„Myslel jsem, že natočím film o slavném houslistovi a zajímavém člověku, ale ve výsledku je především poctou manželství, říká režisér Patrik B. Ulrich.“

„Televizní štáb vyrazil s Hudečkem do míst jeho dětství a raného mládí; pracoval také s archivními záběry.“

„Použije-li v dokumentu někdo takzvaně velká slova, je to houslistova žena Eva; jako herečka se ale na kameru umí vyhnout patosu.“

Na kalendáři byl pátek, 23. září 2022, když do posledního místa zaplněný velký sál Nové scény Národního divadla v Praze vstal a – pro tentokrát nikoli v duchu módního návyku, ale opravdu srdečně – zahrnul ovacemi zbrusu nový televizní dokument režiséra Patrika B. Ulricha. Pod názvem „Múzy Václava Hudečka“ nejenže mapuje sedm dekád života, ale i neuvěřitelných pětapadesát let na pódiích čelného českého virtuosa.

Významný prostor v tomto televizním snímku, podobně jako v houslistově životě, ovšem dostává též jeho žena Eva. Někdejší oblíbená herečka, nyní už řadu let osobitá spisovatelka. Jeden bez druhého se neobejdou ve skutečnosti ani na plátně, respektive na obrazovce. Trefně svůj dokument, na němž se podílela řada dalších tvůrců včetně kreativního producenta České televize Vítězslava Sýkory, proto popsal režisér Patrik B. Ulrich: „Myslel jsem si, že natočím film o slavném houslistovi a zajímavém člověku. Tuto rovinu samozřejmě obsahuje. Ale zdá se mi, že ve svém výsledku je především poctou manželství…“

Cesta k výslednému dílu každopádně nebyla jednoduchá. Natočit televizní dokument o někom tak všeobecně známém a oblíbeném jako Václav nebyla nová myšlenka. Uskutečnění se ovšem pokaždé v minulosti odsouvalo. A nevydařily se ani první měsíce práce na filmu, který byl plánován k houslistově letošnímu jubileu. Mladý režisér proto naskočil do rozjetého vlaku s vidinou cíle skoro za zatáčkou: jaro 2022 bylo v plném proudu, když jsem se s ním setkal v prostorách Komorní filharmonie Pardubice, kde se mi se svým zbrusu novým úkolem svěřil. Zároveň s nadšením v hlase a s obavou v očích.

Nejenže si totiž spoustu faktů, dnes už historických, musel o Hudečkovi nastudovat, protože je od sebe dělí věková propast. Bylo nutno začít brzy natáčet. S rozpočtem, jaký byl k dispozici. A s časovým plánem, ze kterého se zúčastněným tajil dech. Bylo jasné, že než s pořízeným materiálem stráví kus léta ve střižně, musí se štáb vydat s houslistou a jeho ženou na cesty. Hudeček totiž letos koncertuje jako o závod, je o něj všude velký zájem. Ne nadarmo v dokumentu říká, samozřejmě zachycen za volantem svého vozu, že „hudebník má vlastně dvě profese, když tou druhou je být řidičem“. A tak jsme ve výsledku svědky neobvyklého road movie, k němuž scénář nenapsal Steinbeck ani Kerouac, ale vyplynul z toho, čím a jak žije ve své vlasti čelný český muzikant se svojí literárně zdatnou ženou.

