„V Hamburku soubor dovedl k mezinárodní proslulosti, v neposlední řadě i díky velkolepému londýnskému hostování s Wagnerovým Prstenem Nibelungovým.“

„Mahler přestoupil ke katolicismu především proto, aby ve Vídni dostal místo operního ředitele. Ani po deseti letech však přesto úplně nezmizely antisemitské podtóny výpadů a tlaků, které proti němu směřovaly.“

„Povolání do Vídně bylo důsledkem Mahlerova vzrůstajícího věhlasu, dirigentského i kompozičního.“

Před 125 lety, v roce 1897, prožíval Gustav Mahler důležitou etapu svého nedlouhého života, pro který mu osud vyměřil necelých jedenapadesát let. Působil šestým rokem v Hamburku, ale směřoval už do Vídně. Na různých koncertech zaznívaly jednotlivé věty jeho Druhé a Třetí symfonie, hostoval jako dirigent v Mnichově, Budapešti a Moskvě, tiskem mu vyšly Písně potulného tovaryše… Na jaře konvertoval ke katolicismu, a tak nakonec mohla Mahlerovo jméno vídeňská Dvorní opera oznámit jako jméno nového kapelníka. Stalo se tak jen pár dní po dubnovém úmrtí a pohřbu Johannesa Brahmse. Na podzim se pak sedmatřicetiletý skladatel a dirigent stal na celých deset let ředitelem divadla.

Prvních patnáct let života Gustava Mahlera se pojí s Jihlavou, tehdy Iglau, kde vyrůstal a chodil do školy a kde také získával první a zásadní hudební podněty. Rodina se tam přestěhovala z Kališť či Kaliště u Humpolce v roce 1860, jen pár měsíců poté, co se v tamním hostinci 7. července narodil. V Jihlavě složil Mahler rovněž maturitu a vracel se tam i později. Od roku 1875 byl nicméně žákem vídeňské konzervatoře. Studoval tři roky hru na klavír, harmonii a kompozici, na univerzitní filozofické fakultě se následně po dva roky věnoval filozofii, historii a dějinám hudby. Vášnivě četl. Skládal. A se spolužáky obdivoval Wagnera a Brucknera.

Dirigentskou dráhu nastoupil jako dvacetiletý. Debutoval s lázeňským orchestrem v Bad Hall jižně od Lince, v malém starobylém městečku, které od devatenáctého století využívalo minerální prameny a od roku 1876 čerstvě čtvrtým rokem neslo označení Lázně. Zanedlouho ho však život zavál do Lublaně, dnes slovinské metropole, tehdy hlavního města Kraňska, vévodství patřícího ke korunním zemím Rakouska-Uherska. Mahler tam byl v Krajském divadle od září 1881 do dubna 1882 dirigentem, špatně placeným, mohl ovšem nastudovat i náročnější díla. Uvedl tak v Lublani desítku oper, první byl Verdiho Trubadúr. Účinkoval rovněž na koncertě Filharmonické společnosti, a to jako klavírista. Ve městě bydlel v domě rodičů svého blízkého přítele, skladatele Antona Krispera… Následovala na několik měsíců Olomouc a dále hesenský Kassel, kde komponoval Písně potulného tovaryše. Nešťastně se tam zamiloval a do svých písní, inspirovaných náladou romantické básnické sbírky Chlapcův kouzelný roh, ale komponovaných na vlastní texty, vtělil mnoho autobiografického. Ostatně jako do většiny svých skladeb…

Dům skladatele Antona Krispera

V letech 1885 až 1886 následovalo angažmá v pražském německém divadle vedeném Angelo Neumannem a hrajícím ještě ve Stavovském divadle, dále dva roky v Lipsku ve funkci druhého kapelníka v Opeře a následně tři roky v Budapešti, kde byl uměleckým ředitelem Královské uherské opery… Právě tam měla 20. listopadu v roce 1889 premiéru jeho První symfonie, napsaná v Lipsku.

Do Městského divadla v Hamburku nastoupil Mahler v roce 1891. Od roku 1893 začal v létě jezdit k rakouskému jezeru Attersee, kde dopsal Druhou symfonii a začal pracovat na své Třetí… V Hamburku byl prvním kapelníkem, tedy šéfdirigentem. Soubor dovedl k mezinárodní proslulosti, v neposlední řadě i díky velkolepému londýnskému hostování s Wagnerovým Prstenem Nibelungovým. Jeho repertoár sahal od Dona Giovanniho, se kterým už slavil úspěch v Budapešti, přes Wagnera, Čajkovského Evžena Oněgina a Verdiho Falstaffa až po Prodanou nevěstu, kterou s dobrým ohlasem zařadil díky podnětu Josefa Bohuslava Foerstera. Český skladatel, jen o rok starší, byl manželem české sopranistky Berty Lautererové, od roku 1893 členky hamburského operního souboru, nedlouho předtím v pražském Národním divadle Desdemony při české premiéře Verdiho opery Otello a Taťány při české premiéře Čajkovského Evžena Oněgina. Foerster působil v Hamburku jako hudební kritik a s Mahlerem se brzy spřátelili.

