„Přestože nikdo nemohl tušit, že se od rybníku Vajgar jednou natrvalo přesune k ústí řeky Hudson, o jeho směřování k hudbě bylo jasno poměrně brzy.“

„V MET byl na roztrhání. Korepetoval, zkoušel s orchestrem, vedl smíšený pěvecký sbor a tu a tam dirigoval.“

„Přirozeně, že nebyl jediný, kdo od nás touto zámořskou ‚Mekkou opery‘ prošel; nikdo se ale nemůže pochlubit tím, že tam setrval neskutečné tři dekády.“

Druhá část seriálu Až na konec světa se věnuje Kurtu Adlerovi, který se jako sbormistr, dirigent i hudební publicista prosadil za hranicemi rodného státu: v Berlíně, Kyjevě, Stalingradu a nakonec na neskutečných třicet let v Metropolitní opeře v New Yorku. Jeho rodným krajem přitom byly jižní Čechy a do Spojených států zavčas unikl jen díky dobrému odhadu situace, což mu jako synovi židovských rodičů patrně zachránilo život.

Pestrý životní i profesní příběh jindřichohradeckého rodáka, který se dlouhodobě uplatnil v jednom z klíčových operních domů světa, newyorské Metropolitní opeře, je nezbytné začít neobvykle. Poznámkou na téma, kým tento pilný a plodný muž jménem Kurt Adler nebyl. Neboli neplést si ho s jeho generačním druhem, jen o dva roky starším Kurtem Herbertem Adlerem, který nejenom že se jmenoval velmi podobně, ale – aby bylo ještě těžší je odlišit – uplatnil se rovněž jako sbormistr v zámoří. Dotyčný Kurt Herbert, narozený 2. dubna 1905 ve Vídni, se ovšem usídlil na opačném, západním pobřeží Spojených států, kde se v San Francisku dokonce vypracoval na ředitele opery. A je-li už o něm řeč, za zmínku ještě stojí, že jeho syn, Ronald H. Adler, byl v letech 2001 až 2008 uměleckým ředitelem Bavorské státní opery a pak na další tři roky vykonával tutéž funkci ve stejné instituci v Berlíně. Tím se hrdina našeho vyprávění Kurt Adler sice pyšnit nemohl, stal se však v Americe hrdým otcem půvabné dcery Evelyn. Zdaleka nejen proto se od této chvíle věnujme výlučně jemu.

Jediný syn majitele továrny na textil Siegfrieda, ročník 1876, a jeho ženy Olgy, mladší skoro o sedm let, se narodil 1. března 1907. A přestože nikdo nemohl tušit, že se od rybníku Vajgar jednou natrvalo přesune až k ústí řeky Hudson, o jeho směřování k hudbě bylo jasno poměrně brzy. Od šesti let se Kurt školil u kantora jindřichohradecké synagogy Jacoba Fuernberga, ale opravdu kvalitního vzdělání se mu dostalo až ve Vídni, kam se s rodiči záhy přesunul a kde také jako čtrnáctiletý poprvé veřejně koncertoval. Mezi jeho devíti pedagogy, které jako adept klavíru a hudební teorie neposedně vystřídal, zaujme jméno Ericha Kleibera, s nímž se soukromě věnoval základům dirigování. Psal se rok 1925, když Adler absolvoval klasické gymnázium. A jen o dva roky později, coby dvacetiletý, se už mohl pochlubit doktorátem z muzikologie, získaným na Filozofické fakultě Vídeňské univerzity.

Podle jeho vlastních vzpomínek se mu ale určujícím zážitkem stal roku 1928 výlet do milánské Scaly, kde se zatajeným dechem sledoval výkon Artura Toscaniniho v čele operního orchestru. Od té doby se toužil stát dirigentem či „alespoň“ sbormistrem. Na banální, ale často kladenou otázku, zda chtěl být někdy v životě něčím jiným, odpovídal lakonicky: „Vždyť já jsem k ničemu jinému neměl vlohy…“ První profesionální uplatnění našel jako asistent dirigenta v Berlínské státní opeře, kde mu bylo v roce 1929 umožněno oddirigovat své první operní představení. Byl jím Griegův Peer Gynt. Odtud vedla Adlerova cesta na tři roky do Německé opery v Praze a po dalším intermezzu v Berlíně se přesunul na východ.

