„Stejně jako Prozatímní divadlo, Sokol nebo Umělecká beseda, také spolek Hlahol vznikl během rozmachu národního života dlouhou dobu utlačované, ale nyní se už definitivně emancipující české společnosti.“

„Spolu s příznivými proměnami v politickém životě premiéra Braniborů v Čechách otevřela Smetanovi cestu k místu kapelníka v Prozatímním divadle. Stal se jím na podzim 1866.“

„Vedle koncertní činnosti Hlahol vypisoval ceny na skladby, aby inspiroval české autory k původní tvorbě, a podporoval vztahy s pěveckými spolky, které vznikaly v Čechách a na Moravě podle jeho vzoru.“

V roce 1863 byl Bedřich Smetana po definitivním návratu ze Švédska již aktivně zapojen v domácím kulturním dění. Připomínáme si to v den jeho narozenin, které za rok, 2. března 2024, budou už dvousté. Právě k tomu datu směřují svou pozornost lidé stojící za projektem Smetana200, otevřeným konceptem akcí všeho druhu, plnícím úlohu iniciátora a koordinátora napříč kulturní sférou. Před sto šedesáti lety se devětatřicetiletý Smetana stal v čerstvě ustavené Umělecké besedě hlavním funkcionářem hudebního odboru, začal vyučovat ve svém Hudebním ústavu, přijal místo sbormistra v pěveckém sboru Hlahol – a dokončil svou první operu.

Branibory v Čechách, první ze svých osmi dokončených oper, začal Bedřich Smetana na Sabinovo libreto komponovat v roce 1862, ve kterém si Češi otevřeli v Praze Prozatímní divadlo a dali vzniknout Sokolu. Na začátku ledna 1863 dokončil první dějství, v únoru druhé a v dubnu třetí. Dílo zadal do soutěže o nejlepší českou operu, kterou vypsal mecenáš a výrazný podporovatel kultury a vědy hrabě Jan Harrach, a vyhrál ji. Na podzim stejného roku, toho, ve kterém stanul jako předseda v čele hudebního odboru spolku Umělecká beseda a ve kterém také otevřel s Ferdinandem Hellerem v právě dostavěném paláci Lažanských hudební školu, se pak Smetana stal sbormistrem Hlaholu.

Stejně jako Prozatímní divadlo, Sokol nebo Umělecká beseda, také spolek Hlahol vznikl během rozmachu národního života dlouhou dobu utlačované, ale nyní se už definitivně emancipující české společnosti. Nové aktivity umožnil politický vývoj v monarchii: konec bachovského absolutismu a přísliby federalistické ústavy, v tuzemsku také vyprofilování Národní strany, rozdělené později ovšem na konzervativní staročeské a pokrokové mladočeské křídlo. Zakladatelem Hlaholu byl Jan Ludevít Lukes, tenorista a profesí sládek. Z jeho soukromého sboru se vytvořil veřejný spolek se 120 členy, tehdy ještě pouze muži. Pod jménem Hlahol vystoupil sbor poprvé na pohřbu básníka Václava Hanky v lednu 1861. Prvním předsedou byl zvolen šlechtic – politik a organizátor kulturního dění Rudolf Thurn-Taxis, v jehož bytě v ulici V jámě se každé úterý večer debatovalo o současných otázkách. Chodívali tam významní představitelé české inteligence, mimo jiné Palacký, Rieger, Erben, Kolár, z hudebníků Pivoda, Lukes, Heller, Procházka Srb-Debrnov, Bendl… a byl tam uveden také Smetana. O rok později namaloval Hlaholu Josef Mánes spolkový prapor s heslem Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti.

I v Hlaholu, nejen ve svém Hudebním ústavu, se Bedřich Smetana potkával s Hellerem. Ten byl spolu s Lukesem sbormistrem Hlaholu v prvním roce existence sboru a pak opět od roku 1863, společně se Smetanou. Heller, absolvent Učitelského ústavu a pražské Varhanické školy, skladatel a pedagog narozený ve stejném roce jako Smetana, měl za sebou působení v Jihlavě, ve Vídni a v Uhrách, když se v roce 1860 vrátil do Prahy. Jako autor se hodně inspiroval lidovými písněmi a faktem, že v české tradici byly často propojeny zpěv a tanec. Ve své době byla jeho tvorba, korunovaná salonním tancem Česká beseda, značně populární.

Smetanu s Hellerem spojovalo nejen dlouholeté přátelství, ale také vlastenectví. Smetanovi v paláci Lažanských, kde byla škola, nějakou dobu také bydleli. Po vyučování nebo v neděli se u nich muzicírovalo, Smetana, jehož favority byli Mozart, Chopin a Schumann, seděl u klavíru; Heller, milovník Beethovena, hrál na housle. Chodili tam mnozí, také Jan Neruda, vášnivý tanečník, a tak není divu, že koncertní společnost často rozpohyboval.

