úterý, 26 duben 2022 11:31

Alexander Goldscheider: Jiří Bělohlávek (48)
Statistiky III. – Jedna výzva a 32936 důsledků

Autor:

„Pokusím se dokumentovat, kam zavede výzva zdokumentovat životní aktivitu předního světového dirigenta.“

„Naprosto každý dokument jsem odatoval a docela se divím, že jsem to přežil.“

„Jiřího jsem také sám často fotil a doceňoval jeho naprostou důvěru a trpělivost nechat se fotit prakticky kdykoliv.“

 

JB-48-1

 

V roce pátého výročí úmrtí dirigenta Jiřího Bělohlávka pokračuje portál KlasikaPlus.cz v loni započatém seriálu, který využívá texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Patnáct let je shromažďoval publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně. Do materiálů dává postupně nahlížet, přičemž v dnešním dílu ukazuje, co vše má v počítači, a povzbuzuje další muzikology, aby se podobným způsobem pouštěli do zpracování života jiných umělců. Doporučuji rezervovat a vyčlenit si na to jednu životní dekádu, dodává – a vzhledem k počtu téměř třiatřiceti tisíc shromážděných dokumentů se dá se tušit, že tak činí s hodně potutelným úsměvem…

17. srpna 2016 v půl deváté večer jsme s Jiřím Bělohlávkem plní úsměvů. Sedíme před hotelem Colonnade, kde Jiří tradičně bydlí, byť tradice kolem nás se průběžně mění, jak dokazuje například vodní dýmka na vedlejším stole, od níž se jemně odtahuji. Jiří bude dva dny na to dirigovat na BBC Proms Věc Makropulos, zkoušky probíhají výborně a nikdo netuší, že to bude jeho poslední pětačtyřicátý koncert na tomto úžasném festivalu.

Já mám tou dobou kompletně zpracovanou jeho celoživotní činnost do té doby a nemám ponětí, že mi do mé monstrózní databáze přibude jen necelých 300 položek a pak už jen reedice nahrávek, když se vše uzavře Jiřího předčasným úmrtím o necelý rok později, 31. 5. 2017.

****

Jeden z nových výrazů, které jsem v emigraci pochytil, bylo slovo challenge. V češtině jsem se s ním do té doby nesetkal, přesněji ne ve významu, v němž je teď už desetiletí používán i v Česku: výzva. Za mých časů, tj. díky rodičům za socialismu, byly jedinými výzvami výzvy Puškinovy, Dumasovy a dalších k souboji, či úřadů k dostavení se tam či onam, zatímco socialismus vyzýval globálně všechny k poslušnosti a ne k jejich žádným vlastním výzvám. Výzva ve smyslu něčeho, co láká, vybízí ke zdolání, získání, uskutečnění svou obtížností, namáhavostí, složitostí…, je – myslím – novum spojené s pádem socialismu, ačkoliv život za socialismu byla svým způsobem také jedna velká výzva.

Dnes se pokusím dokumentovat, kam zavede výzva zdokumentovat životní aktivitu předního světového dirigenta. V předchozích dílech tohoto megaseriálu jsem popsal, jak mě jedna jízda autem a pozvání na večeři přivedly k výzvě vyhotovit webové stránky, a když jsem to dokázal, jak mě jedna návštěva rodinného Jiřího archivu vybídla k ještě mnohem komplexnějšímu vypracování databáze a zmapování každého vystoupení, každé nahrávky a Jiřího života k tomu. Netuším, jak by k tomu přistupovali jiní, ale podělím se o svou zkušenost, kterou snad nejsnáze dokumentuji obsahem 217GB svého pevného disku (kopie mám na dalších čtyřech). Takto například vypadá celková složka Jiřího složená z materiálů sbíraných přes patnáct let – v závorkách je vždy kvantum dokumentů:

 

JB-48-2

 

Celkových 32.936 souborů jsem rozložil do 25 adresářů, v nichž mám například 3838 fotografií, 8668 koncertních programů, 3533 recenzí a anoncí, přes 4000 skupinových skenů a početně nenápadných 203 zásilek, které ve skutečnosti obsahují každá další tisíce a tisíce dokumentů posílaných z Prahy mým věrným kamarádem a spolupracovníkem Tomem Rückerem. Podobně ZIP files obsahují další tisíce a tisíce souborů.

Toto je část adresáře LISTS, tj. 349 seznamů, výchozích pramenů Jiřího činnosti zpracovaných jeho tatínkem a sestrou:

 

JB-48-3

 

Naprosto každý dokument jsem odatoval a docela se divím, že jsem to přežil. Po celá léta jsem se snažil vždy zautomatizovat vše, co mělo šanci, což samo o sobě byla jedna výzva za druhou. Takto mimochodem vypadal jeden ze seznamů:

 

JB-48-4

 

Každý údaj, celkem statisíce, jsem zanesl do databáze, kterou jsem pro tyto účely zkonstruoval, nebo spíše konstruoval a konstruoval, jak mi narůstala pod rukama. Veškeré údaje jsem ověřoval, jak mohl, z programů, plakátů, anoncí, kritik a internetu. Údaje bylo rychlejší opisovat, než se snažit používat software, který by převedl skeny na text, tj. rozpoznal z obrázkových skenů automaticky text tak, aby byl kopírovatelný a použitelný. Zkusil jsem všechny existující programy, včetně vlastního čtení dokumentů a převádění pro změnu svého hlasu na kopírovatelný text. S tisíci a tisíci jmény ve všech jazycích to bylo více oprav, než ušetřeného času.

