„Zahraniční cesty umělců za socialismu se vázaly na celou řadu faktorů, ne vždy ryze uměleckých, a působení v zahraničí bývalo mnohem komplikovanější.“

„Trochu mě děsí, kolik času musel Jiří strávit na cestách a kolik z něj asi považoval za promarněný.“

„Zatímco socialismem zavrhovaná Amerika zabírá celou stránku, preferované Rusko až šokujícně jednu jedinou řádku..“

V roce pátého výročí úmrtí dirigenta Jiřího Bělohlávka pokračuje portál KlasikaPlus.cz v loni započatém seriálu, který využívá texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Do sesbíraného materiálu dává nyní postupně nahlížet. V dnešním dílu poprvé zveřejňuje statistiky týkající se zahraničních cest.

Dnešní díl nabízí přehled všech světových lokalit, kde Jiří Bělohlávek za svůj život dirigoval, a to v šesti stranách z mé fotoknihy A Life in Pictures – Život v obrazech.

18. listopadu 1981 přeletěl slavnostně Jiří Bělohlávek na cestě do Tokya severní pól a potvrdil mu to dokonce President KLM S. Orlandini. Já ze své databáze nicméně vím, že byl v Japonsku poprvé už v roce 1974 a poté prakticky každoročně a tento dokument není tak revoluční, jako by se zdálo. Stojí za to také připomenout, že letecká společnost KLM byla sponzorem řady akcí, například turné Státní filharmonie Brno v USA už o sedm let dříve.

Při té příležitosti se mi vybavují dva osobní momenty, jeden patřičný a druhý méně. Patřičný je ve skutečnosti tristnější: Google mě každý měsíc informuje, kde všude jsem od momentu, kdy ho používám, byl. Jde na mne téměř hrůza, neboť to zahrnuje naprosto každé místo včetně sjezdovek v Alpách a každé pláže, kde jsem se kdy zastavil vykoupat. Já si tak uvědomuji, že zatímco jsem strávil léta sbíráním a analýzou všemožných údajů o celoživotním působení Jiřího, příští generace některé získá automaticky a ještě k tomu s detaily, o jejichž existenci se mi ani nesnilo. Ne, že by na druhé straně informace z nich plynoucí nutně přispěly k vývoji a kvalitě hudby. Většina dnešních světových dirigentů cestuje bez omezení, snáze, rychleji a jejich itinerář není v tomto směru tolik obdivuhodný. V porovnání lokality, kde Jiří Bělohlávek kdy dirigoval, mají své jedinečné historické a politické zázemí, neboť zahraniční cesty umělců za socialismu se vázaly na celou řadu faktorů, ne vždy ryze uměleckých, a působení v zahraničí bývalo mnohem komplikovanější.

Druhá asociace je s omluvou ryze osobní a komická. Když jsem chtěl v emigraci letět z Londýna do Japonska v podobnou dobu, v roce 1983, nabídl mi cestovní agent let s mezipřistáním ve Vídni.

„Letět do Vídně je pro mne nebezpečné, omlouvám se, je to příliš blízko Československu,“ zavrhl jsem. Agent, aniž by se ptal proč, navrhl jako další možnost Moskvu s tím, že bych tam strávil noc. „Kdybych letěl přes Moskvu, tak bych do Tokya už zaručeně nedoletěl a namísto jedné noci strávil někde ve vězení dva roky,“ opáčil jsem smutně a dovysvětlil: „V Československu jsem byl odsouzen k dvěma letům vězení.“

„V jakých dalších zemích je na vás ještě vydán zatykač, abych nehledal zbytečně?“ zeptal se zaraženě agent a odsedl si ode mne.

„Jen v Československu, ale nepoletím přes žádnou zemi, kde bych při nouzovém přistání mohl skončit ve východoevropském státě. A buďte klidný: jsem jen politický uprchlík.“ „V tom případě vyberu let přes Severní pól a bude to!“ rozzářil se agent a opět si přisedl. Nakonec jsem neletěl nikam a nemohu se tak pochlubit půvabným certifikátem, jaký si schoval Jiří.

Ale stěží se kdo může pochlubit především kvantem vystoupení po celém světě, jako je ve své době absolvoval Jiří Bělohlávek. A kdyby jen to. Tím hlavním momentem byly samozřejmě umělecké úspěchy, které tato statistická geografická část nutně pomíjí. Mě však, přiznám se, současně trochu děsí, kolik času musel Jiří strávit na cestách a kolik z něj asi považoval za promarněný. Ona romantická představa, jak člověk kombinuje práci s poznáváním světa, často naráží na itinerář, který je vypočtený doslova na minuty s tím, že například na turné po Japonsku dostávají dnešní umělci detailní plán včetně rozmístění toalet na nádražích a letištích, když jsou jen krátkodobé přestupy a nemuseli by vše stihnout.

Pozorný čtenář se může pokochat nejen stovkami často až kouzelně znějících „štací“, ale třeba ještě docení, že zatímco socialismem zavrhovaná Amerika zabírá celou stránku, preferované Rusko až šokujícně jednu jedinou řádku. Mně osobně je závěrem líto, že jsem se s Jiřím nespřátelil dříve a nepřemluvil ho, aby mi posílal deníky ze svých cest, jako to udělal ve svém „sanfranciském“ z roku 2016, kdy popsal naprosto vše od prvních momentů letu až po premiéru Jenůfy, kterou v San Francisku nastudoval a řídil. I tak je následujících šest stran fascinující čtení s romantickým nádechem, a to především pro ty, kdo za socialismu o cestování povětšinou jen snili.

Suma sumárum: bravo, Jiří!

Foto: archiv A. Goldscheidera