Berta Lautererova

V paměti Gustava Mahlera musela trvale zůstávat vzpomínka na situaci Židů v Jihlavě i na německo-české národnostní soupeření. Proslulý je v té souvislosti jeho výrok o trojí vyděděnosti. Čech mezi Rakušany, Rakušan mezi Němci a Žid mezi všemi… Židovství mu zřejmě přinášelo pocity izolace, osamocení, asi i mučednictví a mesianismu. Prostupovalo jeho identitu.

Zásadní otázku, zda a jak se v Mahlerově hudbě odráží jeho židovství, nastolil kdysi v jednom televizním eseji Leonard Bernstein. O židovské identitě věděl sám víc než dost. Vidí proto mimo jiné příznačnost sebeironie i zakotvení Mahlerova smyslu pro dramatičnost hluboko v židovské kultuře – v rabínské vzdělanosti a v odkazu talmudu. Vysvětluje, jak se mohla v námětech a vyznění Mahlerových děl odrážet kolektivní staletá zkušenost z života v ghettu, hořká zkušenost týkající se právních regulací i chudoby. Připomíná, jak je těžké být Židem, a to i z důvodů náboženství, které je podle něj spíše etickým systémem než nadějí do budoucna. Právě proto podle něj mohla Mahlera přitahovat na křesťanství vize života po životě, přestože nikdy své křesťanství neproklamuje tak silně, aby současně nezaznívala i příslušnost k židovství. Zároveň ale připomíná, že jako chlapec Mahler údajně raději chodil v Jihlavě do kostela než do synagogy proto, že křesťané měli „lepší hudbu“.

Bernstein se vcítil do jeho složitých životních pocitů, do jeho vizionářství i kulturních kořenů víc než kterýkoli z interpretů předtím. Mahlerův odkaz nebyl v šedesátých letech dvacátého století ještě plně sdílenou stálicí. Bernstein ho pomohl prosadit do běžného koncertního dění. Postavil se za něj jako interpret v jednoznačných kreacích plnou vahou svého intelektu, svého umění i svého zázemí. Málokterý umělec naší doby měl takový vhled, vpravdě existenciální, a tak prožitou znalost Mahlerovy hudby. Mahlerův čas přišel, reagoval v roce 1967 ve svém proslulém novinovém článku na skladatelovu známou vizionářskou větu, že jeho čas teprve přijde… Ale nezamlčoval, že Mahler přestoupil ke katolicismu především proto, aby ve Vídni dostal místo operního ředitele. Pokřtít se nechal v Hamburku. Ani po deseti letech však přesto úplně nezmizely antisemitské podtóny výpadů a tlaků, které proti němu směřovaly.

Povolání do Vídně bylo důsledkem Mahlerova vzrůstajícího věhlasu, dirigentského i kompozičního. Když se ujal prestižního postu, bylo už zřejmé, že jeho vysoké nároky na výkonné umělce, o nichž se dobře vědělo, i energie a velká intenzita jeho vlastní práce, stejně jako nekompromisní prosazování vlastních uměleckých představ, jsou možná značně kontroverzní, ale jednoznačně vedou ke zvyšování úrovně divadel, která řídí. A jdou ruku v ruce s úspěchem u diváků.

Během první vídeňské sezóny, od 1. srpna 1897 do 3. června 1898, dirigoval Mahler 107 představení. Mozarta, Wagnera, Webera, Lortzinga, Čajkovského Oněgina…., Smetanova Dalibora… také Straussova Netopýra… Za deset let, než v listopadu 1907 rezignoval, řídil nejméně šest stovek ze tří tisíc uskutečněných představení. Byl na vrcholu kariéry, zasloužil se o převratné reformy v dosud tradičním operním provozu – právě za něj se skoncovalo se zastaralými dekoracemi a se strnulými pózami pěvců. Snažil se spojovat scénografii, děj a hudbu do dramatického celku, a to tak zásadně a zdařile, že dnes jeho inovace můžeme vnímat jako počátek moderního produkování oper.

Od druhé sezony dirigoval rovněž koncerty Vídeňských filharmoniků, tělesa hráčů operního orchestru. Ve Vídni pokračovalo i Foersterovo a Mahlerova přátelství. Berta se stala na ředitelovu výzvu v roce 1901 členkou tamního souboru a manželé se z Hamburku přestěhovali.

V Hamburku se v dubnu 1897 Mahler rozloučil Beethovenovou Eroicou a Fideliem. Ve Vídni se uvedl Wagnerovým Lohengrinem. Bylo 11. května 1897. O pouhých čtrnáct let později, 18. května 1911, ve Vídni po dramatické cestě z New Yorku zemřel.

Gustav Mahler s Almou a dcerami

Foto: Wikipedia, Deutsche Grammophon, archiv KlasikyPlus, Flickr – Kaplan Foundation New York