„Jsou opery, které se dají přesadit do nadčasových dimenzí; některé další snesou ale mnohem méně – a na některé by se nemělo sahat vůbec.“

„Režisérova fantazie nesmí překročit hranice pokory. Pak většinou zůstane i v rámci zdravého rozumu.“

„Operní pěvci v současnosti čím dál víc musejí dělat na jevišti věci, které by si jejich předchůdci nedovedli představit.“

Jaký je rozdíl mezi Smetanou a Janáčkem? Janáček je světový, ale jeho opery se ve světě dávají v češtině. Smetana je ryze český, ale jeho nejnárodnější operu si dovedou s pochopením přivlastnit Němci: nejen tak, že ji zpívají německy, ale dokáží ji navíc i smysluplně situovat do prostředí moderního bavorského venkova. A nebo se to odehrávalo v Čechách? Scéna a režie v minulých dnech hrané mnichovské inscenace byly pro náš kulturní útlocit každopádně asi trochu kontroverzní, ale neurážející – a pro postmoderní dobu zcela odpovídající a charakteristické.

Často a už dlouho se žehrá na suverenitu a svévolnost režisérů, kteří mnohdy a rádi bez ohledu na partituru přizpůsobují opery svým choutkám, ambicím a nezřízené fantazii. Zdaleka ne všechno, co v několika posledních desetiletích vymysleli, stálo při zpětném pohledu za pozornost. Úlety, hlouposti, zbytečnosti, úchylky, bizarnosti, násilí a násilnosti… Někdy až bolí, jak nám chybí něco normálního, co by víc, hodně a nebo – skoro se to člověk bojí vyslovit – dokonce úplně korespondovalo s hudbou, s původní poetikou, se záměrem autorů. Bylo toho mnoho – Káťa na sídlišti, Rusalka v nevěstinci, Bystrouška ve světě dětské prostituce a policejního vyšetřování, Pád Arkuna na lodi, Wagner naopak bez lodě a bez námořníků, jiný Wagner v mrakodrapech v New Yorku, Mozart také kdovíkde… Jsou opery, které něco z takového zacházení snesou. Jsou opery, které se dají přesadit do nadčasových dimenzí a do abstraktního prostředí – často se to týká barokních děl, nebo i těch moderních; některé další opery snesou ale mnohem méně – a na některé by se nemělo sahat vůbec.

Opery jako Modrovousův hrad Bély Bartóka se dají inscenovat abstraktně, symbolicky, na téměř prázdné scéně. Podobně, jak to udělal David Radok v Národním divadle Brno, kde jeho inscenaci z roku 2016 opět uvedou v první únorové dekádě. Nebo jak to předloni tento režisér udělal s Vivaldiho operou Arsilda ve Slovenském národním divadle. Jeho originální pojetí díla začíná v parukách a bohatých kostýmech a končí v civilních šatech. Režisér poodstoupil od tři staletí starého díla jinak, než se to běžně dělává. Nepřenesl děj svévolně jinam, ale přinesl důmyslnou, promyšlenou a přitom nenásilnou hru, naznačující jeho názor, ale ještě stále otevřenou také naší fantazii. Nepokusil se o rekonstrukci barokního divadla. Dal od počátku najevo, že civilní výklad psychologie postav je zajímavější než ulpívání na historických gestech a afektech, nicméně do přestávky ponechal divákovi pocit, že sleduje barokní operu. Až v druhé polovině představení postavy postupně připomínaly víc a víc skutečné současné lidi. Končilo se tehdy bez velké katarze – v poznání, že život není abstraktní konstrukcí ani stoprocentně zdařilým uskutečňováním ideálů, ale souhrnem i výsledkem reálných lidských vztahů. 

Moderně se dají inscenovat také další díla. Jiří Heřman v Brně poslední dobou dokazuje, že k nim může patřit i romantická klasika – Faust a Markétka, Tosca… Dokonce Smetanovu Libuši dokázal přesvědčivě uchopit a předložit bez copů a halen starých Slovanů. A může se tak zpřítomnit i Janáček: Heřmanova podzimní inscenace Příhod lišky Bystroušky se neodehrává v lese – a nevadí to. Musí být ovšem splněna jedna důležitá podmínka: režisérova fantazie nesmí překročit hranice pokory. Pak většinou zůstane i v rámci zdravého rozumu.

