„Vídeňským filharmonikům se ‚dařilo‘ existovat bez hudebnic ve svých řadách sto pětapadesát let.“

„Roku 1997 zasedla za harfu osmapadesátiletá rodačka z Budapešti Anna Lelkes; důkazem skutečného průlomu byl však až leden 2005, kdy taktovku zdvihla Australanka Simone Young.“

„Během osmnácti let se v týmu Vídeňských filharmoniků obměnilo až padesát procent členů, ale součástí této ‚rotace kádrů‘ se stalo pouze šest nových žen.“

Právě dnes, v poslední srpnový den, končí Salcburský festival, kde byli jako každý rok rezidenčním tělesem Vídeňští filharmonikové – orchestr, kterému na letošek připadá jedno – dá se říci – jubileum. Uplynulo pětadvacet let od chvíle, kdy do svých řad vpustili ženský element.

Jistěže nešlo ve Vídni do roku 1997 o lítý boj jako prý u nás kdysi v 8. století. Nezafungovala ani rafinovaná lest, natož aby byl nějaký muž spoután a žena se vrhla ze skály. A už vůbec se nikdo nevyjadřoval hrubiánským veršem jako Dalimilova kronika, v níž se praví: „Bijme chlapy, ty bradaté, hloupé capy!“ Nic takového se dnes, alespoň veřejně, nenosí. A přece byla mnohaletá, opotřebovací bitva o přítomnost hudebnic v orchestru Vídeňských filharmoniků urputná. Sice vedená vesměs v rukavičkách, někdy ovšem i s výroky, z nichž se soudnému člověku dělá nevolno. Především ale byla tato – budiž – válka na rozdíl od naší pradávné legendy opravdová. A zdánlivě završena vítězstvím právě před pětadvaceti lety. Zdánlivě.

Traduje se, jak urputným odpůrcem přijetí žen do orchestru byla charismatická, ale přísná legenda s taktovkou jménem Herbert von Karajan. Svým doživotním hudebním ředitelem ho Berlínští filharmonikové jmenovali roku 1955 a v jejich čele setrval takřka třicet let. Teprve dva roky před jeho vynuceným odchodem, tedy ve dvaaosmdesátém, padlo jedno velké tabu. Do houslové sekce byla přijata žačka Tibora Vargy, rodačka ze švýcarského Sionu Madeleine Carruzzo. Mýlil by se však ten, kdo by si tenkrát naivně myslel, že tím byl vymýcen zlozvyk, který klasické hudbě – mnohými vzývané jako hájemství noblesy – hrubě neslušel. Trvalo totiž dalších patnáct let, než k podobnému kroku sáhlo neméně proslulé těleso. Vídeňští filharmonikové. Těm se „dařilo“ existovat bez hudebnic ve svých řadách rovných sto pětapadesát let. A možná by se na tom ještě nějakou dobu nezměnilo nic, nebýt tlaku zvenčí. Americké aktivistky začaly roku 1997 před tamním turné Vídeňáků hrozit, že jejich koncerty naruší, protože jde o spolek, který dlouhodobě šikanuje něžné pohlaví. Z tušeného skandálu se v Rakousku stalo politikum. Téma se probíralo v parlamentu a vláda pohrozila vedení Vídeňských filharmoniků, že pokud nezmění svůj zatvrzelý přístup a neumožní mezi sebou členství ženám, přijdou o granty, významně podporující jejich činnost.

S tím už bylo třeba něco dělat. A urychleně. Jak to vyřešit, když k přijetí jakéhokoli novice – v tomto případě novicky – do svých řad mají filharmonikové z metropole nad Dunajem odjakživa dvě podmínky? Dotyčný, pardon dotyčná, musí být nejméně tři roky členem, respektive členkou Orchestru Vídeňské státní opery – a vynikat tam. Teprve poté prochází vesměs pětikolovým konkurzem, jehož síto neúprosně proseje zástup zájemců. Pod tlakem času se to nyní zdálo neproveditelné. To bychom se však s tímto příběhem nepohybovali ve střední Evropě. Té, která – podle trefného příměru historika umění Josefa Kroutvora – má sice „ploché nohy“, ale umí s nimi v případě potřeby šikovně kmitat. Našel se způsob, jak ze šlamastiky ven. Jak, slovy jiného příměru, tentokrát od německého průmyslníka a vynálezce Wernera von Siemense, „nebušit hlavou do zdi, ale najít v ní očima dveře“. Za harfu – kam jinam, že? – zasedla osmapadesátiletá rodačka z Budapešti, někdejší členka Orchestru Maďarské státní opery a později také Vídeňské státní opery Anna Lelkes. Vtip spočíval v tom, že s Vídeňskými filharmoniky už předtím léta externě spolupracovala. Rozuměj, byla tu a tam brána na výpomoc, ale diskrétně, velmi diskrétně. Nyní se tedy měl pověstný vlk nažrat a koza zůstat celá opatřením, které ze všeho nejvíc připomínalo chytrou Horákyni. Lelkes byla přijata „dočasně“ – a přestože sama prý, coby výrazně konzervativní dáma, v obecné rovině s absencí hudebnic v orchestru souhlasila, musela sama brzy spolknout hořkou pilulku. Při Novoročním koncertu 1998 byly kamerami zabírány jen její ruce na strunách, nikoli obličej…

