úterý, 10 leden 2023 13:00

Až na konec světa (11)
Moravský Caruso.
Leo Slezak, hrdinný tenor i filmový komik ze Šumperka

Autor:

"Zlobivý Leo neuspěl na gymnáziu a byl vyslán do Německa, aby se  vyučil zahradníkem. Ani v tom neviděl budoucnost. Vrací se do Brna, pokouší se získat výuční list v oboru strojní zámečnictví. Jakmile je to však možné, statuje v divadle."

"Přece jen mu ale úspěch spadl do klína jiným způsobem. Odlišnými cestami. Vedly jej po berlínském intermezzu do Vratislavi, odkud se vydal na hostování v Londýně, aby mu poté začala k nohám padat Vídeň." 

"Jeho úspěch ve světě byl opravdu fenomenální. Znal se s Mahlerem i s Toscaninim; ulice po něm pojmenovali ve Vídni i v Mnichově; od roku 2013 má bustu rovněž ve foyer Mahenova divadla v Brně."

 

2023-10-01-Leo-Slezak-01

 

Kým jiným vkročit v rámci cyklu o našich zapomenutých krajanech do roku 2023 než letošním „oslavencem“? Vždyť 18. srpna uplyne rovných sto padesát let od narození muže, který  –  být tu teď s námi  –  by nesporně uměl oslavu pořádně roztočit. Leo Slezak totiž prý měřil bez pěti centimetrů dva metry a vážil skoro sto padesát kilogramů… Bodejť by z tak mohutného těla nevycházel na jevišti mohutný hlas. Hrdinný tenor, který však podle dobových svědků, ale koneckonců i  na hrstce dochovaných nahrávek, předváděl zvládnutí hladivých pianissim.

Kde se to ale v synkovi ze šumperského mlýna vzalo? Jako obvykle se za Slezakovými triumfy, a těmi byla mimo jiné angažmá ve Vídeňské státní opeře či v newyorské Metropolitní opeře, skrývala touha vyhnout se běžnému povolání a místo toho zazářit ve světlech ramp. A patří k věci, že cesta k tomuto cíli nebyla jednoduchá. „Narodil jsem se ve mlýně a z okna pokoje v prvním patře se mi tak  naskytl první pohled na svět.“ Tak vzpomínal Leo Slezak v jedné z několika svých životopisných knih na úplný počátek svého zajímavého života. Rád přitom s osobitou směsí sebeironie a velikášství zdůrazňoval, že se narodil ve stejný den, byť o třiačtyřicet let později, jako „jiný velikán“ dějin František Josef I. Což mu ovšem snadné dětství a mládí nezajistilo. Nedlouho po jeho narození totiž jeho německy hovořící  rodiče zjistili, že jejich mlýn se  –  kulantně řečeno  –  zmítá ve finančních potížích. A že se ocitnou „plajte“. Proto se majetku, podobajícího se kouli na noze, svižně zbavili. Šumperku dali vale, usadili se v Brně.

 

2023-10-01-Leo-Slezak-03

 

Tam zlobivý Leo neuspěl na gymnáziu a byl vyslán do Německa, aby se  vyučil zahradníkem. Ani v tom neviděl budoucnost. Vrací se do Brna, pokouší se získat výuční list v oboru strojní zámečnictví. Jakmile je to však možné, statuje v divadle. Být po večerech komparzistou ho ovšem vysilovalo natolik, že si našel nové denní zaměstnání. Tělesně nenáročnější. Stal se písařem v advokátní kanceláři. „Škrábal jsem ale tak nečitelně, že jsem to většinou po sobě nedokázal přečíst ani já sám, natož moji nadřízení.“ Přiznal po letech ve své biografii. „Majitel mi přesto z nějakého důvodu, snad z lítosti nebo kvůli rodičům, ne a ne dát výpověď. Když jsem nakonec odešel dobrovolně, oddechl si prý s tím, že je to pro něj vysvobození.

