„Nečeský“ orchestr může přinést impuls, zajímavou kvalitu, která mne může oslovit – a mohu ji převzít.“

„Anglický orchestr si zachovává svou jasnou představu o interpretaci partitury, která musí být v první řadě kompletní po technické stránce, a pak se eventuálně může přidávat nějaká další, řekněme národnostní přísada.“

„Pozornosti k detailu, zaměřené v řadě interpretací jen na relativně krátké úseky, mě naučil Ivan Moravec.“

V roce pátého výročí úmrtí dirigenta Jiřího Bělohlávka pokračuje portál KlasikaPlus.cz v loni započatém seriálu, který využívá texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Do sesbíraného materiálu dává nyní postupně nahlížet. V dnešním dílu zveřejňuje další část odpovědi Jiřího Bělohlávka na cílené otázky. Tentokrát je tématem národní hudba, především ta česká.

Čtyřicátý šestý díl seriálu komentovaných vzpomínek dirigenta Jiřího Bělohlávka je jednou z odpovědí na řadu mých otázek, které mi Jiří posílal v diktafonových nahrávkách emaily. Úvodní fotografie 12 CD, za něž obdržel Zlatou desku Supraphonu, dokumentuje jeho celoživotní úsilí o systematické prosazování děl Bohuslava Martinů a úspěchy, které slavil se svými nahrávkami s předními československými orchestry a umělci. Mohlo být překvapením, když za svůj komplet Martinů symfonií získal další maximální ocenění v roce 2012 nikoliv s některým z českých těles, ale se Symfonickým orchestrem BBC?

Ze své zkušenosti mohu říci, že dělat českou hudbu s vynikajícími českými orchestry má vždy relativně rychlý start k dostání se k podstatě onoho hudebního idiomu: v hráčích je národní hudba svým způsobem zaklíčená, zakořeněná, rezonují v nich všechny ty národní prvky, kterými je určité skladby oslovují, a vytváří se tak určité pouto, určitá snadnost toho vyjádření.

Na druhé straně v mé zkušenosti s předními zahraničními orchestry nevadí, když to jejich mluva úplně není, a naopak to někdy může přinášet zajímavé podněty. Moje interpretace je už ustálená, jasně stanovena, a byť při dalších a dalších provedeních dochází k drobným posunům, tak základní pohled na skladbu, daný mým celoživotním studiem a zkušenostmi, se nijak zásadně nemění. „Nečeský“ orchestr ale čte zápis trochu jinýma očima, možná i objektivněji, protože není tolik zatížen tradicí, není tolik v tom idiomu doma, a může přinést impuls, zajímavou kvalitu, která mne může oslovit – a mohu ji převzít.

Za své dlouholeté činnosti v BBC v Londýně, kde jsme se českým skladbám věnovali pravidelně, jsem do orchestru určitou českost přelil. Ať to byl Janáček, Martinů, Dvořák, Smetana, Suk, postupně to ode mne přijali, ale přesto v našich kreacích zůstává určitá kvalita, jakýsi dráždivý moment, „navíc“. Spatřuji to jako důsledek technické brilance, technicistního pohledu na partituru, naprosto přesně realizovanou, možná přesněji než v českých orchestrech, které jsou onou českostí zatíženy, až pohlceny, a je pro ně vůdčím aspektem. Anglický orchestr si zachovává svou jasnou představu o interpretaci partitury,

která musí být v první řadě kompletní po technické stránce, a pak se eventuálně může přidávat nějaká další, řekněme národnostní přísada. Nevylučuji, že takové provedení partitury jde víc na kořen čistoty čtení zápisu a jako takové může být i korektnější.

Fotografie BBC SO na rozloučenou z roku 2000, kdy skončilo Jiřího období hostujícího dirigenta. Přání mnohých, aby se navrátil, se splnilo v roce 2006, kdy se stal šéfdirigentem – a v příkladné spolupráci propagoval českou hudbu.

Otázka, zda pro interpretaci hudby s vyhraněně národním charakterem je víc referenční „místní“ orchestr a dirigent, zda bych dal kupříkladu přednost poslechu Šostakoviče dirigovaného Mravinským spíše než Karajanem, se pojí na ten intimnější, prorostlý vztah interpretů k jejich národní hudbě, který považuji za nesporný. Já bych se ale v každém případě snažil poslouchat nejen obojí, ale co možná nejširší vějíř možností, protože člověk se může poučit z úplně každé kreace, a někdy si odnést významné poučení právě z méně vydařených kreací, což už nesouvisí s národnostním aspektem.

Nejdůležitější je pěstovat komparativní poslech, protože, jak je známo i lékařsky prozkoumáno, ucho se strašně rychle přizpůsobuje, a jestliže posloucháme jenom jednu nahrávku, jednu kreaci, jeden instrument, jednoho sólistu, jednoho umělce, tak chtě nechtě se s tím do jisté míry identifikujeme, naše ucho si zvyká, a přestože můžeme mít zpočátku třeba velmi odmítavý názor, tak přece jenom se ucho posléze přizpůsobí a začneme to vnímat pozitivněji.

Pro mne je nejobjektivnější metodou komparativní poslech, porovnávat ne velké úseky, ale pouze části, významné části skladeb v několika provedeních. Pozornosti k detailu, zaměřené v řadě interpretací jen na relativně krátké úseky, mě naučil Ivan Moravec a nesmírně mi posloužila. Nedá se jí samozřejmě posoudit třeba kvalita architektonické výstavby celé kompozice, ale v komparaci klíčových momentů je s to přinést mnohé.

Foto: archiv A. Goldscheidera