Jak jsem systematicky převáděl seznamy do databáze, potřeboval jsem mít zpracovanou všechnu relevantní dokumentaci. Takto například vypadají koncertní programy:

 

JB-48-5

 

Všechny jsem opět odatoval, byl vděčný svým rodičům, že mě vedli ke studiu cizích jazyků, a tak jsem měl problémy jen s dokumenty v japonštině či čínštině, které ale měly naštěstí ponejvíce anglické překlady. Z programů jsem získával kromě údajů i fotografie, které potřebovaly bezvýhradně retušovat. Moje babička v 50. letech profesionálně kolorovala fotografie, což mě fascinovalo do té míry, že jsem fotil od raného dětství a měl ve svých pětadvaceti v bytě vlastní perfektně vybavenou temnou komoru, včetně retušovacích pomůcek. Retušovat na počítačích je jako jezdit mercedesem namísto koloběžky, což nicméně neznamenalo, že mezi řádově dvaceti tisíci materiály nebyly fotografie či plakáty, které jsem retušoval či kompletně restauroval třeba i celý den.

 

JB-48-6

 

JB-48-7

 

Tu a tam jsem potřeboval kromobyčejnou výzvu pro pobavení, jako například tuto fotomontáž:

 

JB-48-8

 

JB-48-9

 

JB-48-10

 

Ve fotoknize jsem však seriózně použil mezi jinými tuto mnou vyřezanou fotografii; Jiří ji velmi docenil spolu s celou fotoknihou, kterou jsem mu daroval k narozeninám:

 

JB-48-11

 

JB-48-12

 

Jiřího jsem také sám často fotil a doceňoval jeho naprostou důvěru a trpělivost nechat se fotit prakticky kdykoliv. Tady je ve stejný den, jako na úvodní fotografii, v půl šesté večer během poslední přestávky celodenní namáhavé zkoušky ve velmi sparťansky zařízené místnosti pro dirigenty v BBC studiu Maida Vale:

 

JB-48-13

 

Vraťme se však ještě k mému pevnému disku a několika dalším ukázkám adresářů, jako třeba recenzí. Jejich nalepení na papírech vedlo k hodinám retušování, neboť lepidlo je bohužel zkrabatilo a poškodilo:

 

JB-48-14

 

Byly mezi nimi historické skvosty, jako tato recenze z 2. února 1961, k níž jsem dodal hlavičku:

 

JB-48-15

 

Plakáty mi oskenovala profesionální grafická provozovna poté, co jsem nejprve zdrženlivého a odmítavého mladého člověka přesvědčoval a přesvědčoval a přesvědčoval, ať se do toho pustí s tím, že riziko poškození či zničení beru na sebe. Nakonec vůbec nešel spát a skenoval plakáty až neuvěřitelně obětavě celou noc, kdy byla jediná šance nezablokovat provoz celého studia. Pokud jde o plakáty, nepoškodil nic. Oči měl však druhý den ty nejkrhavější…

 

JB-48-16

 

Adresář zásilek obsahuje zmíněných 203 skupin celkem, pokud si vzpomínám, více než osmi tisíc skenů, které mi z Prahy do Londýna posílal Tom, když jsem v Praze nebyl a nemohl je skenovat sám. Naštěstí byl nočním vrátným v podniku, kam nikdy nikdo nevcházel, a mohl tak při té příležitosti skenovat. Skvěle vymyšlené.

 

JB-48-17

 

A jako poslední příklad uvedu Jiřího partitury, které pojednám v jednom z příštích už závěrečných dílů tohoto seriálu.

 

JB-48-18

 

Závěrem doufám, že jsem tímto dílem inspiroval desítky dalších muzikologů a především šílenců, kteří se pustí do podobného zpracování jiných umělců. Doporučuji rezervovat a vyčlenit si na to jednu životní dekádu.

 

Foto: archiv A. Goldscheidera 

Alexander Goldscheider

Alexander Goldscheider, publicista, skladatel a producent.

Vystudoval hudební vědu na FFUK s doktorátem za analýzu písňové tvorby skupiny Beatles. Od 17 let psal a dělal pořady o hudbě v tisku, Čs. rozhlase, divadlech a klubech. Po studiích byl producentem desek v Supraphonu, začal skládat a nahrávat své písně a instrumentální skladby, od konce 70. let výhradně na syntezátory. Od roku 1981 žije v Londýně, kde mu vyšla řada sólových desek a CD. V emigraci založil společnost Romantic Robot, která úspěšně vyráběla vlastní software, hardware a také hudební CD, včetně průkopnického dvoj-CD hudby napsané v Terezíně. V roce 2020 vyšla první část jeho knižních memoárů Cílené náhody. Rád také fotografuje.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.