„Jiřího oddanost hudbě byla bezmezná.“ 

„Koncerty ho dokázaly neuvěřitelně nabít a po jejich konci jako by magicky omládl, nabral sil, energie – vskutku úžasná proměna.“ 

„Vše interpretoval s maximální věrností skladatelským záměrům ve snaze, aby jejich díla co nejkrásněji, co nejvěrohodněji, co nejpravdivěji zazněla.“

Dnes je smutné páté výročí úmrtí Jiřího Bělohlávka. Přesně v tento den jsme před rokem ve spolupráci s portálem KlasikaPlus.cz začali seriál o vpravdě českém dirigentovi, jehož život a působení jsem zpracoval v anglické fotoknize A LIFE IN PICTURES a zabývám se jím dodnes. Nikdo z nás neplánoval, ani netušil, že se seriál dočká padesáti tří dílů a přesáhne celý rok. Dnes se definitivně rozloučím závěrečnou vzpomínkou na vzpomínky.

Když nás Jiří Bělohlávek poprvé navštívil, byl unešený mými různými sbírkami, keramikou firmy Goldscheider počínaje, přes „angličáky“, modely autíček Matchbox, až po menóry a chanukije.

„To je úžasné, ta tvoje všestrannost, ten tvůj široký záběr!“

„Nevidím na tom pranic obdivuhodného,“ namítal jsem vehementně, „tvoje životní koncentrace na hudbu přinesla tobě i světu stokrát víc, zatímco já se jen nedokázal krotit a, jak vidíš, tříštil se.“

Jeho naprosté a jediné možné věnování se profesi mu bylo i nutnou brzdou v důkladném zvládání počítačů; podobně se bránil dalším technologiím, kterými se nechtěl rozptylovat. Naštěstí se nechal přemluvit, aby ode mne přijal miniaturní, avšak skvělý diktafon, naučil se převádět z něj záznamy na svůj laptop a posílat mi je emailem z celého světa. Bez pomoci tohoto drobného přístroje by se nezrodil ani tento seriál.

Na máloco jsem se tak těšil, jako na každou jeho další vzpomínku či odpověď na mé otázky, ať už psal o uměleckých věcech, všemožných zážitcích, třeba o čekání ve frontě na letišti, smažení si pstruhů, štěnicích, svých plánech, svém zdraví, o čemkoliv. Jiří se současně radoval z faktu, že vše, především technicky, proti svým původním obavám zvládá. Jednou se – jak jsem mu v žertu později formuloval – pokusil diktafon ztratit, ale když jsem mu sdělil, že jsem s tím počítal a rovnou koupil dva a že mám pro něj připravený další, zanedlouho ho opět našel. Jeho nahrávky nám měly sloužit jako pracovní podklady, nijak je needitoval, mluvil spatra a přitom bez oprav s tím, že jsem vše přepisoval a posílal k průběžnému schválení. Musím proto i poznamenat, že nebyly a nejsou žádným definitivním sumarizujícím pohledem, některé bychom byli dále rozvinuli, nicméně ve své době, v letech 2015–16, byly tím, co se Jiřímu prioritně vybavovalo.

Mezitím jsem zpracovával rozsáhlou databázi jeho celoživotní aktivity, posílal mu nejrůznější úseky a statistiky, kterého ho povětšinou fascinovaly místy až k nevíře, tu a tam jsme něco doplnili či korigovali a ideálně v něm leccos probudilo opět jiné vzpomínky. Jako další nemalou fázi jsem za pomoci oddaného kamaráda Toma Rückera oskenovával rodinný archiv, sbíral, sháněl a ověřoval tisíce dalších dokumentů plus fotografií, a poté je dle potřeby graficky upravoval a připravoval k tiskovému použití.

Fotografie, jak už jsem citoval a hojně použil rčení, je výmluvnější než 1000 slov a v dnešním příspěvku bych rád jako dovětek k Jiřího životním vzpomínkám a svým komentářům přidal několik z posledních pár let, z nichž vyzařuje Jiřího nezlomnost, pozitivita v rostoucím tlaku a tísni a hlavně – co vše pro něj znamenala hudba, jak ho v posledních letech doslova držela při životě a jak například v následující pohlíží 13. dubna 2017 Kateřina Kněžíková spolu se Symfonickým orchestrem BBC a sborem s dojetím, vděkem a obdivem na dirigenta právě zaznělého Dvořákova Requiem. Když byla skladba programována dávno před tím, nikdo netušil, že to bude i Requiem pro Jiřího, který do sedmi týdnů zemře.