Když se na to všeteční novináři vzápětí ptali, odbyl je mluvčí Vídeňských filharmoniků báchorkou, že „rozmístění kamer prostě jiný záběr ani neumožňovalo“. A na nelíčený údiv tázajících podrážděně reagoval slovy, že „tomu nerozumíte, protože nemáte technické vzdělání“. Ostatně, takřka ve stejném stylu později vedení orchestru reagovalo na žádost bulvárního deníku Kronen Zeitung, když se pídil po rozhovoru se druhou ženou v jeho řadách. Přitom mezitím uteklo dlouhých šest let. Nyní se už psal rok 2003 a padl další „rekord“. První členkou Vídeňských filharmoniků, hrající na jiný nástroj než harfu, se stala půvabná houslistka, domácí Ursula Plaichinger. Jaká to byla událost, dosvědčuje právě skutečnost, že tomu Kronen Zeitung, tehdy s ohromující čtenářskou oblibou čítající čtyřicet procent rakouské populace, věnoval titulní stránku! Přirozeně jeho redaktory zajímalo, co na to protagonistka příběhu, byli však odmrštěni prezidentem Vídeňských filharmoniků, jinak – jak mohu sám dosvědčit – velmi vstřícným houslistou Clemensem Hellsbergem. Pravil, že členové orchestru zásadně neposkytují individuální rozhovory, protože by svým vyzněním „nechtěně mohly vytrhávat věci z kontextu“.

Stále to tedy působilo dojmem tance mezi vejci. Důkazem prvního skutečného průlomu byl až leden 2005, kdy se odehrála věc dosud nevídaná a neslýchaná: taktovku před Vídeňskými filharmoniky zdvihla při koncertu Australanka Simone Young. Žena s ohromnou prestiží vybudovanou především v Hamburku, kde stála v čele Opery i místních symfoniků. Otevřela se cesta k tomu, aby v letech 2007 až 2011 stanula v čele harfové sekce Němka Charlotte Balzereit. A během tohoto období, konkrétně roku 2008, usedla dokonce k prvním houslím na čas Francouzka Isabelle Ballot. V roce 2011 ji pak vystřídala absolventka studií v rodné Sofii, ale i v Německu a ve Spojených státech Albena Danailova. Nedosti na tom – postupně se propracovala až na jednu ze tří židlí koncertních mistrů, na které sedí dodnes. Přece jen se tak sice pomalu láme někdejší nevraživost, na kterou kdysi upozorňovala vídeňská skladatelka a muzikoložka Henriette Bruckner. Jako příklad uváděla dva výroky, které údajně vyslechla na vlastní uši. Někdejší violista Otto Nessizins se měl vyjádřit v tom smyslu, že „ženské jsou přebornicemi v intrikách a vnesou do orchestru jen nesváry…“. A nikdo menší než dirigent Hans Swarowsky se prý přidal přímočarým konstatováním, které dokonce vmetl do tváře nebohé průkopnici Anně Lelkes: „Ženské patří do kuchyně!“

Opačným jevem těchto šarvátek je chladně matematický přístup tabulkového mága mezi anglosaskými hudebními publicisty Williama Osborna. Ten ve studii z roku 2015 pečlivě porovnal procenta žen ve špičkových orchestrech světa; nepřekvapivě zjistil, že nejvíc hudebnic má dobrou práci v Americe, situace se výrazně lepší nejen ve Velké Británii, ale třeba i ve Francii, zatímco zatvrzelý dědic mocnářství stále vzdoruje a předvádí jen stínovou hru. Pravdu má novinář v tom, že například v období 1997 až 2015, tedy během osmnácti let, se v týmu Vídeňských filharmoniků obměnilo až padesát procent členů, ale součástí této „rotace kádrů“ se stalo pouze šest nových žen… Ani dnes jich v tělese o síle sto devětatřiceti duší nenajdeme víc než desetinu. Redukovat však problém na kvóty je sporné – a být kamkoli přijata jen díky svému pohlaví není ostatně uspokojivé ani pro mnoho žen.

Každopádně lze shrnout, že pomyslná dívčí válka byla ve Vídni dobojována před čtvrtstoletím, ale skrytě probíhá i dnes. Důkaz nad jiné? Během srpna sice v rámci Salcburských hudebních slavností vedla Vídeňské filharmoniky při koncertním provedení Mozartovy Kouzelné flétny zkušená Němka Joana Mallwitz. Během desítek koncertů doma i ve světě, které orchestr provede od září 2022 do června 2023, bychom však mezi dirigenty, kde mimochodem víc než čestné místo zastává Jakub Hrůša, hledali jakoukoli ženu marně. Natož aby se blýskla při mediálním vrcholu sezóny, jakým je Novoroční koncert z Vídně. Asi stále platí axiom vyjádřený současným prezidentem Filharmoniků, houslistou Danielem Froschauerem: „Několik jsme jich už oslovili,“ krčí rameny, „ale žádná se na to necítila…“

Foto: Wikipedia /Josef Mathauser, Fb Berlínské filharmonie, Terry Linke, Sydney Opera House, Ludwig Olah