stranu musím poznamenat, že dnes existuje celá řada mladých, velmi zajímavých dirigentů, kteří mají techniku v malíčku, ale nepoužívají ji dostatečně zřetelně. Myslím, že je obecná tendence technickou stránku dirigování trochu podceňovat. Já jsem dokonce zažil na pražské akademii výrok jednoho hostujícího pedagoga, že technika není tak důležitá, že podstatné je vědět, co od orchestru chceme, co vyžadujeme, a to jim můžeme říci a zazpívat… Jenže když pak dojde na lámání chleba a chybí ta technická zdatnost, především v opeře, ale i v orchestru, v symfonickém repertoáru, tak se to vždy vymstí.

Dnešní postavení dirigenta

Myslím, že dnešní generace mladých dirigentů je vystavena neobyčejnému tlaku koncertního provozu. Ten tlak vzniká množstvím úkolů, které každý nynější dirigent musí plnit, aby vyhověl svému orchestru, aby vyhověl svému agentovi, aby naplnil svůj kalendář natolik, aby byl schopen zasáhnout do té oběžné dráhy, kde se pohybují stále podobná jména a podobné typy, aby dokázal zaujmout pořadatele a provozovatele velkých institucí a dostal pozvání k slavným orchestrům. To je určitý běh života těch dnešních mladých dirigentů, kterým se podaří dostat se do tohoto relativně úzkého okruhu. Možné to je, a je to za cenu velikého vypětí a velikého stresu, protože ti lidé jsou hozeni od prvních počátku do neuvěřitelně vysokého tempa příprav nejrůznějšího repertoáru. Musí se velmi rychle otáčet, aby všechny nároky splnili.

Už neexistuje takové to klidné zrání, které bývalo ještě ve 20. století, speciálně v německých divadlech, kde se mladý dirigent stal korepetitorem a posléze Studien-Leiterem, poznával po boku velkých mistrů celý repertoár, a teprve když ho dokonale uměl, dostával příležitost řídit vlastní představení. Dnes ten skok do velkého repertoáru zpravidla umožní buď záskok, nebo velká intervence agenta, a pak je dvojí možnost: buď se ten člověk osvědčí a zaujme, a pak se mu otvírá velká šance, že bude dostávat ty nejlepší příležitosti a v nejlepších domech. Nebo se mu to nepodaří a zase zapadne do těch nižších okruhů.

Myslím, že je škoda, že hudební scéna je tak vybičovaná pro ten nejžárnější a nejzářivější okruh. Když sleduji některé výkony těch nejslavnějších matadorů a nejslavnějších orchestrů, musím konstatovat, že ten závod s časem a rychlost přípravy zanechává stopy na způsobu, jakým se hudba prezentuje. Já sám jsem toho do jisté míry součástí, velmi podtrhuji do jisté míry, protože ve svém trvalém hudebním sídle v Praze v České filharmonii nemusím obstarat zdaleka tolik, jako například Sir Simon Rattle v Berlíně. Já když sleduji, co všechno je ten člověk schopen obsáhnout a v jaké neuvěřitelné intenzitě žije, tak mi vstávají hrůzou chlupy na hlavě. Když si ale vzpomenu, jak piplal svůj City of Birmingham Symphony Orchestra, tak jsem míval z jeho hudebního projevu mnohem silnější zážitky než dnes.

Jiří Bělohlávek a Simon Rattle 13. dubna 2017 v Londýně

Foto: rodinný archiv J. Bělohlávka a archiv A. Goldscheidera