Nejenže s nimi navštěvujeme například Heřmanův Městec, kde se odehrál jeden z narozeninových koncertů. A řadu dalších míst, nejednou zachycených lyrickou kamerou. Ve snímku je také letmo zmapováno leccos z toho, co nerozluční manželé Hudečkovi vymysleli a zorganizovali. Před lety se rozhodli různými způsoby pomáhat talentovaným adeptům nejvyšších hudebních sfér na jejich cestě vzhůru. Jsou-li dnes například Jan Mráček, Josef Špaček či Jiří Vodička tam, kde je na koncertních pódiích nacházíme, je to zásluha nejen jejich pedagogů, ale i jejich staršího guru Václava. Společně s Evou pro ně – a pro mnoho dalších – vytvořili dva významné projekty. Houslovou akademii, nesoucí protagonistovo jméno, která se každé léto koná v půvabném prostředí Luhačovic – lázních hudebně políbených už Leošem Janáčkem a jeho citově pestrými příběhy. Tam naše houslové mládí od roku 1997 poměřuje své síly, naslouchá radám, koncertuje. A na mnohé z nich pak čeká – aktuálně po jednatřicáté – Dvořákova síň Rudolfina, Velký sál Pražské konzervatoře a další prestižní prostory. Spolu s těmi, kdo hrají na další hudební nástroje, zpívají nebo dirigují, se představují publiku v rámci festivalu – chcete-li koncertního cyklu – Svátky hudby v Praze, probíhajícího rok co rok od října do dubna.

Televizní štáb ovšem kromě toho vyrazil s Hudečkem do míst jeho dětství a raného mládí. Divák se ocitá s jeho vzpomínkami na první učitele, spolužáky a kamarády na zámku v Blatné, ve Strakonicích a především v jeho rodišti, Rožmitále pod Třemšínem. Není účelem tohoto článku prozrazovat, o čem na těchto místech Hudeček vypráví. Nelze se ale nezmínit o jeho celoživotní lásce k fotografování, která se datuje právě do let jeho dospívání a trvá dodnes.

Jakkoli se do takřka hodinového dokumentu nedá ani zdaleka vměstnat vše, co jeho protagonista prožil s houslemi i bez nich, pracoval Ulrichův tým také s archivními záběry. Pokud vím, ne vždy byly majetkem České televize, získat je proto nebylo snadné. Přitom se jedná o historické skvosty. Co je však na jejich využití pro tento film v mých očích nejpodstatnější? Ačkoli vidíme Hudečka hrát při neprestižnějších příležitostech a v globálně proslulé společnosti, zmíněné sekvence se dokumentem víceméně jen mihnou. Jsou využívány velmi střídmě. Houslista nemá potřebu se kasat, natož si své zahraniční úspěchy přibarvovat či přímo vymýšlet, jak toho býváme tu a tam svědky u jiných osob z hudební oblasti. Zná svou cenu, ale ví i o těžkostech života, takže u něj nehrozí, že by – jeho vlastními slovy – „uvěřil ve svou velikost, což je vždy začátek konce“.

Použije-li někdo v dokumentu takzvaně velká slova, je-li někdo ochoten a schopen se dotknout témat, která osudy jednotlivců přesahují, pak je to Hudečkova žena Eva. Ostatně, ani její knihy – naposled široce čtená Veselice – nejsou potravou pro líné mozky. Zabývají se lecčím, co uspěchaná doba opomíjí, co se dost možná i obává potěžkat, aby to nenarušilo šalebnou chiméru spotřebního štěstí. Tím, jak své psané věty cizeluje a jak – coby herečka tělem i duší – dokáže na kameru přirozeně mluvit, se ale zároveň umí vyhnout nemístnému patosu. Není však divu, že jí režisér poskytl v dokumentu o manželovi výrazný prostor, neboť je odrazem toho, jak ti dva opravdu žijí, jak spolu dokáží už spoustu let komunikovat, navzájem se ovlivňovat i tolerovat.

Ještě něčím, zdánlivou maličkostí, se tento televizní snímek stal nechtěně jedinečným. Mezi několika přáteli, kteří v něm Hudečkův lidský i muzikantský portrét dokreslují, se na obrazovce objevuje dirigent Libor Pešek. Nepochybně se jedná o jeho poslední vystoupení na obrazovce, což z těch několika vět, jako vždy neformálních a spontánních, činí událost.

Dokument o Václavu a Evě Hudečkových nabídne program ČT art na druhý svátek vánoční, 26. 12. 2022, po osmé hodině večerní.

Foto: Fb V. Hudečka, Svátky hudby v Praze (Facebook), MTF Zlatá Praha ( Facebook)