Vídal jsem se s ním nejen, jak je slušným zvykem, až po koncertech, ale i před nimi, kdy nešlo nevidět jeho vysílení a únavu. Jenže koncerty ho dokázaly neuvěřitelně nabít a po jejich konci jako by magicky omládl, nabral sil, energie – vskutku úžasná proměna! Má série fotografií z 12. řady, kdy jsem musel fotit tajně, je dokumentem jeho radosti, uspokojení, vděčnosti a současně také kombinace maximálního odhodlání spolu s pokorou a noblesou, s nimiž jak bojoval, tak i přijímal životní příkoří.

Zatímco mu všechny koncerty jak braly, tak i s úrokem vracely jeho energii, motivovaly ho, dál udržovaly v zajetých kolejích, kterými vedl smysl jeho života, tak přece jen jedno nemohly: uzdravit ho. V tom mu nedokázala pomoci ani Česká filharmonie, ať už orchestr, s nímž navázal mimořádný vztah, či jeho vedení, ani publikum, které doceňovalo zcela mimořádné koncerty, ani přátelé či rodina.

Po stovkách a stovkách fotografií v předešlých dvaapadesáti dílech je dnešní úvodní jedna z posledních z 12. dubna 2017 o přestávce celodenní zkoušky v londýnském studiu BBC v Maida Vale s orchestrem, sborem a sólisty v momentce, při níž se téměř stydím, že Jiřího nenechávám odpočívat a ještě k tomu fotím. Omluvou mi je, že odpočinek jednoznačně zavrhl a pokud jde o fotku, nemohl jsem si přát milejší výraz v naprosto spartánské a poměrně tmavé dirigentské místnosti, kterou svým pohledem magicky rozsvítil. Žádní vizážisté, žádný make-up, žádné reflektory, jen dirigent po hodinách a hodinách v neposlední řadě fyzicky náročného výkonu, přesněji v jeho polovině.

Bohužel jsem se nedostal na jeho vůbec poslední koncert 7. května 2017, především proto ne, že jsem netušil, že by mohl být poslední. Jiří má podobný výraz jako necelý měsíc před tím v Londýně, ale já už v něm vidím element loučení se. V autě se na poslední chvíli na Poličku, kde jako malý zpíval Martinů Otvírání studánek, otočil, jako by za celým svým životem.

Jiřího oddanost hudbě byla bezmezná. V 32. díle jsem uvedl seznam 278 koncertů, které Jiří Bělohlávek absolvoval s Českou filharmonií od svého návratu k ní, od října roku 2012. Nebyly zdaleka jediné. Jak je zcela běžné, orchestr i dirigent měli své další závazky: České filharmonii stálo v čele několik dalších dirigentů, stejně jako Jiří Bělohlávek neúnavně dirigoval 102 koncertů a operních představení s jinými orchestry doma, v Číně, Holandsku, Itálii, Kanadě, Lucembursku, Německu, Rakousku, Španělsku, Švýcarsku, USA a Velké Británii.
 

Už však není ani trochu běžné, spíše je až neuvěřitelné, jak v posledních letech cestoval po světě ve stavu, kdy by se každý jiný léčil v nemocnici či přinejmenším ležel a odpočíval doma. Můj do té doby obdiv k jeho uměleckým kvalitám se násobil doceněním jeho doslovné statečnosti. Nutné zákroky a operace měl naplánované nejen mezi svá vystoupení v Praze, ale přímo mezi celá turné, včetně po Asii a USA. Jiřího by zmínka, natož takovéto probírání jeho zdravotního stavu ani trochu nepotěšily, ale považuji za svou téměř povinnost uvést vše do pravých souvislostí. Byl jsem u jeho telefonátu s vedoucí rakouskou lékařskou kapacitou, profesorem, který byl ochoten urgentně konzultovat a případně léčit jeho problémy, ale když Jiří začal probírat svůj itinerář ve snaze najít termín, tak ho profesor po chvíli upozornil, že pokud v takovém náporu nepoleví, jeho napadený organismus to nemůže vydržet, a zemře.

„Smrti se nevyhne nikdo z nás,“ poznamenal lakonicky Jiří, který evidentně nic takového slyšet nechtěl a hudby se nevzdal do posledního možného momentu, do už zmíněného 7. května 2017.

Jiřího životu, dílu a památce se věnuji systematicky přesně šestnáct let. Nasbíral jsem nepřeberné množství materiálu, až na to, že jsem ho celý probral a zpracoval. Už jen v tomto seriálu jsem napsal stovky stran, tabulek a doplnil vše kvantem fotografií. Přesto však shledávám nelehké skončit závěrečným zhodnocením.

Mohl bych snadno připomenout všechny tituly a vyznamenání, všemožné ceny, šéfdirigentské pozice, prezidenství Pražského jara, celou generaci dirigentů, které předal své zkušenosti, rekordní počty vystoupení, nahrávek, videí, filmů, obsažných a přínosných rozhovorů.