Bedřich Smetana, se zkušenostmi z ciziny, vnímal pražské prostředí, zejména koncertní a operní život, jako zaostalé a povrchní. Vysvětloval, přesvědčoval, bojoval, vyzdvihoval potřebu podpory a uvádění domácího umění. Slovem tak činil v Národních listech, kde se stal referentem v hudební rubrice. Stejně zásadně a podstatně se projevoval jako skladatel, ale ruku v ruce s tím požadoval také uměleckým duchem prolnuté provádění děl… Opakovaným poukazováním na nutnost nespokojit se v úsilí o zřízení prvního českého stálého profesionálního divadla s Prozatímním divadlem popudil proti sobě vlivného Jana Ladislava Riegera, který si na vybudování této scény osobně velmi zakládal; nebojácnými kritickými postřehy na adresu dramaturgie a úrovně operního provozu si znepřátelil nepříliš schopného kapelníka Jana Nepomuka Maýra. Toho podporoval právě Rieger, a tak není divu, že úsilí získat v pražském hudebním světě významný a vlivný post se Smetanovi naplnilo až v roce 1866.

Byl to rok, ve kterém se doslova zrodila česká opera. Takový triumf vyvolala v Prozatímním divadle lednová premiéra Braniborů v Čechách. Maýr úkol odmítl, a tak ji nastudoval a dirigoval Smetana. A úspěch slavilo nejen jeho skladatelské umění, očividně výsledkem přesahující tehdejší domácí poměry, ale i umění interpretační, neméně vyspělé. Jedním z vrcholů Smetanovy organizační a dirigentské činnosti byla vedle toho na jaře 1866 pražská premiéra Lisztova oratoria Legenda o svaté Alžbětě.

Spolu s příznivými proměnami v politickém životě premiéra Braniborů v Čechách (o několik měsíců později následovaná premiérou Prodané nevěsty) otevřela Smetanovi cestu k místu kapelníka v Prozatímním divadle. Stal se jím na podzim 1866 – a rutinér Maýr z divadla odešel řídit hudbu v pražských katolických kostelích. Stalo se tak i díky tomu, že Rieger odstoupil z funkce v divadelním výboru a že se celkově posílil další vliv mladočechů, za něž s autoritou literáta hovořil Jan Neruda a k nimž Smetana svými postoji a názory nepochybně náležel. Své určitě učinilo i uznání za pořádání abonentních koncertů Umělecké besedy na Žofíně a za kritickou činnost v tisku. Bylo jasné, že Smetana je vůdčí osobností.

Vývěska k premiéře opery Braniboři v Čechách, 1866

V Hlaholu už v té době sbormistrem nebyl. Vzdal se místa, ze kterého vykonal mnohé umělecky prospěšné věci, po dvou letech. Jeho působení v Hlaholu je spojeno i se dvěma vlastními vokálními díly, se sbory Tři jezdci a Odrodilec, ale jinak Smetana sám sebe neprosazoval… Vedle koncertní činnosti Hlahol v devatenáctém století také vypisoval ceny na skladby, aby inspiroval české autory k původní tvorbě, a podporoval vztahy s pěveckými spolky, které vznikaly v Čechách a na Moravě podle jeho vzoru. Udržoval i čilé kontakty se sbory v jiných zemích a často koncertoval v zahraničí. Doma sbor často účinkoval při slavnostních příležitostech, včetně Shakespearovských slavností v roce 1864.

Po Smetanovi dirigoval Hlahol Karel Bendl. Soustředil se na umělecký zpěv, méně na zábavy a slavnosti. Sbor měl sídlo v domě U královny anglické v Široké ulici, nynější Jungmannově. Účinkoval spolu s dalšími spolky při položení základního kamene Národního divadla, podnikl cestu do Drážďan, kam byl pozván tamním českým zpěváckým spolkem Vlastimil… Hlahol se přestěhoval do Svatováclavské záložny v Řetězové ulici, odtamtud k Doušům na Václavském náměstí… Po Bendlovi byl sbormistrem Karel Knittl. Spolek byl v dalších desetiletích aktérem mnoha významných hudebních událostí, uvedení velkých děl Antonína Dvořáka, Zdeňka Fibicha, Karla Bendla i největších evropských autorů devatenáctého století.

Nynější secesní budova Hlaholu na nábřeží proti Žofínu se začala stavět v roce 1903, první zkouška pod vlastní střechou se uskutečnila 18. září 1905. Oficiální slavnost otevření sálu, spojená s koncertní zábavou na Žofíně a s ranní mší v Týnském chrámu, se konala v listopadu. Interiér Velkého sálu doplnil roku 1921 Alfons Mucha svým posledním velkým dílem – lunetou Píseň.

Největší Knittlovou zásluhou se stalo zřízení stálého ženského sboru, takzvaného dámského odboru, včleněného do Hlaholu na podzim roku 1879. Mužů byly dvě stovky, žen téměř sto padesát. Úplně poprvé byl mužský sbor jednorázově posílen o ženskou složku 9. března 1873, kdy smíšené těleso zpívalo Dvořákův Hymnus. Za pár dní od toho dne uplyne 150 let.

Pražský pěvecký sbor Hlahol (1916)

Foto: autor, Wikipedia (volná díla / upraveno), Zpěvácký spolek Hlahol (Facebook)