Arturo Toscanini

Mezi lety 1933 až 1935 byl šéfdirigentem Národní ukrajinské opery v Kyjevě, aby hned nato založil Symfonický orchestr ve Stalingradu, na což byl celoživotně velmi pyšný. Vydržel tam do roku 1937. Tehdy pochopil, že se nevyhnutelně blíží druhá světová válka, a na rozdíl od mnoha naivních souvěrců nezaváhal. Prozíravě se 9. října 1938, pouhých deset dnů po Mnichovské dohodě, vydal za vidinou newyorské Sochy svobody. Že si tím jako syn židovských rodičů zachránil život, dokládá jejich neblahý osud. Oba zahynuli – pravděpodobně 15. května 1942 – ve vyhlazovacím táboře poblíž polské vesnice Belzec. Proto neudiví, co Kurt Adler mnohem později prohlásil: „Většina mých úspěchů je sice spjata s Met, ale největší výhrou mého života bylo, že jsem včas upláchl před Hitlerem…“ Paradoxně se přeplavil na německé zaoceánské lodi SS Statendam, poté v květnu 1940 potopené při bitvě o Rotterdam.

Tou dobou už byl Adler – coby koncertní klavírista či dirigent křižující Ameriku, Kanadu i Mexiko na štacích nejrůznější úrovně – v hledáčku Leopolda Stokowského. Když mu slavný kolega roku 1943 nabídl, aby se v Metropolitní opeře stal jeho asistentem, Kurt nejenže s povděkem přijal, ale nádavkem brzy získal pozici sbormistra. Zjevně k tomu přispěla jeho erudice, kterou později přetavil v objemné publikace o typologii pěveckých hlasů či o správné výslovnosti operního zpěvu v originálních verzích. Mluvil totiž jedenácti jazyky. Kromě tří, jež lze v jeho kosmopolitním případě považovat za mateřštinu, tedy němčiny, češtiny a hebrejštiny, ovládl ještě osm dalších včetně ruštiny, italštiny, španělštiny či francouzštiny. V MET byl proto na roztrhání. Korepetoval, zkoušel s orchestrem, vedl smíšený pěvecký sbor a tu a tam dirigoval. Legendární impresário Rudolf Bing, stojící v čele newyorského operního domu v letech 1950 až 1972, mu tuto poctu svěřil brzy po svém nástupu: 12. ledna 1951. Na programu byla Mozartova Kouzelná flétna. A než se Kurt Adler se svojí domovskou scénou rozloučil, nastudoval a provedl zde dalších devatenáct děl od různých autorů.

Rudolf Bing

Jeho doménou bylo nicméně sbormistrování a konzultace s pěveckými sólistkami i sólisty. Jako bystrý pozorovatel k tomu poznamenal, že „u kořene mnoha zmarněných kariér je vlastnost, kterou operní hvězdy sice do jisté míry mít musí, ale nesmí jí podlehnout. Mluvím o ješitnosti, která hrozí sebeuspokojením a rezignací na umělecký růst.“ Adler obecně o hudbě, kultuře a okolním světě přemítal. Už před desítkami let například postřehl, jak „v našem světě rychle se měnících hodnot, které přináší vědecký a technický pokrok, podléhají změnám také hodnoty duchovní, morální i kulturní – pohříchu ne vždy k lepšímu.“ Soudil možná až příliš přísně, že spěch, jakým se moderní doba valí vpřed, umění nevyhovuje: „Srovnejte neústupnou duchovní osamělost Beethovenových posledních kvartet, dodnes ne zcela pochopených, s módním komercialismem Picassovy podbízivé krásy…“