Mohl bych vyzvednout, jak jsem Jiřího za ta léta poznal jako naprosto seriózního, důstojného, spolehlivého, vždy přemýšlivého, slušného a hodného člověka. Byl zpočátku rezervovaný, a nemálo, ale i tehdy přímý – a vždy jsem věděl, na čem si stojíme. Snažit se postihnout jeho jedinečnost jako dirigenta je relativně snadné podle repertoáru: byl to v první řadě český, nebo přesněji československý dirigent. Ti, kdo s ním pracovali, jedním dechem dodají, že byl nesmírně pracovitý, pečlivý, dbal na detaily, kladl mimořádný důraz na kvalitu zvuku, ale měl přitom na mysli celkovou koncepci skladby, vždy, jak se říká, „stavěl“.

Klíč však tkví ještě trochu jinde. Při jedné z našich debat jsem se snažil zjistit, do jaké míry Jiřího ovlivnil jedinečný rumunský dirigent, skladatel, hudební teoretik a pedagog Sergiu Celibidache, kterému Jiří koncem 60. let asistoval. Celibidacheho fenomenologie hudby je komplexní, ale základní momenty jsou právě nutnost, aby byl dirigent naprosto seznámen s partiturou a byl s to ji interpretovat jako celek se všemi detaily a specifikami. Pro Celibidacheho byl přitom také vůdčí zvuk a není sporu o tom, že si Jiří do života odnesl zkušenost, jak dalece musí být partitura nastudována a pochopena, aby měla šanci být správě interpretována, a jak je přitom třeba dbát na kvalitu zvuku.

Celibidache však zašel ještě dále ve dvou konceptech, které jsem u Jiřího nepozoroval, a jak mi potvrdil, jeden nesdílel, a druhý s Celibidachem ani neprobírali. Celibidache totiž proslule měnil tempa dle prostoru, v němž skladba odezněla: pokud byl dlouhý dozvuk, zpomalil i proti přesnému značení skladatelů, aby hudba mohla dle jeho pojetí správně vyznít. Celibidache nebyl jediný, kdo si osvojoval podobná práva a jméno Leonarda Bernsteina v tomto směru vyvstane simultánně snad každému, když si vzpomene na jeho někdy až drasticky jiná tempa, v jeho případě díky vlastní skladatelské zkušenosti, kterou do interpretace vnášel. Jiří toto ve své práci povětšinou nepraktikoval, s výjimkou extrémních prostor, jako katedrál.

Mě osobně zaujal Celibidache v jednom ze svých rozhovorů, kdy jsem s ním naprosto soucítil a byl až fascinován jeho víceméně potvrzením mé vlastní nesmělé zkušenosti. Ve vší skromnosti, jak jsem vysvětloval Jiřímu, mám při komponování pocit, že se dobývám něčeho, co už někde existuje. Byť vím, jak s materiálem logicky pracovat, jak často se od prvotní inspirace promění, tak ve mně stále převládá přesvědčení, že to, o co se snažím, už někde v jakési obdobě Platónových idejí existuje, a já se to jen snažím zachytit. Celibidache měl identický pocit, ale z úhlu dirigenta: i dle něj, velmi zjednodušeně, byla hudba napsaná kýmkoliv pouhým odrazem, a on, jako dirigent, měl podobné právo, jako skladatel, snažit se dobýt její podstaty, v tomto případě však v interpretaci.

Jiřího tato myšlenka sice velmi zaujala, ale s Celibidachem ji nikdy neprodiskutovávali a neměl jsem pocit, že se s ní ztotožňuje, byť ji dlouze zpytoval.

A v tom si závěrem myslím, vede cesta k hodnocení Jiřího jako dirigenta. Věnoval se takřka vlastenecky hudbě své rodné země, byť, jak jsem hojně dokumentoval, dirigoval za svůj život široký repertoár. Vše interpretoval s maximální věrností skladatelským záměrům ve snaze, aby jejich díla co nejkrásněji, co nejvěrohodněji, co nejpravdivěji zazněla. Hledání pravdy v hudbě byl totiž další Celibidacheho základní koncept a domnívám se, že jím byla celá hudební činnost Jiřího Bělohlávka prostoupena. Jeho světový úspěch byl dán jeho osobností, nadáním, maximální znalostí profese, náročností na sebe i druhé, stoprocentní profesionalitou, odevzdaností hudbě ve všech jejích aspektech i provozování, ať už koncertního, scénického či nahrávání, a ve schopnosti dobýti se spolu se všemi interprety, které právě dirigoval, přesně toho, co skladatelé uložili do svých děl.

Čest jeho památce a díky za vše, co po něm zůstává!

Je nesnadné vybrat po stovkách fotografií jednu závěrečnou a vyvarovat se přitom duplikátu. Tato momentka braná z taxíku 6. ledna 2016 zachycuje Jiřího v mnohém tak, jako jsem se ho snažil v závěru charakterizovat.

Foto: Alexander Goldscheider a jeho archiv