Impuls k tomu, aby se Leo Slezak v necelých devatenácti naplno oddal prknům údajně znamenajícím svět, vzešel od rakouského hlasového pedagoga jménem Adolf Robinson. Někdejší barytonista se jak v Brně, tak ve Vídni soustředil na výuku. A při jedné z inscenací v moravské metropoli si povšiml, že hřmotný mladík, toužící se stát divadelním komikem, má víc než slibný hlas. Nabídl se, že ho bude učit zdarma. A časem Lea dokonce doporučil rovnou do Nového německého divadla, v tehdejším kulturním Brně dominantního. Na prahu dvacetin to bývalému písaři znělo jako rajská hudba. Zvlášť když dostal za úkol nastudovat během prvního roku v angažmá hned tři role. Mělo to ovšem háček. Na jeviště ho při představení dlouho nepustili. Až v roce 1896, konkrétně 19. dubna, prožil debut, jak se patří. Ve Wagnerově Lohengrinovi ztělesnil titulní postavu.

 

2023-10-01-Leo-Slezak-07

 

Nejenže to Slezakovi zřejmě zajistilo další úvazek, tentokrát v Královské opeře v Berlíně, kam zamířil roku 1898. Časem odvážně zamířil na předzpívání do Bayreuthu, kde se  –  jak sám s odstupem let zahanbeně přiznal  –  před Cosimou Wagner a dalšími členy zkušební komise naprosto zesměšnil. Místo toho, aby se snažil předvést v některé z rolí, jež nabízela plejáda děl božského Richarda, vybral si k ukázku z Leoncavallových Komediantů. Když viděl, jak všichni ztuhli, rychle se pokusil přehodit výhybku kýženým směrem. Bylo však pozdě; svou šanci zde prohospodařil jednou provždy…

Přece jen mu ale úspěch spadl do klína jiným způsobem. Odlišnými cestami. Vedly jej po berlínském intermezzu do Vratislavi, odkud se vydal na hostování v Londýně, aby mu poté začala k nohám padat Vídeň. Vzbudil tam nadšení nejen svým hlasem, ale i přirozeným herectvím, navíc prošpikovaným smyslem pro humor. Od září 1901 byl přijat za stálého člena souboru Vídeňské státní opery. S odskoky do zámoří tam setrval obdivuhodných třiatřicet let, vytvořil bezmála padesát rolí a odehrál přes tisíc představení. Když i na této scéně ztělesnil Lohengrina, nastala během večera situace, kterou se Vídeň bavila ještě dlouho poté. Zhruba si ji lze představit tak, že na jeviště vjela papundeklová labuť, na kterou měl Slezak v určitý moment předstíraně nasednout a zamířit za kulisy. Jenže jevištní technik zazmatkoval a bělostného ptáka odvlekl na laně   –   či snad v kolejničce?  –  pryč moc brzy. Když to Slezak zjistil, nechal na okamžik svou roli rolí a obrátil se čelem k publiku s dotazem: „Nevíte, kdy pojede příští labuť?

 

2023-10-01-Leo-Slezak-06

 

Ač vídeňskou celebritou, jejíž renomé se šířilo Evropou, navenek zábavný Leo Slezak na sobě v ústraní usilovně pracoval. Roku 1907 si zdokonalil v Paříži svůj pěvecký projev i styl u proslulého mentora Jeana de Reszkeho, původem polského tenoristy, který kdysi začínal v barytonové poloze. Pilovali spolu italský a francouzský repertoár. Donizettiho, Leoncavalla, Verdiho, Pucciniho. Meyerbeera, Halévyho, Bizeta, Delibese. A výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Zpoza oceánu se ozývá Metropolitní opera, ve které Leo Slezak stráví tři roky jako uznávaný interpret se specializací na role v operách od Verdiho a Wagnera. Když se pak vydal na lukrativní turné do Ruska, zastihl jej tam začátek první světové války. Vrací se do Vídně, kde si cítí nejvíc doma i díky svému členství v zednářské loži. Přesto v následujících letech zpívá rovněž v Brně a svůj pěvecký um předvede v písňových recitálech rodnému Šumperku.