Prodaná nevěsta je ve svém příběhu hodně konkrétní, těžko by se proto asi dala situovat například na leteckou základnu, což by mnohý režisér třeba s Kouzelnou flétnou nebo s Lohengrinem určitě rád zkusil. Smetanovo dílo sneslo v Bavorské státní opeře docela dost. Ale jen proto, že to základní, totiž vesnické prostředí, zůstalo. Právě proto režie Davida Bösche ruku v ruce se scénou Patricka Bannwarta nepodrazila projektu nohy a fungovala. A nevadilo, že nejsou na scéně národní kroje, že je po celou dobu hodně setmělá, že jí vévodí hromada hnoje a že významnou úlohu na ní hraje latrína. Nevadilo ani, že k orchestru hrajícímu pod taktovkou Tomáše Hanuse furiant se jeviště nezaplnilo tanečníky na vesnické tancovačce, ale že se naopak v kocovině poté, co skončil „Dorffest“, už vylidnilo.

Nic se ale naštěstí nepřehánělo. Přesto, že Jeník jezdil na kole a kouřil, že Vašek přišel na jeviště s vepříkem a že Kecal s mobilem a se zlatými hodinkami byl něčím mezi vekslákem a kolotočářem. Přesto, že Mařenka obutá v holínkách měla způsoby puberťačky, dělala ze žvýkačky bubliny a řídila traktor. Teď nejde o to, jestli to bylo pobuřující, nebo ne. Jde o to, že operní pěvci v současnosti čím dál víc musejí dělat na jevišti věci, které by si jejich předchůdci v minulých generacích nedovedli představit. Zpívají v nejrůznějších nevýhodných polohách, nemohou se příliš dívat na dirigenta, nemohou jen stát a soustřeďovat se na krásný tón. Zpívají v různých jazycích, mělo by jim být rozumět. Musejí se pohybovat zcela uvolněně a přirozeně, a to i během zpěvu, musejí působit psychologicky věrohodně skoro jako ve filmu. Je nezbytné, aby uměli napodobit kdejakou profesi a situaci a aby dokázali lézt do výšek, skákat nebo padat na zem, často se hledí na to, aby do role vypadali fyzicky dobře, někdy se musejí svlékat do prádla a občas i donaha.

Je to jako u starých a současných filmů. Ty dnešní jsou mnohem přirozenější, civilnější, také se tak v nich mluví. Filmoví herci musejí podstoupit mnohé. Kdysi museli vydržet v nějaké té šlehačkové bitce zalepené oči, dnes je toho mnohem víc, co je potřeba snést. I v opeře naštěstí ale hrají moderní mladší lidé, kteří s mnohým z toho, co mají ztvárnit, mají vlastní zkušenost. Lidé, kteří žijí v tomto světě a jsou konfrontováni s všeličíms. Lidé, kteří hrají víc sami sebe a nemají potřebu zdůrazňovat, že operní zpívání je čímsi přehnaně stylizovaným. Asi právě proto představitelé ani jedné ze čtyř jmenovaných rolí v opeře Die verkaufte Braut – Pavol Breslik, Wolfgang Ablinger-Sperrhacke, Günther Groissböck a Selene Zanetti – neměli s režií problém, i když po nich požadovala věci dříve nevídané. Ovšem rovněž v hledišti byli lidé, kteří žijí v tomto světě, jsou konfrontováni s všeličíms a mají vizuální zkušenost mnohem bohatší než kdysi jejich rodiče. A tak asi i proto s touto podobou Prodané nevěsty nemělo větší problém ani publikum. Což nicméně neznamená, že mohou režiséři – byť v postmoderní době – pomíjet rozdíly mezi Smetanou a Janáčkem a dělat si úplně, co chtějí.

Foto: Národní divadlo Brno, Petra Hajská a Wilfried Hösl, Bayerische Staatsoper