Ve snaze o uměleckou kvalitu v hudbě, v opeře, se Kurt Adler ponořil od padesátých do sedmdesátých let minulého století do odborné publicistiky, jejíž rozměr bere dech. Jeho zásadním dílem se stala objemná pětidílná operní antologie Výběr slavných árií z dávných i soudobých oper, vypracovaná v letech 1953 až 1956. Souběžně vytvořil Adler v roce 1955 publikaci mapující Slavné operní sbory, o třináct let později pak další dvě knihy – Operní dueta a Operní scény. Dodnes vyhledávaná jsou rovněž jeho učebnicově pojatá díla. Fonetika a dikce operního zpěvu v italštině, francouzštině, španělštině a němčině. Anebo důvtipná příručka pro korepetitory a dirigenty nazvaná Umění doprovázet a vést.

Pozoruhodnou výjimkou z pedagogicky zaměřených knih je ovšem Adlerova prvotina. Pod názvem Válečné písně od 16. do 20. století vyšla roku 1943 a byla míněna šířeji. Coby sborník komentovaných partitur zaměřených na význam, jaký od nepaměti mají pro utlačované národy burcující popěvky, zpěvy či hymny. Mezi ně zařadil Adler i husitský chorál Ktož sú boží bojovníci anebo lehce upravenou píseň Kde domov můj v překladu tehdy začínajícího amerického spisovatele Jaye Williamse. S ohledem na načasování uprostřed války, do níž se Amerika po Pearl Harboru konečně naplno zapojila, se mu do sborníku vešlo též několik aktuálních písní Voskovce a Wericha, kterých si vlastenecky cenil coby důkazů „Czech guerilla“, českého antihitlerovského odboje.

Jakkoli byl Kurt Adler pilný doma nad psacím strojem či partiturami, těžiště jeho práce spočívalo v činnosti na pódiu a ve zkušebnách Metropolitní opery. Přirozeně, že nebyl jediný, kdo od nás touto zámořskou „operní Mekkou“ prošel. Jen šestadvacet let po jejím otevření zde 30. listopadu 1906 vystoupil tenorista Karel Burian, uváděný jako Carl Burrian, ve Wagnerově Tannhäuserovi. O dva roky později, 16. listopadu 1908, excelovala na prknech MET v titulní roli Verdiho Aidy Ema Destinnová, navíc po boku Enrica Carusa. Úžasné bilance 193 vystoupení zde v letech 1940 až 1956 dosáhla legendární pěvkyně a vlastenka Jarmila Novotná. Nelze nejmenovat Ludmilu Dvořákovou, Naděždu Kniplovou, Gabrielu Beňačkovou; Evu Randovou, Evu Urbanovou, Magdalenu Koženou; Stefana Margitu, Adama Plachetku. MET tleskala též dirigentům Rafaelu Kubelíkovi, Václavu Neumannovi, Jiřímu Koutovi, Jiřímu Bělohlávkovi…

Nikdo z nich se ale nemůže pochlubit tím, že tak jako Kurt Adler setrval v Metropolitní opeře neskutečné tři dekády. Od roku 1943 do roku 1973. Jistěže nedosáhl slávy výše jmenovaných, ale byl dlouhodobě „naším člověkem v MET“, který na svoji vlast nikdy nezapomněl. Je proto moc dobře, že o něm roku 2007 vyšla životopisná knížka jihočeského patriota Václava Urbana. Kdo by si chtěl prostudovat Adlerovu pětidílnou antologii, může si udělat výlet do Městské knihovny v Karviné, která si její upravené vydání z roku 2002 záslužně objednala. Anebo se potěšit Adlerovými výroky, poskytnutými médii nedlouho před smrtí 21. září 1977. Co mu v práci po celý život pomáhalo? „Poctivost v kumštu, smysl pro humor, úcta k lidským bytostem v hudbě i mimo ni.“ A jak znělo slovo, kterým se celoživotně řídil? „Pokora“.

Foto: Wikipedia (volná díla a CC BY-SA 3.0), archiv festivalu Glyndebourne, Youtube