Od roku 1911 až do své smrti 1. června 1946 trávil Leo Slezak volné chvíle s manželkou, třemi dcerami a synem v krásném koutě bavorské přírody. Ve stínu hory Wallberg a na břehu Tegernského jezera si nechal upravit někdejší statek v letní sídlo, kde odpočíval, psal a postupně přemítal, jak a kde se uplatnit poté, co jeho pěvecká dráha dospěje ke svému konci. Nic nebylo snazšího, než v sobě vykřesat svůj někdejší komediální talent a nabídnout své služby filmu. Na stříbrném plátně se začal uplatňovat v roce 1932, tedy ještě před svým odchodem z Vídeňské státní opery. A svou druhou kariéru, svůj „život po životě“ okořenil během následujících jedenácti let pětačtyřiceti filmovými rolemi.

 

2023-10-01-Leo-Slezak-09

 

Psal se rok 1939, když se Leo Slezak uplatnil ve filmu Pošťák z Longjumeau, jenž svým dějem navázal na někdejší operu Adoplha Adama, ve které hrdina opustí původní profesi i milující manželku jen kvůli zpěvu. Že to bude pro Slezaka úloha jako stvořená, napadlo českého režiséra Karla Lamače. Slavnou postavu evropské kinematografie se stovkou režijních počinů na kontě. U nás se Lamač stal legendou díky dvěma filmům, ve kterých režíroval Vlastu Buriana  –  Ducháček to zařídí a U poklady stál. Jako Carl Lamac pak prožil druhou světovou válku v Anglii, kde byl přijat k dělostřelectvu a natočil několik cenných dokumentárních snímku  z armádního prostředí.

Vraťme se ale závěrem k moravskému Carusovi. Jeho úspěch ve světě byl opravdu fenomenální. Znal se s Mahlerem i s Toscaninim; ulice po něm pojmenovali ve Vídni i v Mnichově; od roku 2013 má bustu rovněž ve foyer Mahenova divadla v Brně. Je moc dobře, že letos se bude jeho osobě věnovat festival Klášterní hudební slavnosti. Vždyť jeho zakladatel a ředitel Roman Janků pořádá některé z festivalových koncertů tradičně v Šumperku. Díky tomu se tak Leo Slezak vrátí tam, odkud se kdysi vydal své slávě vstříc.

2023-10-01-Leo-Slezak-04

 

Foto: Wikipedia (volná díla, upraveno), Facebook (profil: Opera aan de Schie), Youtube

Jiří Vejvoda

Absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, publicista a moderátor.

Pro Československý, resp. Český rozhlas natočil a odvysílal stovky pořadů, například 500 dílů cyklu Káva u Kische (1990 - 2000, s Otou Nutzem), Písničky pro uši i pro duši, za které získal v roce 1993 ocenění na mezinárodním rozhlasovém festivalu Prix Bohemia Radio. V letech 1990 a 1991 vysílal rozhlas jeho každotýdenní Hovory v Lánech s Václavem Havlem. Pro Československou, resp. Českou televizi uváděl cyklus Hudební aréna (1985 - 1990), nepřetržitě od roku 1993 Novoroční koncerty z Vídně a další přímé přenosy ze světa (Evropské koncerty Berlínských filharmoniků, Pařížské koncerty pod Eiffelovou věží, Koncerty letní noci ze Schonbrunnu atd.). V období let 2017 až 2019 opakovaně spolupracoval s týmem Placida Dominga na jeho pražských vystoupeních i na soutěži Operalia.  Od roku 2019 moderuje udělování cen Classic Prague Awards.  Během nouzového stavu v době koronaviru na jaře 2020 uváděl pro ČT Art koncerty Pomáháme s Českou filharmonií z prázdného Rudolfina, během nichž se podařilo vybrat 8,5 milionů ve prospěch nemocnic a seniorů. Na jevištích uvedl stovky koncertů včetně festivalových (Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj, Dvořákova Praha, MHF Český Krumlov atd.) Je autorem několika knih, naposledy publikace Co vysílá svět z roku 2015 o rozhlasech všech kontinentů.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.